Za naším oknem leží muž pod celtou

Názory

Skutečně se máme lépe než kdykoli v minulosti? Magazín Reportér nabídl dvanácti originálně uvažujícím osobnostem jednoduché, ale zásadní téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? V pořadí čtvrtou, prosincovou esej napsala ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která radí: „Naše životy by byly lepší, kdybychom více mysleli na ty, kteří neměli štěstí.“

Audio
verze

V debatách o naší současnosti mě rozčiluje opakující se vyjádření, že se máme tak dobře, jak jsme se nikdy v minulosti neměli. Zaslechla jsem ho třeba od obdivovaného veřejně vystupujícího psychiatra nebo na setkání úspěšných právniček. Dobře rozumím, co tím chtěli sdělit, ale zároveň si vyčítám, že jsem na tom slavnostním setkání nevstala a všem neřekla: My se skutečně máme dobře, ale uvědomujeme si, kolik v naší společnosti nebo na naší planetě žije lidí, pro něž by naše „tak dobře, jak jsme se nikdy v minulosti neměli“ působilo jako výsměch?

Součástí naší reality je třeba život inteligentního romského děvčete bez pořádné budoucnosti, protože bylo umístěno do praktické školy s odůvodněním, že se mezi svými bude cítit dobře.

Ženě, která byla obětí domácího násilí, v soudní budově zapomněli zařídit, aby se nepotkala se svým tyranem, a znovu se jí proto rozběhla posttraumatická porucha, jejímž vyústěním může být i sebevražda.

Puberťačka, s níž jsou výchovné problémy ve škole, protože její maminka samoživitelka je závislá na alkoholu a lécích, je odebrána z její péče a umístěna do diagnostického ústavu. Hned první večer jí tam její spolubydlící nabídne nějakou pilulku, která jí pomůže z nejhoršího.

Takže ano, my se máme dobře, ale určitě bychom nechtěli být na místě žádné z nich...

Ani jeden z těch příběhů vám možná nepřipadá nijak zvlášť drastický nebo nešťastný. A vlastně není ani identifikovatelné, že by v nich někdo něco tolik pokazil a tím celou situaci zavinil: vždyť u romského děvčete s umístěním do praktické školy souhlasili rodiče, zmíněný tyran byl nakonec pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a puberťačka by přece nemohla zůstat se závislou maminkou ani ve škole, kde dělala problémy. Sem tam se zkrátka něco trochu zvrtne; co my s tím? Já jsem ale přesvědčena, že jsme špatným koncům popsaných příběhů mohli při troše úsilí zabránit. Nepomohli jsme, protože jsme asi byli zaneprázdnění něčím důležitějším než záchranou kvality života jiné lidské bytosti.

Opakovaně si vzpomínám na jeden pošmourný listopadový den, bylo pár stupňů nad nulou a poprchávalo. Jako ústavní soudkyně jsem ve své vytopené kanceláři řešila zapeklitý problém unijního práva – obchodní korporace ve sporu o právo na pojmenování nealkoholického nápoje požadovala zrušení závěrečného usnesení Nejvyššího soudu pro špatnou interpretaci práva Evropské unie. Četla jsem už dvacáté rozhodnutí soudního dvora EU a zvažovala, kdo jeho poměrně technickou judikaturu k tomuto tématu vykládá dobře – náš stěžovatel, jeho konkurent, nebo Nejvyšší soud? Na moment jsem se podívala z okna, a tam se ve výklenku u Červeného kostela pod modrou igelitovou celtou choulil spící muž. Napadlo mě, jak nepříjemně bych se asi cítila v tom lezavém vlhku na kamenném schodu pod kusem igelitu, a navíc bez naděje, že si budu moct dát vanu, v níž se zahřeju, a schovat se v teple svého bytu. V tu chvíli mi přišlo, že bych se měla spíše věnovat tomu muži pod igelitem než názvu nápoje, bez nějž by se naše civilizace bez problému obešla. Ale zůstala jsem sedět v kanceláři, probírala se soudním spisem a měla špatný pocit z toho, že jsem z okna viděla nesporně vážný zásah do lidských práv, aniž bych uměla zakročit.

 

Přemýšlejme o exekucích

Podle amerického filozofa Richarda Rortyho každý nejlépe identifikuje, kdy je nějaké lidské právo v konkrétní situaci dotčeno, pokud použije schopnost vlastní empatie. Vcítí se do situace dotčené lidské bytosti, a tak nejlépe pozná, zda by na jeho místě a v jeho situaci pociťoval zásah do svých základních práv. A pokud je při tom poctivý a dostatečně prozíravý, nejenže ta práva správně identifikuje, ale vede ho to i k respektu k právům druhých, či dokonce k akci v jejich prospěch.

I když ale správně rozezná, že je potřeba onomu bezdomovci pomoci, jak to přetavit do kroků, které mu pomohou?

Pro řešení může být nápomocen teoretický koncept politického filozofa Johna Rawlse, podle nějž základní struktura funkční lidské společnosti má být uspořádána tak, „aby maximalizovala hodnotu celého systému stejných svobod sdílených všemi lidmi pro nejméně zvýhodněné jedince“.

Jak by John Rawls takovou spravedlivou společnost vytvořil?

 

Ve své knize Teorie spravedlnosti z roku 1971 doporučuje použít závoj nevědění – nikdo předem nezná své postavení ve společnosti, svou třídu, svůj status, své pohlaví, zdravotní stav, svůj věk. A právě s tím, že nevíme, v jakém postavení se v budoucnu ocitneme, bychom měli uvažovat o pravidlech, která budou ve společnosti nastavena.

Když plánujeme sociální opatření či řešení bytové otázky, zkusme si tedy představit, že se zítra probudíme jako Romka s třemi dětmi bez práce a bydlení, jako bezdětný starý člověk s demencí, který si náhle nemůže dovolit nájem v bytě, jejž užíval celý život, jako mladá klavíristka z maloměsta, která hledá nájem kvůli studiím na pražské konzervatoři, ale též jako majitel pěti velkých domů.

Americký sociolog Charles Wright Mills už v polovině minulého století nabádal, abychom se učili sociologické imaginaci, jež je schopností pochopit vlastní potíže a snahy v celospolečenském kontextu. Tedy například uvědomit si, že sebestřednost ještě nikomu štěstí nepřinesla a že si nemůžeme vytvořit spokojený svět, pokud ostatní lidé trpí.

Reklama, negativní a poplašné zprávy v nás vzbuzují nejistotu a strach; povrchní zpravodajství v nás posiluje lhostejnost vůči skutečným problémům světa, iluzi oddělenosti. Bojíme se, že přijdeme o svůj majetek, o pohodlí, o imaginární jistotu. Bez majetku a postavení nás přece nikdo nebude mít rád, to díky reklamě víme přesně. Laskavost, vstřícnost a pochopení pro druhé jsou nezajímavé a v médiích vypadají jako nedostatek rozhodnosti a „charakteru“, který dokazujeme zaujímáním jednoznačných a vyhrocených postojů a hodnocení bez hlubšího zamyšlení o důvodech a motivacích těchto postojů. Zkušenost pohodlného života pod kontrolou nás učinila závislými na iluzi bezpečí. Proto se strašně zlobíme na ty, kdo by nás o naše bezpečí mohli připravit. A kdo to je? Přece ten, o kom nám to naši přátelé na sociálních sítích či média přesvědčivě řeknou – třeba bezdomovci, Evropská unie, uprchlíci, příslušníci nějaké etnické nebo sexuální menšiny, starobní důchodci; také jsou obvykle jako velmi nebezpeční označováni ti, kteří se těch ostrakizovaných zastávají.

Nedá moc práce uvědomit si, že nedostatek pochopení pro potíže slabších může být nevýhodný i pro ty silné a úspěšné. Společenská komunikace totiž zpravidla není hrou s nulovým součtem, obvykle lze nalézt „win–win“ řešení. Zlepšením postavení nejchudších se vytvoří pobídky pro společenský rozvoj, takže se tím zpravidla zlepší i postavení ostatních. Fungující a efektivní sociální stát je výhodný pro všechny své občany, vždyť u všech „ekonomických zázraků“ stálo i zlepšení ekonomických, právních a sociálních podmínek těch nejslabších. Ať už to je Bismarckova sociální politika, zrušení poddanství a nevolnictví, nebo sociální smír v Německu po druhé světové válce. Prosperující společnost nemůže fungovat bez víry všech svých příslušníků v možnost sociální prostupnosti, bez sociální koheze není možno dosáhnout bezpečí a příjemného pocitu z veřejného prostoru pro všechny. Krom toho přece z historie víme, že není záhodno velké sociální skupiny vystavit situaci, v níž nemají co ztratit – kromě svých okovů. Současně je však třeba hledat taková řešení, která posílí vědomí, že žijeme v zemi, v níž platí férovost a pravidlo „padni, komu padni“.

Nepěkný stín na tvrzení, že jsme se nikdy neměli líp, vrhá i problém levné práce či počet exekucí, jež jsou u nás vedeny proti více než osmi stům tisícům lidí. Další velká skupina lidí zažívá exekuce zprostředkovaně: na děti dopadá exekuce rodičů, na dospělé exekuce jejich blízkých příbuzných. Podle sociologických průzkumů přiznává zkušenost s exekucí 16,2 procenta Čechů. Měli bychom tedy najít takové řešení, které vysvobodí vystresované lidi bez naděje z dluhové pasti, ale současně nezapomenout ani na řádné věřitele oněch dlužníků a na ty, kteří přežili složité situace bez dluhů, abychom nevytvářeli další nespravedlnosti.

Značná část nesplatitelných dluhů vznikla kvůli enormnímu příslušenství pohledávek a nákladům na jejich vymáhání, které v minulosti zákony připouštěly; často k tomu přispěli nebankovní poskytovatelé půjček, stimulující půjčování za stále nevýhodnějších podmínek pro takzvané vytloukání klínu klínem. Na druhou stranu ale určitou část tvoří i standardní pohledávky, jejichž nezaplacení může někoho jiného uvrhnout do problémů. Právní stát přitom spočívá zejména na férovosti. Jak vysvětlíme rodině, jež má nízké příjmy, a přesto se jí podařilo nezadlužit se, srovnání s rodinou v podobné situaci, která však neuspěla a nabrala si mnoho půjček ve svém součtu nesplatitelných? Dostane-li nakonec ten méně odpovědný dluhovou amnestii, v důsledku na tom bude stejně jako ti, kteří se snažili, a nikdo jim nepomohl. To jsou otázky, jimiž by se měli zabývat nejmoudřejší z nás.

 

Nemáme osud ve svých rukou

Často nás rozčilují různé konspirační teorie, fake news, nesmyslné kampaně na sociálních sítích či lživé řetězové e-maily, a rozčilují nás zejména proto, že následně vedou k většinovým politickým rozhodnutím, s nimiž nesouhlasíme. Celý problém pak završíme hlasitě vyjádřeným pohoršením nad nevzdělaností a nevědomostí ostatních. Nijak zásadně se však nevěnujeme kvalitnímu vzdělání pro všechny, ačkoli bez kvalitního vzdělání a výchovy ke kritickému myšlení, jež by měly být dostupné každému, se těžko ubráníme populismu. Bez znalostí historických souvislostí a pochopení základů společenských věd se těžko vysvětluje, proč se někdy musíme omezit kvůli potřebám druhých a jak moc se společenská odpovědnost svobodných bytostí liší od totalitarismu. Co jsme však udělali pro kvalitní vzdělání všech a pro skutečné kritické poznání? Platíme doučovací kurzy svým dětem, snažíme se je dostat na víceletá gymnázia, ale co se děje ve zbytku školství, nás tak moc nezajímá. A pak se jen divíme politické realitě, odporu vůči vědě, elitám a intelektuálům.

Je dobré připomínat si, že každý člověk nebo jeho nejmilovanější osoba se malým okamžikem mohou ocitnout v roli nejslabšího. Stačí udělat chybu na sjezdovce – a i mistr světa ve formuli 1 ochrne a sebevětší bohatství mu nepomůže. Statisticky je velmi pravděpodobné, že pokud se nám nepodaří včas zemřít na infarkt nebo rakovinu, tak pocítíme – ať už se stařeckou demencí, nebo s Alzheimerovou chorobou –, jaké to je, být v naší společnosti osobou s psychosociálním postižením. Takže ani není třeba Rawlsův závoj nevědění, stačí jen nevytěsňovat existující rizika a přiznat si, že žádný člověk nemá osud zcela ve svých rukou. Už tato jednoduchá úvaha dokazuje, že slušná, sociálně citlivá a rovnost šancí respektující demokratická společnost s úctou k lidským právům je pro každého nejvýhodnější. To je asi nejsrozumitelnější a utilitaristické odůvodnění toho, proč bychom se měli o takovou společnost snažit. Asociální populismus, tedy například vyvolávání lidové závisti k bohatším nebo pohrdání a nepřátelství k slabším, nakonec ubližuje všem. Pokud žiji ve společnosti, která něco takového připouští, jsem tím osobně dotčena, stydím se a je mi to líto – a věřím, že nejsem jediná. Prospěch z dobře fungující sociální sítě tak nakonec mají i ti, kteří ji osobně nepotřebují a potřebovat nikdy nebudou.

Evropská kultura vychází mimo jiné z myšlenek křesťanských. Víme tedy, že při posledním soudu závisí věčná spása na tom, co lidé udělali či neudělali pro ty nejslabší. Nám známý Bůh ponížené povyšuje a hladové nasytí. Podle zásad obecného dobra, z něhož sociální učení křesťanů vychází, by byla lidská spolupráce nemožná bez řádu a pravidel; narušení řádu a nedodržování pravidel totiž umožňuje zvůli bezohledných jednotlivců – a ta svobodu většiny ničí. Jsou-li zajišťovány podmínky pro svobodný a důstojný život každého a kladen důraz na zamezení marginalizace jednotlivců i sociálních skupin, tedy na sociální spravedlnost, tak to podle sociálního učení církve současně vede k uchování soudržnosti společnosti. Podle německého filozofa Arna Anzenbachera by v sociálně spravedlivé společnosti mělo jít zásadně o solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to nejen ve vztazích mezi osobami, nýbrž i v politických a ekonomických strukturách.

Křesťanský pohled je inspirativní i v mezinárodní politice, která je dosud utvářena národními egoismy a chamtivostí. V Evropě není dost kvalitní a dobře placené práce, protože ji za nás dělají levněji děti ve třetím světě. A aby to dále dělaly stejně levně, nevěnujeme se raději efektivním řešením problémů světové chudoby. Přitom je přece jasné, že účinné řešení změn klimatu, nelegální migrace, nakažlivých nemocí nebo terorismu není možné na jiné než globální úrovni. Zachování svobody globální komunikace je dlouhodobě udržitelné jen v případě konstruktivního řešení světové chudoby a globální nespravedlnosti. Věřím, že se už jen s ohledem na stav životního prostředí nevylžeme z odpovědnosti tvrzením, že by bohatí měli být ještě bohatší, aby se zlepšilo postavení chudých. Podle křesťanského sociálního učení představuje sociální spravedlnost na světové úrovni mravní závazek, pohledem poučeného sobectví úvahy v tomto směru jsou jediným reálným způsobem zajištění globální bezpečnosti pro všechny (tedy i naší bezpečnosti) do budoucna.

Jako motivaci, co všechno můžeme udělat pro životy našich bližních i pro život svůj, lze využít výzvu brněnské teoložky a filozofky Boženy Komárkové z roku 1947: „Základem duchovní svobody není neodpovědná zvůle jedince, ale naopak stupňované vědomí odpovědnosti.“

Jsem přesvědčena, že naše životy by mohly být o tolik lepší, kdybychom více mysleli na ty z nás, kteří neměli tolik štěstí jako my a kteří si zaslouží, abychom pro ně udělali mnohem více, než děláme.

 

Autorka (1966) je ústavní soudkyní, dříve byla advokátkou, soudkyní Nejvyššího správního soudu, členkou Legislativní rady vlády. Učí na brněnské právnické fakultě, publikuje o lidských právech a působí v Evropské komisi pro demokracii prostřednictvím práva.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama