MasterVont. Pozoruhodný příběh vítěze MasterChef 2022

Potkat ho můžete v pražském Břevnově, kde s manželkou bydlí, jak rozvážně kráčí s dýmkou v ruce a psem po boku. Mnohem víc času ale tráví doma. „Dá se říct, že jsem nespolečenský člověk,“ říká Martin Pecina s téměř neznatelným úsměvem.

Na krku má mimo jiné vytetovaná písmena RŠ, což se vztahuje k posedlosti příběhy, které zažívají Rychlé šípy pod vedením Mirka Dušína.

„Víc mě ale přitahovaly záporné postavy jako třeba Mlezivour,“ zmiňuje jméno chlapce, který nastraží učitelce za dveře lavor, aby do něj šlápla, až přijde do třídy. „Strašně se mi líbilo, jak ho kreslíř Fischer namaloval jako úplného zmetka, ten jeho obličej je opravdu odpudivý.“

Úctu ke knížkám Jaroslava Foglara vyjádřil i v jednom z dílů MasterChef Česko, když uvařil „panádlovou polívku“ – chlebovou polévku, kterou milovníci Rychlých šípů znají z příběhu, v němž chlapec s přezdívkou Tlouštík (poté, co dostane jako trest za pozdní příchod k večeři tento chudý pokrm) prohlásí: „Křičte si na mne, řežte si mne, mučte si mě chlebovou polívkou – přece jsem nejšťastnějším chlapcem: vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“

On sám rovněž používá přezdívku, která odkazuje k foglarovskému světu: svou práci někdy podepisuje jako Velký Font. Je to narážka na Vonty z fiktivní čtvrti Stínadla, přičemž font (označení pro abecední sadu písma) je zase součástí základního pojmosloví pro typografy.

 

Byl jsem za exota

Na schůzku po vzoru Vontů přichází se žlutým špendlíkem v klopě saka, připravený mluvit o grafické tvorbě a speciálně o práci na dvoudílném vydání Rychlých šípů, které v uplynulých letech věnoval – podle vlastního odhadu – dva tisíce hodin času.

Jak ale pominout, že se v uplynulých měsících proslavil hlavně vystupováním v pořadu MasterChef Česko? Bageta podle jeho receptu se prodávala po celé republice, instagramový účet martin_pecina_kuchar získal již přes 33 tisíc fanoušků (martin_pecina_typograf jich má jen 800), popularitu získal mezi dětskými diváky. „Moc to nechápu, vztah k dětem nemám,“ říká bez obalu čtyřicátník, který se v jednom z dílů nechal slyšet: „Miluji děti. Zvlášť když se napíchnou na klacek a opečou na rožni.“ Reakce byla různorodá: „Ne všem to přišlo vtipné. Zato jedna holčička mi každý den píše, že mě má ráda, k tomu pošle třeba tři sta srdíček a dvacet motýlků.“

Jeho obavy ohledně toho, jak fungují reality show, se v podstatě naplnily. „Neustále někdo vymýšlí, jak soutěžícím znepříjemnit život. Chystají proti vám úklady, aby vznikaly animozity, odehrálo se nějaké drama, někdo se rozplakal.“ Jednu pozitivní zkušenost si ale přece odnáší: „Televize potřebuje ty lidi namíchat tak, aby byla větší šance na různé třenice, podrazy, naschvály. Přesto jsme spolu dokázali fungovat velmi hezky, štábu navzdory. Dodnes se vídáme a přátelíme.“

Zpětně oceňuje, že vůbec prošel úvodním výběrem. „Byl to od nich odvážný tah. Když zjišťovali, jestli budu ochoten ukázat nějakou emoci, museli si všimnout, že dbám na to, abych se nenechal vtáhnout do žádných manipulací. Nakonec mi tu šanci dali, ale troufám si říct, že postupem času zalitovali,“ říká amatérský kuchař, který se nakonec probojoval až do posledního kola, kdy v soutěži zbývali tři účinkující. „Byl jsem od začátku za exota. Když se dokola ptali, jaký máme kulinářský sen, nevěděl jsem, co říct. Svůj sen prožívám každý den. Dělám práci, která mě naplňuje, a nepotřebuju k tomu úspěch v estrádě.“

Martin Pecina se nejraději věnuje grafické úpravě knih. Ta je ale poslední dobou stále méně honorovaná, proto si přibírá lépe placené zakázky, což jsou loga a vizuální styly pro firmy. Občas si udělá čas na volnou tvorbu, v níž hraje hlavní roli písmo.

 

Ve foglarovském vesmíru

Vyrůstal v Hranicích na Moravě, větší část dětství strávil v paneláku. „Foglar pro mě představoval průnik do zajímavějšího světa,“ přibližuje zrod vášně, která ovlivnila jeho život. Do skautského, turistického ani jiného oddílu nikdy nechodil. „Byl jsem zakřiknutý hoch, veškerá dobrodružství jsem prožíval jen v hlavě a díky knihám. Ležel jsem na kanapi a snil, jaké by to bylo, mít za kamaráda některého z těch úžasných hrdinů, kterými se foglarovky hemžily.“

Během dospívání se to změnilo: na střední výtvarné škole v Uherském Hradišti zjistil, že existují „ženy, víno a zpěv“, jak sám říká... Foglarovský vesmír ale neopustil navždy.

Po maturitě vystudoval grafický design na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, začal spolupracovat s nakladatelstvími a galeriemi. Vydal básnickou sbírku s názvem Perverše, která získala ocenění Nejkrásnější kniha roku 2010, publikuje odborné texty o typografii. Jeho životem však nadále probleskuje obdiv k dílu Jaroslava Foglara a v neposlední řadě ke kreslířům, kteří z jeho psaných příběhů pomáhali vytvořit kultovní dílo pro nové a nové generace čtenářů.

Když mu lidé ze Skautské nadace Jaroslava Foglara nabídli práci na souborném vydání dochovaných komiksů Rychlých šípů, ocitl se v sedmém nebi.

 

 

Aby všechno sedělo

„Nechtěli jsme udělat jen reedici. Dřívější technologie byly podstatně méně kvalitní, snažili jsme se vytáhnout z předloh maximum a využít dostupné možnosti, aby příběhy vyzněly v plné síle,“ říká grafik.

S tím souvisela například rozhodnutí o rozměru a papíru. „Zvolili jsme ještě o trochu větší, než byl v dosud nejvelkorysejším vydání v časopisu Vpřed,“ připomíná Martin Pecina podobu příběhů z let 1945–48. Na první pohled to může vypadat, že tvůrci použili horší, recyklovaný papír. „Je to přesně naopak, vybrali jsme papír kvalitnější a dražší, než je luxusně vyhlížející křída, která se odpudivě leskne a znesnadňuje čtení,“ přibližuje knižní designér jeden z důvodů, proč nové vydání není nijak levné: každý ze dvou dílů stojí bezmála tisícovku. „Chtěli jsme krémovější tón, který evokuje původní vydání a reprodukce na něm vycházejí lépe,“ vysvětluje.

Velkou péči věnoval autorský tým barevnosti. „Autor prvních a nejslavnějších ilustrací Jan Fischer přinesl často jen obrysové kresby, kolorovali je retušéři v tiskárně. Už od prvních vydání v Mladém hlasateli to bývalo nejednotné, až nahodilé, střídaly se i barvy oblečení hlavních postav,“ přibližuje Martin Pecina, v čem se nejnovější podoba komiksu liší. „U souborného vydání je potřeba, aby nic nenarušovalo dojem, že jde o jeden nepřerušovaný tok příběhů.“

Znamenalo to projít Foglarovy původní scénáře, v nichž byla místy barevnost předepsána. „Shromáždili jsme i všechny dochované Fischerovy originály, po jejichž okrajích byla také spousta užitečných poznámek,“ vysvětluje výtvarník, kterému s kolorováním pomáhala ilustrátorka Marie Tomková. Opravovaly se i nelogičnosti v jednotlivých příbězích – aby Rychlonožka neměl na jednom obrázku kraťasy a na dalším pumpky nebo aby seděl čas na hodinách, když Jindra Hojer spěchá podat doporučený dopis na poštu, která zavírá v šest. „O většině nesrovnalostí jsme jako znalci věděli, na něco nás upozornili ostatní fanoušci a sběratelé.“

 

Do postele se salátem

Nezačne člověk nenávidět příběhy, ke kterým má citový vztah, ale pak stráví tolik času jejich vypipláváním? „Je fakt, že jsem dva roky pořád něco dobarvoval, čistil, dolepoval... Takže něco z toho kouzla se zákonitě vytratilo,“ přiznává Martin Pecina. „Říkám si ale, že když si Rychlých šípů dva tři roky nebudu všímat, znovu se k tomu s láskou vrátím,“ dodává.

V dětství mu jako první přišlo do ruky vydání ostravského nakladatelství Puls z konce šedesátých let. „Bylo mi asi osm a objevil jsem ty sešity v knihovně u strýce. A mám štěstí, že mi je před časem věnoval. Když si chci navodit ten dávný pocit, zalezu si s tímhle salátem do postele a dýchne na mě stejná atmosféra, ty sešity mají specifickou vůni. Nevytahuju je ale moc často, radši si ten zážitek šetřím, aby ta magie nepřestala nikdy fungovat,“ říká Martin Pecina.

Na otázku, čím mohou osmdesát let staré příběhy oslovit dnešní děti, odpovídá: „Jsou trochu zvláštním portálem do analogového světa chlapeckých tříd a plynových lamp, ve kterém se zážitky nehledaly z pohodlí před rozsvícenou obrazovkou. Dobrodružství se muselo odpracovat — šarvátkami v ulicích, výpravami za město, pátráním na půdách a v kostelích, hledáním klubovny… Promluvy Foglarových postav dnes působí obstarožně, ale citlivý čtenář stejně propadne kouzlu přátelství, které z každé stránky dýchá.“

Výtvarníka, který si rád hraje s písmenky a slovy, už delší dobu láká vytvořit volné pokračování Rychlých šípů. „Nějaké své scénáře už mám v šupleti – lehce aktualizované, lehce parodické. Ten svět je strašně pestrý a dá se k němu ledacos přidávat, případně nepatrně ironizovat. Nechci to ale úplně shazovat, rád bych udržel patřičný étos,“ vysvětluje muž, který si na autorské ilustrace netroufá – není to jeho parketa. Dodejme, že autorů, kteří rozvíjejí foglarovský odkaz, se poslední dobou objevilo víc.

Martin Pecina má na kontě jeden originální kousek, ze kterého učůrávají blahem fanoušci stínadelských příběhů: deník Jana Tleskače poskládaný z rukopisu Jaroslava Foglara. „Záhadu hlavolamu napsal tužkou. Vystříhal jsem pasáže, které se týkaly deníku nalezeného ve zvonici svatojakubského kostela, zrestauroval je, dodal i šmouhy od prachu. Ale protože asi třetina textu chyběla, musel jsem se naučit Foglarův rukopis a doplnit ztracený text sám.“ Publikace se prodaly již dva tisíce kusů.

Výtvarnou podobu dává i dalším předmětům, které se prodávají v e-shopu provozovaném výše zmíněnou nadací (část výtěžku putuje například na obnovu a výstavbu skautských kluboven): ať už to jsou vlajky, plakáty, brašny, pouzdra na nože, speciální vánoční sešity, nebo „Tlouštíkova miska“ na polévku.

 

Sázka na minimalismus

S Martinem Pecinou jsme se potkali uprostřed listopadu, kdy zbývalo ještě pár týdnů do odvysílání posledních dílů MasterChefa. Protože se celá reality show předtáčí, na rozdíl od diváků už znal výsledek. „Prozradím ho komukoli, kdo mi dá milion na pokutu,“ zažertuje.

Jak se přihodí, že člověk z tak jiného těsta, než je většina soutěžících, dostane nápad přihlásit se do televizní show? „Moje žena to nerada slyší, ale vyhecovala mě ona. Dívali jsme se na minulou sérii a já se někomu posmíval, že neumí ani ušmrdlat majonézu. A tak jsem musel vyplnit přihlášku, aby se lidé posmívali mně,“ přibližuje muž, jehož cesta do kuchařské zástěry byla následující: „Rád jím dobře a často, ale protože jsem neměl žádné základy, musel jsem experimentovat. A jak to bývá, když se pustíte do oboru, o němž nic nevíte, dopadalo to tragicky.“

Po nepříliš úspěšných začátcích objevil Martin Pecina italskou gastronomii. „Nadchla mě její jednoduchost, bylo to jako zjevení. Zjistil jsem, že i takový nekňuba jako já může dobře uvařit – stačí pár čerstvých a kvalitních surovin a nepotřebujete žádné speciální vybavení,“ říká a pokračuje: „Ve všem, co dělám, usiluji o minimalismus. Mám rád, když věci nejsou přehlušené, zakuklené nějakými rébusy. Když se podíváte na mou grafickou tvorbu, uvidíte nejčastěji prostý nápis, trojúhelník, kruh, čáru. A podobně to mám s jídlem: chci, aby nikdo nemusel složitě přemýšlet, z čeho je ten pokrm vlastně vytvořený.“

K italské jednoduchosti postupně přidal francouzské techniky, jako je konfitování, glazování či flambování, začal péct kváskový chleba. „Příprava těsta trvá dva dny, ale výsledek stojí za to: bochník je nadýchaný, křupavý, voňavý – dávám do něj třeba římský kmín. Takový chleba je nejlepší jíst samotný, případně jenom s máslem nebo namáčený do olivového oleje,“ líčí zasněně. Jako výtvarník na volné noze může pracovat z domova. „Takže se obvykle na plotně nebo v troubě něco dělá a já musím chodit neustále ochutnávat,“ pochvaluje si pohodu, která mu zpříjemňuje až šestnáctihodinové šichty u počítače.

 

 

V domácí kuchyni se ráda pohybuje i Kristýna Pecina, jinak rovněž grafička. „Je skvělá cukrářka, já sladké vůbec neumím,“ přibližuje její manžel a dodává: „Je hezké spolu takhle trávit čas. Někdy pozveme návštěvu, ale protože jsme oba dost nespolečenští, nestává se to bůhvíjak často.“