PODCAST: Ze Semaforu až ke kanadské desce roku. „Jsem v šoku,“ říká Lenka Lichtenbergová

„Nedává to smysl z mnoha důvodů, podle mě ani nemůžu vyhrát,“ směje se v podcastu.

„Vždyť si mě všimli díky albu Zloději snů, které zpívám celé v češtině, a navíc je to deska velmi osobní – postavená na básních, které moje babička Anna Hana Friesová napsala v Terezíně.“

Veselá a činorodá Lenka Lichtenbergová sice působí mladě, ale mezi poprvé v kariéře nominovanými umělci bude jednoznačně nejstarší: „Můj věk si lehce odvodí každý, kdo ví, že jsem měla už ve druhé půlce šedesátých let několik hitů s Jiřím Suchým v Semaforu.“

Ano, když chodila na druhý stupeň základky, proslavila se například díky písním Tulák nebo na Louce zpívaj drozdi. „Nejraději jsem měla a dodnes mám Sedmdesát hrobaříků. Ty jsem jako jediné zpívala sólo, což mě pokaždé vystresovalo natolik, že jsem těsně před začátkem Hrobaříků pro jistotu chodila na toaletu, aby se něco nestalo.“

V podcastu vypráví o tom, jak po konzervatoři odjela nejprve do Dánska a později do Kanady, kde mimo jiné zpívala i v metalové kapele. Nechala se najmout na loď, která vozí turisty po ostrovech v Karibiku. Tehdy byla na vrcholu štěstí, ale pouze do chvíle, kdy jí dal ředitel lodní společnosti na výběr: „Buď ke mně budeš hodně milá, nebo si vystup.“ Tehdy si vystoupila a čtvrt roku strávila na Svatém Tomáši, jednom z Panenských ostrovů.

Koncem osmdesátých let si uvědomila vlastní židovské kořeny, začala zpívat v jidiš, a před třiatřiceti lety si vzala sefardského Žida (jehož rodina přišla do Kanady z Iráku), s nímž má tři dnes už dospělé děti. „Manžel věděl, že si bere zpěvačku, ale donedávna to pouze trpěl jako mé hobby. Teprve teď, po nominacích na Juno, se to změnilo. Jako by konečně pochopil, že jsem profesionálka a že má moje muzikantská práce smysl.“

Rozhovor s Lenkou Lichtenbergovou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.