Igor není Andrej

Když se mluví o rozdílech mezi dvěma národy, které kdysi žily ve společném státě, říká se, že Češi představují změnám nakloněný, nábožensky vlažný proud, zatímco Slováci jsou konzervativní a věřící. Tomu jako by odpovídal i počet premiérů v obou zemích. V samostatné České republice jich bylo od Václava Klause až po Andreje Babiše dvanáct, žádný zatím nedovládl až do konce druhého volebního období a většinou druhé volby buď nevyhráli, nebo ani nekandidovali, odstoupili ještě před nimi, či dokonce vládli jen pár měsíců. Na Slovensku je ovšem situace jiná, méně proměnlivá. Předsedů vlád bylo jen šest a dominovala tři jména. Vladimír Mečiar, jenž byl premiérem dvakrát, Mikuláš Dzurinda, který dvakrát vyhrál volby a dvakrát vytvořil kabinet, a pak Robert Fico: ten sestavoval vládu dokonce třikrát a vedl kabinet s dvouletou přestávkou dlouhých dvanáct let.

Na seznam slovenských premiérů však teď patrně přibude další jméno. V parlamentních volbách poslední únorovou sobotu s přehledem zvítězila strana vedená Igorem Matovičem.

Ještě před půl rokem přitom bylo legitimní ptát se, zda se jeho OĽaNO vůbec do Národní rady Slovenské republiky dostane. Nakonec ale pro Matoviče hlasovala čtvrtina voličů, a protože se mnoho stran do parlamentu nedostalo, a spousta hlasů tak propadla, obsadilo jeho uskupení třetinu poslaneckých křesel.

Čím Igor Matovič přesvědčil tolik Slováků, že je tím nejlepším na nápravu věcí, které po sobě zanechal Robert Fico a jeho strana?

Stručně řečeno: Matovič vystupuje jako antipolitik, je schopný demagog a manipulátor bez přehnaných skrupulí a zábran, a také relativně zabezpečený podnikatel, který obviňuje ze selhání celou politickou třídu. Hodně hovoří, ale méně dělá – a pro splnění svých politických plánů založil stranu, k níž se chová jako ke svému soukromému majetku.