Pomstí se Robert Fico? Volby na Slovensku

Před třemi a půl roku, v únoru 2020 měly volby na Slovensku přinést změnu v řízení státu. Hlasovalo se v atmosféře zásadně ovlivněné vraždou investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. A po volbách měla skončit éra trojnásobného premiéra a předsedy strany Smer-SD Roberta Fica.

Zdálo se, že politik obviňovaný z únosu státu – z toho, že se veřejné finance, justice, policie a bezpečnostní složky měly dostat do rukou oligarchů a osob z prostředí organizovaného zločinu – směřuje do politického důchodu.

Veřejnost chtěla dokonce ještě víc. Vždyť vítěz voleb, předseda populistického hnutí OĽaNO Igor Matovič, sliboval, že zkorumpovaní politici skončí za mřížemi.

I proto získal rozhodující podporu. Voliči motivovaní hněvem a touhou po pomstě mu dali hlasy, aby se stal vykonavatelem této pomsty.

Dnes je ale všechno jinak.

Před zářijovými předčasnými volbami se stal hlasem pomsty Fico. Místo toho, aby byl vytlačen na politickou samotku, může být tím, kdo bude sestavovat vládu.

Paradoxně s podobným cílem, jaký měla vláda Igora Matoviče.

Jenže zatímco Matovičův kabinet se měl pomstít Ficovi, Fico může dostat mandát, aby se pomstil Matovičovi.

Zdá se vám to šílené?

Taková je realita slovenské politiky.

 

Kamarádi, nebo zločinci?

Nedávno se ženil prestižní slovenský advokát Marek Para. Díky českým paparazziům jsme se dozvěděli, kdo byl mezi jeho svatebními hosty. Muž, který zastupuje například podnikatele Mariana Kočnera, jehož spolupracovnice dostala dvacet pět let za podíl na vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, tam měl i další vlivné klienty a kamarády. Nechyběl Fico, nechyběli Miroslav a Norbert Bödörovi, vlivní oligarchové z let, kdy předseda Smeru vládl. Byl tu i jeho bývalý ministr vnitra Robert Kaliňák či bývalý policejní prezident Tibor Gašpar.

Ján Kuciak psal o každém z nich. Byli důležitými postavami jeho novinářských zjištění. Všem pil krev. Jeho vražda vedla k demisi Ficovy vlády, konci Kaliňáka v čele resortu vnitra, Gašpara v policii, odstřihnutí Bödörovců od státních zakázek… Všichni čelili nebo čelí trestnímu stíhání. Fico, Kaliňák, Gašpar a Norbert Bödör dokonce za vytvoření organizované zločinecké skupiny.

Klíčové postavy systému, za něhož padly vražedné výstřely, se společně bavily na svatbě.

Buď chtěl tímto způsobem advokát Para uctít své prominentní klienty, nebo prostě nemá kamarády. Anebo jsou právě tihle lidé jeho přáteli. Kruh důvěry, který vznikl, když se Fico po prohraných prezidentských volbách v roce 2014 postupně odstřihl od předsednictva Smeru a hledal spojenectví mocných mimo politické strany. Tedy u lidí, kteří toho hodně vědí, ale nechtějí, aby se to dostalo k jiným. Figury, které se ve velké hře navzájem kryjí, protože vědí, jak na jejich vzájemném krytí stojí a padá jejich společná obrana i útok.

„Asi někdo je závislý (na moci – pozn. aut.). Ale pokud se k tomuto povolání postavíte racionálně, že někde začíná a někde končí, že to není celoživotní práce, tak s těmito vlastnostmi nemáte žádný problém,“ řekl Fico v dokumentu, který vznikal po vraždě Jána a Martiny.

Robert Fico je silný hráč. Nejednou jsem měl pocit, že je na dně, že končí. Ale on se oklepal a šel dál. Bez jakéhokoli sentimentu je třeba uznat, že je to něco výjimečného. Fico přežil kauzy, které by – i každá jednotlivě – mnoha jiným politikům dříve zlomily vaz. Jemu ne.

 

Chlapec jde nahoru

Robert Fico se narodil 15. září 1964 v Topolčanech manželům Ľudovítovi a Emílii. Jeho otec byl dělníkem na vysokozdvižném vozíku, matka prodavačkou obuvi.

Velkou ranou byla pro Fica otcova smrt. „Jeho otec nebýval takřka vůbec nemocný. Jednou však přijel z práce autem domů, šel kopat na zahradu a tam padl a zemřel. Nikdy předtím si na nic nestěžoval. Když je to váš osud, nezmůžete nic,“ vzpomínala po letech Emília.

Tyto dvě části života ovlivňovaly nejen Ficovo hodnotové nastavení, ale především celkový postoj k životu – a odhodlání udělat všechno pro to, aby uspěl. Aby byl někým.

Už na gymnáziu byl obdivovatelem marxismu-leninismu. Jeho spolužačka Katarína Šípošová si ho pamatuje jako snaživého a angažovaného studenta: „Na každém předmětu se první hlásil, přičemž měl vždycky po ruce příklad, co všechno bylo vyrobeno v Sovětském svazu. Říkal, že všechno na světě vyzkoumali sovětští vědci… Připadalo nám to směšné.“

Byl oblíbencem třídní učitelky, ruštinářky Eleny Markové, která ve (slovenských) Hospodárskych novinách vyprávěla, jak Ficovi napsala hodnocení, které obsahovalo jen pozitivní věci: „Jak jsem přečetla hodnocení, tak ředitel řekl, že by (Fico) mohl být i ministrem. Řekla jsem, že ano, že má odpovídající kvality. No a stal se premiérem.“

„Když byly oslavy Prvního máje, vždycky jsme se snažili z toho vyvléknout. Vymýšleli jsme si nemoci, a když už jsme tam museli, oblékli jsme si roláky. Pro Roberta však byla radost, když mohl jít v kravatě a košili. Vnímali jsme ho jako šplhouna, který se rád předváděl,“ dodala bývalá spolužačka.

Fico, zdá se, přesně věděl, čeho chce v životě dosáhnout a co je pro to třeba udělat.

Angažoval se i během studia na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě v letech 1982–1986. Byl ve fakultním výboru Socialistického svazu mládeže, kde se sdružovaly naděje vládnoucí komunistické strany. Byly to takzvané kádrové rezervy, prověření lidé, s nimiž se do budoucna počítalo do funkcí.

I Ficovo manželství vypadalo jako vyprojektované. Během vysokoškolských studií se seznámil se studentkou Svetlanou Svobodovou, děvčetem z horních deseti tisíc tehdejšího režimu, dcerou vlivného bratislavského komunistického soudce Jaromíra Svobody.

Ještě během vysoké, v dubnu 1986, pak Fica přijali do strany. Všechno vypadalo jako ze socialistickorealistické pohádky.

Až přišel listopad 1989.

 

Cesta do vlastní strany

Fico nikdy neskrýval pozitivní, anebo aspoň racionální postoj k členství ve straně. Dokonce z ní nikdy nevystoupil, přirozeně přešel do Strany demokratickej ľavice (SDĽ), která byla politickým následovníkem komunistické strany. Tam rychle pochopili, že má velký potenciál.

Problémem bylo, že mu nedokázali nasytit jeho ego ani mu nabídnout kariérní růst, který by ho uspokojoval. Ve volbách roku 1998, když demokratická opozice porazila autoritářského Vladimíra Mečiara, měl Fico v rámci SDĽ nejvíc preferenčních hlasů.

Jenže nedostal funkci. Nejdřív z něho chtěli udělat místopředsedu parlamentu, ale koaliční partneři to zamítli s tím, že další místopředseda není potřeba. Potom padl návrh, aby se Fico stal generálním prokurátorem, ale na to nesplňoval věkový limit – byl mladší a nebyla vůle kvůli tomu měnit zákon.

A tak se Fico rozhodl, že půjde vlastní cestou – založil stranu Smer. Už od začátku se spekulovalo, že za stranou stojí vlivní velkopodnikatelé, kteří se dostali k majetkům privatizací za Mečiarovy éry. Bývalý šéf finanční skupiny Penta Jaroslav Haščák je nazýval „akcionáři Smeru“.

 

Trojnásobný premiér

První volby, v roce 2002, ještě Smeru nepřinesly kýžený úspěch. Ale mezi lety 2006 a 2020 byl Fico u moci celkem dvanáct let. Byl třikrát pre­miérem. Pro jeho fungování v politickém prostoru je typické, že poprvé vytvořil vládu s Mečiarovou stranou a nacionalisty, podruhé šlo o jednobarevnou vládu Smeru, potřetí vytvořil koalici s konzervativní stranou #SIEŤ a uskupením Most – Híd, zastupujícím maďarskou menšinu, jež založil politický matador Béla Bugár.

Sice byli Ficovi ministři a lidé podezíráni z korupce, novináři psali desítky a desítky investigativních článků, které o nich neříkaly nic hezkého, ale jeho popularita byla dlouho vysoká, někdy dokonce extrémně vysoká.

Dokonale spojoval politický pragmatismus a populismus. Podle aktuální potřeby byl centrista, levičák, sociální demokrat, nacionalista, konzervativec...

Jeho největším politickým debaklem byly prezidentské volby 2014, ve kterých ho porazil Andrej Kiska, podnikatel z Popradu. Fico, který v té době stál v čele jednobarevné vlády, neskrýval zklamání. Prezidentský post měl být jeho odchodem ze stranické politiky. I přesto dovedl Smer k vítězství i ve volbách 2016.

Stopka přišla po vraždě novináře a jeho snoubenky.

 

Homo politicus

Po volbách 2020 vznikla vláda, která si to s Ficem chtěla jednou provždy vyřídit. Potrestat ho za roky, kdy politici nesloužili státu a občanům, ale vytvářeli prostředí pro bujení korupce.

Jenže Fico se nevzdal. A přestože už nebyl tak silný jako předtím, ukazoval obrovské odhodlání bojovat o politickou existenci. A to i navzdory tomu, že se ze stranické politiky pokoušel několikrát odejít.

„Politika je jeho živlem,“ řekl spoluzakladatel Smeru a bývalý europoslanec Boris Zala. Plán odchodu do prezidentského úřadu mu nevyšel a přibyla hrozba v podobě policejního vyšetřování. Jenže potíže s vyšetřováním podle Zaly nejsou hlavním důvodem, proč Fico zápasí o politické přežití a moc: „Hlavním motivem je u něj překonat ponížení. Už prohrané prezidentské volby vnímal jako hluboké ponížení, se kterým se neuměl vyrovnat. A potom nucený odchod z postu premiéra, který sice na politické rovině zvládl velmi racionálně, ale vnitřně to bylo další trauma. No a vyvrcholením byla Pellegriniho vzdorovitost.“

O co šlo? O odchod Petera Pellegriniho, bývalého premiéra a místopředsedy Smeru, z Ficovy strany a založení konkurenční strany Hlas.

Fica tato „zrada“ opět nakopla. Tento vzorec se neopakoval poprvé.

Tak jako se dokázal oklepat a jít si za svým už tolikrát, dokázal to i tentokrát. Za minulého režimu mohl být právník, státní zástupce či soudce. Měl by společenské postavení, respekt, dobrou životní úroveň. Jenže změna systému ho donutila přijít s novým plánem – a tak vstoupil do politiky.

Na otázku, jestli mu někdy opravdu šlo o sociální spravedlnost, dnes nikdo neumí jednoznačně odpovědět. Možná měl Fico ze začátku takové ušlechtilé cíle. Ale postupně se v politice zorientoval, začal vnímat její zákonitosti a stával se cynickým pragmatikem.

Když jsem se setkal s bývalým ministrem financí a místopředsedou strany SDKÚ-DS Ivanem Miklošem, řekl to velmi přesně: „Robert Fico je oportunista, který velmi šikovně a účelově využívá některé lidské vlastnosti, často ne ty nejlepší. Byl komunista, pokračoval v SDĽ, což ho zjevně definovalo v prostoru, ve kterém se pohybuje, ale jeho politická historie ukazuje, že šel tam, kde cítil možnost politického vlivu a nabrání hlasů. Neomezoval se takřka ničím. Rétorika je levicová a sociální, ale v praxi (Fico) využívá jakýkoli prostor pro zisk politického vlivu. Je to mocenský technokrat – člověk nastavený na ovládnutí moci. Když jsem ho poznal, byl člověkem, který absolutně vnímal lidi okolo sebe – co mu říkají, jak mu to říkají. Rozhodoval se sám, ale absorboval informace. Postupně se měnil, ale to už jsem u něho nebyl. Vrátil jsem se k němu až tehdy, kdy už jsem viděl, že ztratil to, co bylo jeho devízou – jít mezi lidi, podat jim ruku, poslouchat je, být jim blízko. Sice mezi ně stále chodil a poslouchal, ale už to dělal účelově.“

 

Legitimizace nácků

Co se týče zahraničněpolitického pohledu, z komunistické strany si Fico odnesl autentickou nechuť k západnímu, kapitalistickému světu, k USA. Chápal důležitost dobrých vzájemných vztahů i nutnost vstupu Slovenska do Evropské unie a eurozóny, ale vždy bylo cítit, že to není jeho autentický postoj. Obvykle se to vysvětluje jeho dvěma politickými tvářemi – na jednu stranu chtěl vypadat dobře před světem i svými voliči, na stranu druhou to byl on, kdo na Slovensku zhoršoval náhled na Evropskou unii, USA a NATO.

Fico přiživuje dlouhá léta populistické řeči o „našich holých zadcích v EU“ a o manipulativním vlivu George Sorose a Spojených států na dění na Slovensku.

V tom, jak se mu podařilo dostat euroskepticismus do slovenských domácností, překonal i největší a nejostřejší odpůrce EU.

Přebral politiku a rétoriku autoritářského Mečiara, nacionalisty Jána Sloty, později fašistů. Podle Zaly za tím netřeba hledat Ficův ideový obrat: „Je to železná logika cesty, kterou si zvolil: ví, že je neakceptovatelný pro široké městské vrstvy, většinu mladých voličů, liberálně smýšlející vrstvy, proevropské voliče, levičáky, zelené a paradoxně i pro fundamentalistické katolíky. Odmítly ho jak odbory, tak Slovenský svaz protifašistických bojovníků... A tak mu zůstala jen lidovecko-národovecká skupina voličů. A k nim se přidává ne moc široká ‚levicová‘ skupina, která chápe svou levicovost jako antiglobalismus, národní protekcionismus, antiamerikanismus…“

Fico tak podle něj ví, že mimo tento prostor nemá šanci.

„Jenže jeho odvaha je v tom, že chce do tohoto prostoru vtahovat i další, že o voliče bojuje,“ vysvětluje Zala s tím, že předsedovi Smeru skutečně jde o každý hlas. Že si jednoduše nevybírá, bere, co mu trh nabízí. Konkrétním voličským skupinám přizpůsobuje jazyk, kterým k nim promlouvá.

Více lidí mě upozornilo, že šéf Smeru možná zašel tak daleko, že může stát i za vznikem hnutí Republika, které se oddělilo od otevřeně fašistické Ľudovej strany Naše Slovensko.

Obavy, jakým směrem se bude Slovensko posouvat v případě, že by Fico po letošních volbách sestavil vládu, jsou tedy legitimní. On opravdu upřímně odmítá vojenskou pomoc Ukrajině a je skutečným stoupencem politiky maďarského premiéra Viktora Orbána – patrně nejvíce proputinovského šéfa státu v Evropské unii. Takový obrat od reprezentace, která až dosud podporovala Ukrajinu v jejím boji proti ruské agresi, by mohl dostat Slovensko do politické izolace a oslabit pozici EU a NATO v regionu střední Evropy.

 

Pragmatická levice

Po volbách 2020 se Fico kasal, že Smer bude nekompromisní levicovou stranou. Několikrát to zopakoval i později. Ale je vůbec schopný být součástí levicové anebo sociálnědemokratické vlády? Například vlády se stranou Hlas, kterou, jak už jsem zmínil, vytvořil jeho někdejší stranický kolega a expremiér Peter Pellegrini?

„To, že chtějí s Hlasom vytvořit vládu, je pravda, v tom nelžou. Neboť s nikým jiným nemají šanci ji vytvořit. To byl i důvod, proč Smer (který je na evropské úrovni stále členem bloku sociálnědemokratických stran – pozn. red.) souhlasil s asociačním statusem Hlasu-SD ve Straně evropských socialistů. Možná by i chtěli, aby to byla ‚levicová‘ vláda, ale podle obrazu toho, co se dnes nazývá ,konzervativní levicí‘. A ta se v ničem neliší od konzervativní pravice, a dokonce ani od konzervativních fundamentalistů. Prostě to žádná levice není. A už vůbec to není sociální demokracie. Takže ve Smeru si samozřejmě nepřipouštějí, že jsou dnes názorově někde na úrovni Marine Le Penové, a pokládají se za ,levici‘,“ říká bývalý člen Smeru Zala. Proto si podle něj hraje Smer s image jakési venkovské sociální demokracie. Levicová sebeprezentace mu dává punc levičáka a zároveň i jakousi evropskou legitimitu. Ale politika Smeru už, jak vysvětluje Zala, nemá ani programově, ani rétoricky nic společného se sociální demokracií.

Podle bývalého dlouholetého politika, reprezentanta maďarské menšiny Bély Bugára slovenská politika od roku 2020 zhrubla, je vulgární a Fico do toho zapadá: „Přizpůsobil se, protože věří, že mu to přinese úspěch. Je to jiný Fico, než jakého jsem poznal ještě v době naší vlády. Nemá zábrany a ukazuje se na tom, že dnes nemá problém spojovat se s fašisty.“

Fico to ví, rozumí tomu dobře. A když se mu to hodí, umí to přehlížet a manipulovat s realitou a fakty.

Podle Bugára byl Fico stratégem, který věděl, že jedním ze základních předpokladů úspěchu v politice je schopnost se dohodnout. V tom podle něj překonal jiné dva slovenské politiky, expremiéry Mikuláše Dzurindu s Ivetou Radičovou. Když jsem se s Bugárem setkal a tohle téma jsme probírali, jen uznale přikyvoval: „Fico se ve vládě striktně držel toho, na čem jsme se dohodli. Když bylo třeba něco nad rámec dohod, svolal koaliční radu anebo jen předsedy a řekl, co je třeba dohodnout, dal nám na to čas a určil termín, kdy se k tomu vrátíme. Minimálně prvních osm let v politice jsme měli s Ficem špatné zkušenosti, ale naše vláda fungovala. Svým spolustraníkům jsem říkal, že už jsem byl ve vícero vládách, ale něco takového jsem nezažil. Z pohledu plnění programu byl pro mě Fico nejlepším premiérem.“

 

Chtěl dávat góly

Robert Fico si v politice nikdy nevytvářel přátelské vztahy. Což může potvrzovat, že ačkoli je Homo politicus, tedy člověk, pro kterého se politika stala smyslem života, bere ji přísně racionálně.

„Přátelské vztahy nerozvíjel skutečně s nikým,“ potvrzuje Zala.

„Měl velmi účelové vztahy, pragmatické, nebral je citově, což mělo nejen negativní, ale i pozitivní rozměr. Neurážel se, nepěstoval v sobě nenávist, neprojevoval ji ani vůči odpůrcům, ani vůči těm, kdo šli nejdřív s ním,“ říká.

Někdy to vyznívalo až absurdně. Bývalý poslanec Smeru Anton Martvoň na Facebooku napsal, že předseda si vykal i s poslancem, který randil s jeho sestrou. Naopak si ale tykal s nechvalně známým podnikatelem Marianem Kočnerem, jehož prostředí bylo spjaté s vraždou novináře Jána Kuciaka.

„Robert Fico byl sousedem Kočnera v (bytovém komplexu) Bonaparte, takže si tykali, což přiznal samotný Kočner. Musím uvést na rovinu, že Fico si jen tak s někým nepotyká. Ve straně Smer byli lidé, které znal i sedmnáct let, ale vykal si s nimi – dokonce i když žili s jeho sestrou, jako například Robert Madej. Takže Fico má ve zvyku tykat si jen s důvěrnými spolupracovníky a dobrými kamarády. Otázka zní, kam asi patřil Kočner...“ vzpomínal exposlanec Anton Martvoň.

Ano, Fico prošel osobnostními změnami, ale to, co mu zůstalo, je tah na bránu – chuť vyhrávat. „Mikuláš Dzurinda, který před lety chodil s Ficem hrát fotbal, mi jednou řekl, že už při fotbale zjistil, co je Fico zač – chtěl dávat góly a neprohrával,“ dodává s úsměvem Ivan Mikloš.

Na druhou stranu však vnímal jeho ochotu osobně se angažovat pro cíl, který si stanovil: „Ve Smeru vnímám tři typy lidí. Zjevně tam byli i upřímní sociální demokraté jako například Boris Zala, kteří věřili a věří, že stát je nejlepší vlastník. Potom tam byli čistí cynici jako například Kaliňák, kteří si do politiky přišli jen nahrabat a ani se tím netajili. A Fico byl v podstatě spíš cynik, ale zároveň cynik, který to musel zakrývat víc než cynici, protože na něm byla politická agenda. Šlo mu o moc a vliv a dnes už mu jde i o svobodu, proto je ten boj intenzivnější. Je však třeba uznat, že Fico je velmi pracovitý a umí vycítit, kde je volný prostor a kde se dá těžit. Což ukázal po volbách 2020.“

 

Pragmatik

„Kde bude Slovensko za sto let?“ ptala se Fica v roce 2018 dokumentaristka Lucia Kašová. Fico se zamyslel: „Mnoho lidí je velmi zlých. Zloba v nás zůstane a možná se bude ještě víc rozvíjet. Já nejsem naivní idealista, přesvědčený, že dobro vždy zvítězí a láska vždy zvítězí. Tak to v životě nefunguje…“

Z Fica, který v politice udělal ne jedno, ale minimálně čtyři až pět salt mortale, bylo cítit frustraci a únavu. Filmařka se ho ještě zeptala, v čem je jeho podobnost s reformně komunistickým vůdcem z roku 1968 Alexanderem Dubčekem, o níž Fico kdysi sám mluvil. „Velmi silné sociální cítění. Snažím se své politické činnosti dávat lidskou tvář.“

Toto platilo možná někdy dávno, dnes už ne.

„Jak chcete, aby si vás pamatovali?“ pokračovala dokumentaristka a Fico mohl hovořit o pomoci lidem, o boji za sociální stát, který chrání slabé. Místo toho však řekl: „Jsem mimořádně hrdý na Bratislavský hrad. Bylo to naše rozhodnutí, které jsme přijali. Dnes je Bratislavský hrad skutečně dominantou Slovenska.“

Boj za lepší sociální podmínky, který je základní výbavou levicového anebo sociálnědemokratického politika, zkrátka nahradil tvrdý pragmatismus.

Fico se našel v pozici mocného, který řídí stát. Politika, kterému kryjí záda mocní a on zas kryje je. Toho, kdo ve velké hře rozdává karty, a když je třeba, nechá si je namíchat tak, aby měl v ruce jen trumfy. Sociálně cítící Fico se změnil na člověka využívajícího jaksi automaticky plnými hrstmi všechny požitky, které přináší moc – ohromný luxus, respekt, strach i lásku – možná i předstíranou.

„Robertu Ficovi nejde o peníze ani o majetek. Nikdy si přede mnou o nic neřekl. Ani nemusel. On totiž ví, že cokoli by chtěl, dostane to. V časech, kdy vládl, nemusel dávat přímé rozkazy. Všichni věděli, co mají dělat,“ řekl mi jeden z lidí, kteří bývali ve Ficově důvěrném kruhu (pokud se to tak dá nazvat).

Ficův příběh je příběhem cynika, který všechen svůj politický talent, pracovitost a popularitu investoval do své kariéry, do snahy získat co největší moc, do upevnění této moci i za cenu jejího zneužití a do zabezpečení beztrestnosti pro sebe i své věrné.

Slovensko a lidé, kteří tu žijí, z Ficova příběhu neprofitovali takřka vůbec.

A jestli byl Fico někdy idealistou, tak se z toho velmi rychle vyléčil.

Jeho návrat k moci by byl pro Slovensko a demokracii mimořádně bolestivý.

 

Autor je šéfredaktor slovenského zpravodajského serveru Aktuality.sk. Pracoval v něm i investigativní novinář Ján Kuciak, zavražděný najatým vrahem v únoru 2018.