Jiří Suchý: Na hloubání o své smrti nemám čas

Na co jste myslel, když jste přijížděl do naší redakce v pražské Petrské čtvrti?

Třeba na nádhernou kavárnu Vltava, která byla za mého mládí kousek odtud, na konci Revoluční ulice. Tam jsme někdy roku 1957 vystupovali na oblíbených večerech s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Šlitrem, jmenovalo se to Večery s tetou – vždy bylo vyprodáno do posledního místa.

A když jste vyšli na ulici, přes řeku jste se mohli kochat pohledem na obrovského generalissima Stalina.

Ano, měl jsem tu čest. A potom jsem měl taky tu čest vidět, jak mu ustřelili hlavu… Jinak kavárna Vltava byla taky tím místem, kde jsme o pár let později oslovili tehdy ještě amatérského zpěváka Karla Gotta a přivedli ho do Semaforu.

Věděli jste hned, že z něj bude hvězda?

Ano, ale to jsem věděl i o dalších, které jsme takhle objevili: o Evě Pilarové, Waldemaru Matuškovi, o Nadě Urbánkové… Vypěstoval jsem si intuitivní metodu a díky ní poznal, jestli jsou lidé schopni dělat divadlo, už když se přišli představit, lezli po schůdkách na scénu a řekli první větu. Bylo mi jasné, jestli je ten člověk suverénní a příjemný, nebo plachý, bázlivý, bezradný. K nám do Semaforu chodili rozklepaní amatéři a amatérky, kteří často nevěděli, co s rukama, ale odhadl jsem, jak se bude dotyčný vyjímat na jevišti.

Hovoříte o počátcích Semaforu, kdy tam chtěl snad každý začínající umělec vystupovat…

Ano, Miloš Forman na tohle téma natočil Konkurs. Do časopisu Mladý svět dal inzerát, že Semafor hledá zpěvačku, a přišly mraky dívek, z nichž drtivá většina neuměla nic, dokonce ani zpívat. I tehdy přicházely talenty, ale zřídka. Najednou se objevila taková s pronikavým hlasem a jmenovala se Přenosilová… Ještě si vzpomínám na jednu dívku, jak ona se jenom… černý copánky měla… už vím, Zdeňka Lorencová. Zpívala tam Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Lenkou Lichtenbergovou, která s vámi taky takhle v dětství začínala a dnes žije dávno v Kanadě.

Lenka se tehdy jmenovala Hartlová a ano, ve druhé polovině šedesátých let byla u nás v divadle. Velice talentované děvče, v té Kanadě komponuje nádherné židovské písně. Měli jsme takových dětí postupně několik a vlastně za to mohl Jan Werich. Když jsme v Semaforu chystali svoji druhou hru Taková ztráta krve, seděli jsme u něj doma a Werich nadhodil: „Heleďte, když píšete ty muzikály, zamontujte do nich vždycky i nějaký dítě. V Americe je to běžný, říkají tomu ‚touch of humanity‘, ono to hru prolidští.“ Tak jsme to s Jiřím Šlitrem zkusili, právě proto vzniklo Sluníčko, sluníčko. Moc jsme si od té písně neslibovali, byla spíš takovou roztomilou odchylkou a rozhodně by mě nenapadlo, nakolik zapustí kořeny. Zvláštní. Děti v mateřských školkách se prý Sluníčko učí dodnes.

CHYTŘEJŠÍ NEŽ JÁ

Scházíme se nedlouho po smrti divadelníka Ivana Vyskočila, s nímž jste si byli blízcí. Na co jste v souvislosti s jeho odchodem myslel?