PODCAST s ústavní soudkyní: Spíš u kostela a já nevím, jak zakročit

Středobod jejích úvah, které dále rozvádí ve své eseji, je jasný: Kateřina Šimáčková tvrdí, že by naše životy mohly být mnohem lepší, kdybychom více mysleli na ty z nás, kteří neměli tolik štěstí.

„Opakovaně si vzpomínám na jeden pošmourný listopadový den,“ vypráví například. „Bylo pár stupňů nad nulou a poprchávalo. Jako ústavní soudkyně jsem ve své vytopené kanceláři řešila zapeklitý problém unijního práva – obchodní korporace ve sporu o právo na pojmenování nealkoholického nápoje požadovala zrušení závěrečného usnesení Nejvyššího soudu pro špatnou interpretaci práva Evropské unie. Četla jsem už dvacáté rozhodnutí Soudního dvora EU a zvažovala, kdo jeho poměrně technickou judikaturu k tomuto tématu vykládá dobře: náš stěžovatel, jeho konkurent, nebo Nejvyšší soud? Na moment jsem se podívala z okna, a tam se ve výklenku u Červeného kostela pod modrou igelitovou celtou choulil spící muž. Napadlo mě, jak nepříjemně bych se asi cítila v tom lezavém vlhku na kamenném schodu pod kusem igelitu, a navíc bez naděje, že si budu moct dát vanu a schovat se v teple svého bytu. V tu chvíli mi přišlo, že bych se měla spíše věnovat tomu muži než názvu nápoje, bez nějž by se naše civilizace bez problému obešla. Ale zůstala jsem v kanceláři, probírala se soudním spisem a měla špatný pocit z toho, že jsem z okna viděla vážný zásah do lidských práv, aniž bych uměla zakročit…“

Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou si poslechněte buď zde v článku, nebo na vašich podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.