Neústupní. Muži a ženy krvácející Venezuely

Jsme v pasti. V podzemní garáži jednoho ze supermarketů v centru venezuelského hlavního města Caracasu se snažíme najít útočiště před členy Národní gardy, kteří právě venku rozháněli demonstraci proti režimu Nicoláse Madura. K úkrytu nám slouží malá dodávka zaparkovaná v řadě zhruba dvaceti vozidel. „Musíme odsud vypadnout,“ říká zhruba osmnáctiletý mladík, který má přes ústa zavázaný šátek a v rukou třímá rozbitý podomácku vyrobený štít, na němž stojí Libertador (Osvoboditel). Těmto teenagerům se říká „escuderos“ – zbrojnoši: a to právě díky štítům, jimiž se snaží chránit demonstranty před režimními policisty a ozbrojenci.

Mladík – později se mi představí jako Freddy – má pravdu. Gardisté právě do útrob parkoviště vypálili plynové bomby a prostor se začíná naplňovat pronikavým zápachem, který nemilosrdně spaluje oči a s palčivou bolestí se dere do nosu a krku. Freddy se pomalu zvedá, když vtom ho chytá za ruku zhruba stejně stará dívka: „Colectivos,“ zašeptá v panické hrůze. A opravdu, u vjezdu do garáže se objevuje motocykl se dvěma členy této obávané polovojenské jednotky, kterou na obranu revoluce vytvořil dnes již zesnulý zakladatel a vůdce Hugo Chávez.

Muž, který sedí za řidičem, má v klíně pušku. Oba dva zkoumají pološero garáže. Tiše se dusíme, kašel může upoutat pozornost ozbrojenců. K úlevě nás všech to ale colectivos vzdávají a odjíždějí pryč.

Jinak je ovšem ten den demonstrace rozprášena – ostatně jako vždy.

Máme strach

Desítky tisíc lidí, kteří toho dne pochodují rušnou avenue Francisca de Mirandy, míří k budově Národního shromáždění, kam právě usedli noví, „lidoví“ poslanci úzce spjatí s režimem Nicoláse Madura. Ti vlastně doslova sebrali křesla zákonodárcům starého parlamentu, který vzešel z regulérních voleb konaných před méně než dvěma lety – z voleb, v nichž drtivě zvítězila opozice. Prezident Maduro je však označil za skupinu poslanců, kteří pracovali na zákonech, jež by Venezuelu „uvrhly“ do kapitalismu. S pomocí Nejvyššího soudu, kde sedí jemu spříznění soudci, proto Národní shromáždění pod kontrolou opozice eliminoval a vytvořil takzvané Ústavodárné shromáždění, jež má „ochránit výdobytky revoluce“; Madurovi také zřejmě zajistí delší prezidentský mandát (viz rámeček na konci článku).

Nepřekvapuje mě proto, že vidím na ulici řadu vyhozených opozičních poslanců. Kráčí tu viceprezident Národního shromáždění Freddy Guevara, jemuž Maduro na státní televizi několikrát vyhrožoval vězením. Kousek dál je Tamara Adrián, první transsexuální poslankyně v historii nejen Venezuely, ale rovněž celé Latinské Ameriky. V davu nacházím i poslankyni Marialbert Barrios, která dosáhla historického úspěchu – v pouhých 25 letech se stala vůbec nejmladší členkou vene-

zuelského parlamentu v dějinách země.

Marialbert má s provládními ozbrojenci, s oněmi colectivos, vlastní zkušenost. Vypráví sice, že jí samotné dvakrát vyhrožovali, ale že jí jde především o její voliče z chudinské caracaské čtvrti známé jako Catia, kteří žijí v neustálém strachu před členy této polovojenské jednotky.

O Catii se mluví jako o srdci „chávismu“: nachází se zde slum 23. ledna, kde jsou uloženy ostatky zesnulého „zakladatele revoluce“ Huga Cháveze. Přesto Marialbert při volbách do Národního shromáždění šokovala zastánce režimu zvané „chávistas“, když tu na konci roku 2015 s přehledem vyhrála.

O měsíc později, již coby poslankyně, přednesla Marialbert v sále Národního shromáždění strhující projev, v němž napadla vládu za všechny neduhy, kterými nyní Venezuela trpí: vysokou kriminalitu (Caracas dnes vede žebříček deseti zemí světa s největším počtem vražd na sto tisíc obyvatel), nedostatek jídla a léků, atmosféru strachu. „Lidé mi říkají, ženská, já tě volila, ale radši o tom mlčím, protože jinak by mi vzali bydlení,“ řekla tehdy Marialbert v narážce na praktiky režimu, který svým příznivcům rozdává zdarma byty – a taky je bere. Pokud totiž některý z těchto stoupenců revoluce obrátí a začne podporovat opozici, o střechu nad hlavou může snadno přijít. Jiným trestem může být zákaz kupovat vládou dotované potraviny. A jsou to právě colectivos, kteří mají absolutní kontrolu nad přerozdělováním takových potravin. V zemi sužované hladem tak mají tito členové paramilitárních jednotek obrovskou moc.

Je to ale především jejich pověst brutálních hrdlořezů, která Venezuelany straší. „Colectivos klidně vtrhnou do bytu sympatizanta opozice, postřílejí domácí zvířata, daného člověka zmlátí a okradou,“ říká mi Luis Felipe Gottopo, profesor antropologie na Centrální univerzitě Venezuela. Jeho kolega ze stejnojmenné univerzity profesor Carlos Molina, bývalý člen Chávezovy vlády a autor několika studií o fenoménu colectivos, si rovněž nebere servítky. „Colectivos jsou nástrojem teroru této vlády,“ řekl mi Molina s tím, že ozbrojenci jsou gangsteři, kteří vybírají od drobných podnikatelů „výpalné“ výměnou za „ochranu před kriminálníky, kšeftují s vládou dotovanými potravinami na černém trhu a vraždí“.

Jsou to teroristé!

Catia je tak dnes nakonec nebezpečná i pro poslankyni Marialbert; přesto tam –

dnes už šestadvacetiletá – dívka často jezdí a navštěvuje své voliče. Jsou to vesměs symbolické zastávky, opoziční poslanci totiž nemají žádnou moc. Ani během roku a půl, kdy opozice kontrolovala Národní shromáždění, neměli Marialbert a její kolegové šanci schválit byť jen jediný zákon. Nejvyšší soud, jehož členové jsou všichni chávistas, totiž všechny návrhy zákonů označil za protiústavní. V červenci roku 2016 dokonce přestali opoziční poslanci dostávat plat.

„Mám velké štěstí, že mě dosud podporuje můj táta,“ říká mi Marialbert. Její otec Julio přitom býval zapřisáhlým příznivcem Huga Cháveze. V jeho domácnosti se o vůdci mluvilo jen pozitivně, v televizi ladil Julio jen státní kanály, které bez přestání vysílaly programy glorifikující prezidenta. Avšak Marialbert měla od dětství nezávislou mysl a rebelského ducha. Na půdě Centrální univerzity Venezuela, kde vystudovala mezinárodní vztahy, její averze vůči režimu jen a jen sílila. Jak říká, během debat se studenty zjistila, že realita se diametrálně lišila od státní propagandy, kterou do ní otec doma „hustil“.

„Někteří chávistas své rebelující děti vyhodili z domova,“ říká Marialbert s tím, že má s otcem již léta blízký vztah –

navíc dnes už i on vášnivě protestuje proti vládě Nicoláse Madura. Poslankyně se v posledních měsících zúčastnila stovek protestů a diskusí s voliči, a to v jejich obývacích pokojích, na basketbalových hřištích, parkovištích či na dvorcích, které slouží k věšení prádla. Nedávno se například ocitla v sousedství Santa Monica, kde promluvila zhruba k šedesátce lidí. Setkání se konalo na dětském hřišti zarostlém bujnou vegetací jen za mihotavého svitu tří žárovek. V této části města řádně nefunguje elektřina ani úklid odpadků.

Svým výrazným stylem a veřejnou kritikou režimu se Marialbert vystavuje extrémnímu nebezpečí. Stejně jako její kolegové (ex)poslanci se možná brzy ocitne na seznamu „nežádoucích osob“. V novém Ústavodárném shromáždění totiž zasedli všichni Madurovi nejbližší a nejloajálnější spojenci včetně jeho ženy Cilie Flores, syna Nicolase či Dios-

dadoa Cabella, druhé nejmocnější postavy režimu – a právě s podporou této své instituce může prezident staré, neposlušné poslance označit za kriminálníky. Podle Madura by měl být kdokoliv, kdo se aktivně zúčastňoval násilných protestů, či je dokonce organizoval, považován za „delikventa“, či v horším případě za „teroristu“. Ústavodárné shromáždění již vytvořilo komisi s názvem Pravda a Spravedlnost; členové komise mají vyšetřit případné „delikty a zločiny“ opozičních poslanců, kterým nezbylo k protestu nic jiného než právě ulice.

„Možná na takovém seznamu jsem, možná ne. Nepochybuji o tom, že nás (vláda – pozn. aut.) bude zatýkat a perzekvovat. Tahle země se ale nemůže vzdát. Mluvíme tu o malé skupině lidí, kteří se drží u moci pouze zbraněmi, s pomocí nenávistných projevů a unesených institucí,“ řekla mi Marialbert. Madurův režim podle ní „nemá dost kulek na to, aby pozabíjel miliony Venezuelanů v ulicích“.

Střela do hrudníku

Řada Venezuelanů už za svůj odpor zaplatila životem. Dosud při protestech po celé zemi zahynulo násilnou smrtí na 130 lidí. Odpůrci Madura otřásly případy, jakým byla například smrt sedmnáctiletého Neomara Landera. Zkraje června tohoto roku na něj vypálil člen Národní gardy, a to zhruba ze vzdálenosti deseti metrů. Rána mladíkovi roztrhla hruď a na místě ho zabila.

Neomar zemřel na depresivním místě, v podjezdu na třídě Libertador v západní části Caracasu, který se změnil v centrum odboje proti režimu. Graffiti posprejované zdi tu označují Madura za masového vraha, diktátora a obchodníka s drogami. Řada nápisů je vulgárních. „Maduro toho dne řekl, že to bude poslední protest, který bude tolerovat. Ukázalo se, že to byl poslední protest našeho syna,“ říká mi Neomarova matka Zugeimar Armas. Zatímco spolu hovoříme, její muž Neomar starší prohlíží na svém telefonu videa, která zachycují počínání jejich syna. V jedné chvíli se ke mně nakloní a ukáže mi záběry, na nichž jeho syn z bezprostřední blízkosti hází Molotovův koktejl na jeden z obrněných vozů Národní gardy, jimž protestující přezdívají nosorožci. Vůz vzplane, což v otci vyvolá viditelnou pýchu. Zugeimar však má zjevně smíšené pocity a pokouší se riskantní počínání svého zesnulého syna vysvětlovat. „Na ulici se dějí hrozné věci, a když po vás jdou, snažíte se bránit,“ řekne teprve pětatřicetiletá žena.

Neomar senior se přizná, že je to nyní on, kdo po gardistech hází koktejly a kameny. Má za to, že jedině takhle může ctít památku svého syna. Zugemair se na něj v tomto okamžiku úzkostlivě podívá. „On si dělá, co chce,“ řekne. Je to něžná výčitka. I Zugeimar totiž pevně věří, že Venezuelané musejí v pouličních protestech pokračovat. Že by se ovšem dočkala nějaké spravedlnosti za zabití syna, s tím nepočítá. „Jedinou spravedlností by pro nás byl pád této vlády,“ řekne tiše.

O pár dní později se v Caracasu koná takzvaný „Noční pochod za padlé“. Tisíce lidí se zastaví u Neomarova památníku s jeho portrétem namalovaným na zdi, svícemi a štíty, jež sem přinesli ostatní escuderos. Na zdi je přilepená cedule, na níž stojí: Tunel Neomara Landera. Hned vedle Neomarova citátu, který říká: „Boj několika za budoucnost mnoha stojí za to.“ Lidé se tu dávají do hlasitého zpěvu, většinou jde o vlastenecké písně. Mezi jednotlivými songy lidé vášnivě skandují hesla jako „Svoboda, svoboda!“ a „Kdo jsme? Venezuela!“. Se svými rodiči tu je i dvanáctiletá Paola, sestra Neomara juniora. „Můj syn bojoval na ulicích za lepší budoucnost své sestry,“ hlesne Zugeimar.

Neomar senior se mi toho večera svěří, že vyrovnat se se ztrátou syna mu pomohla Rosa Orozco. Tato šedesátnice vytvořila pro rodiny, jež ztratily během protestů své blízké, nadaci s názvem Justicia, Encuentro y Perdón. Orozco přišla o svou vlastní dceru Geraldine v únoru 2014, kdy zemi zasáhla první vlna násilných demonstrací proti Madurově režimu.

Geraldinina smrt šokovala cílenou brutalitou gardistů. Podle Rosy ji dva členové gardy (oba byli nakonec odsouzeni na 30 a 16 let vězení) zastřelili třemi ranami. Smrtelná byla ta druhá, která prolétla třiadvacetileté dívce pravým okem a zpustošila většinu jejího mozku. I když ji lidé na místě dokázali rychle převézt do nemocnice, Geraldine neměla sebemenší šanci přežít.

Žlutá voda v ordinaci

Lékař Edgar Sotillo ví, jak se museli lékaři cítit, když jim Geraldine zemřela před očima. Tento neurochirurg, který pracuje ve veřejné nemocnici s názvem J. M. de los Ríos v caracaské čtvrti San Bernardino, je v posledních letech svědkem hlubokých traumat.

Ekonomická krize uvrhla řadu Venezuelanů do hladu, takže stovky lidí každý den zoufale prohledávají odpadky s cílem najít aspoň trochu jídla; současně se zcela rozložil systém zdravotnictví. Veřejné nemocnice postrádají léky, krevní transfuze, personál, často jim chybí elektřina a pitná voda. Seznam chybějícího materiálu doktora Sotilla je sáhodlouhý. Chybějí mu léky proti vysokému krevnímu tlaku, inzulin pro diabetiky, inhalátory pro astmatiky, nemá antibiotika. Kromě toho na skladě nejsou injekční stříkačky, obvazy ani šicí jehly.

Padesátiletý doktor tak například s obavou sleduje rostoucí hlavu své malé pacientky Danielys, která trpí takzvanou hydrocefalitidou neboli otokem mozku způsobeným přebytkem vody. Sotillo ví, že by rutinní zákrok „této princezně“, jak ji lékař při každé prohlídce nazývá, rychle odpomohl od bolesti a případných zdravotních komplikací.

Sotillo ale nemá speciální „trubičku“, kterou by vodu z mozku teprve osmiměsíční Danielys odsál. „Mohla by jít hned domů, takhle čekám a vím, že každým dnem Danielys hrozí nejrůznější zdravotní problémy,“ říká doktor a jmenuje nebezpečí ztráty motorických funkcí či omezení inteligence.

Před časem ho tato bezmocnost přiváděla k úzkostným stavům a depresím, lékař se ale naučil těmto tíživým pocitům čelit – chladnou byrokracií. Během našeho rozhovoru v dezolátní kanceláři, kde z kohoutku teče jen žlutá voda a nefunguje ventilace, vysvětluje svůj přístup na příkladu rentgenového přístroje. Ani toto pro něj nezbytné zařízení, které mu pomáhá diagnostikovat dané poškození mozku, nemá k dispozici.

„Když mi přivezou dítě s rozbitou lebkou, jediné, co mohu udělat, je sepsat zprávu, kde popíši dané podmínky, a odešlu pacienta někam, kde rentgen mají,“ říká s tím, že se tak vyhýbá možným nařčením z profesní nedbalosti či chybné léčby. „Jsem často prostě bezmocný a mohu rodičům zraněného či nemocného dítěte jen poradit, kde a jak hledat pomoc.“

Výhrou jsou samozřejmě peníze. Pokud má rodič dostatek peněz, Edgar Sotillo může zařídit třeba rychlý převoz sanitkou s lékařem na palubě, v opačném případě je jedinou šancí taxi nebo veřejný autobus, a to bez asistence doktora.

Movitější rodiče se rovněž mohou postarat o to, aby pro léčbu sehnali

adekvátní léky, či dokonce nástroje, jako je například výše uvedená „odsávací trubička“. Ta podle Sotilla stojí v přepočtu zhruba 200 dolarů – částka, jež je pro většinu Venezuelanů astronomická. Sám Edgar Sotillo vydělává pouhých 110 dolarů měsíčně. Přes nízký plat, těžké pracovní podmínky a fakt, že často může jen přihlížet bolesti a utrpení svých malých pacientů, nehodlá doktor Sotillo emigrovat tak jako řada jeho krajanů. Odmítá, jak říká, opustit děti, kterým pomoci může. „I kdybych například mohl vrátit řeč jednomu dítěti z deseti, stojí mi to za to,“ řekne měkkým hlasem.

Přece však čelí monstrózním problémům, které se s každým dalším dnem hospodářské krize zvětšují. Vedle faktu, že řada veřejných nemocnic postrádá léky a přístroje jako rentgen, totiž doktor s velkým znepokojením sleduje nezdravý životní styl Venezuelanů, a to především v nedalekých slumech.

Mnozí z nich například nemají dost peněz na to, aby si koupili maso. S nedostatkem proteinů se tak rodiny vystavují riziku oslabení imunity, a tedy i nebezpečí infekčních chorob. Sotillo během polední pauzy, kdy si stejně jako všichni ostatní lékaři dává doma připravené jídlo (zajít si na oběd ven je příliš drahé), mluví o nemocech, jež považoval za dávno vymýcené. „Objevily se u nás například případy tuberkulózy,“ poznamená.

Jeho oddělení neurochirurgie rovněž zažívá nápor jiných nezvyklých pacientů – dětí s abnormálně malou hlavou, což jsou malí pacienti postižení virem zika. „Už loni jsme zaznamenali třicet případů a během prvních šesti měsíců tohoto roku už máme dvacet takových novorozenců.“

Pochodujeme dál

Za okny nemocniční kanceláře se stmívá a lékař Sotillo se chystá domů. Bydlí od nemocnice jen kousek, přesto by raději do svého bytu dorazil ještě za světla. Ulice Caracasu se totiž s příchodem noci mění v město duchů, málokdo si dovolí procházet se v tomto násilím zamořeném městě po západu slunce.

Tuto noc však vyrážejí do ulic tisíce lidí, kteří se zúčastnili dalšího z Nočních pochodů. Jednou ze zastávek bude podjezd na třídě Libertador. Neomar Lander senior mi posílá textovou zprávu: „Pokud chceš delší rozhovor, budu dnes večer na místě svého syna.“•

Autor je novinář, pracuje a žije v USA. Píše pro Miami Herald, spolupracoval s Lidovými novinami.