Za naším oknem leží muž pod celtou

V debatách o naší současnosti mě rozčiluje opakující se vyjádření, že se máme tak dobře, jak jsme se nikdy v minulosti neměli. Zaslechla jsem ho třeba od obdivovaného veřejně vystupujícího psychiatra nebo na setkání úspěšných právniček. Dobře rozumím, co tím chtěli sdělit, ale zároveň si vyčítám, že jsem na tom slavnostním setkání nevstala a všem neřekla: My se skutečně máme dobře, ale uvědomujeme si, kolik v naší společnosti nebo na naší planetě žije lidí, pro něž by naše „tak dobře, jak jsme se nikdy v minulosti neměli“ působilo jako výsměch?

Součástí naší reality je třeba život inteligentního romského děvčete bez pořádné budoucnosti, protože bylo umístěno do praktické školy s odůvodněním, že se mezi svými bude cítit dobře.

Ženě, která byla obětí domácího násilí, v soudní budově zapomněli zařídit, aby se nepotkala se svým tyranem, a znovu se jí proto rozběhla posttraumatická porucha, jejímž vyústěním může být i sebevražda.

Puberťačka, s níž jsou výchovné problémy ve škole, protože její maminka samoživitelka je závislá na alkoholu a lécích, je odebrána z její péče a umístěna do diagnostického ústavu. Hned první večer jí tam její spolubydlící nabídne nějakou pilulku, která jí pomůže z nejhoršího.

Takže ano, my se máme dobře, ale určitě bychom nechtěli být na místě žádné z nich…