Létání a příroda: Uhlíkový paradox

Ornitolog a vášnivý pozorovatel ptáků Tomáš Grim tráví velkou část roku na jiných kontinentech. Ve snaze zdokumentovat výskyt co největšího počtu opeřenců nacestoval vloni letecky desítky tisíc kilometrů.

Když jsem s ním nedávno mluvil, zajímalo mě, jak si jako přírodovědec srovnává se svým svědomím, že docela dramaticky zvyšuje svoji uhlíkovou stopu. Jeho odpověď mě překvapila: „Zní to tragikomicky, ale největší šanci na záchranu posledních kousků původní přírody dnes představuje ekoturismus. A ten se bez letecké dopravy neobejde.“

Ilustroval tento paradox na Madagaskaru, který vloni navštívil: „Když přišel covid, ostrov zůstal odříznutý od světa. A strážcům rezervací, což jsou bývalí pytláci, nezbývalo než se vrátit k někdejší obživě. Začali přírodu opět drancovat, stejně jako ostatní, kteří by jinak těžili z přílivu turistů. Bylo hrozné vidět, jak rychle šla některá místa pryč.“

Není to ojedinělý případ. Zastavení letecké dopravy vedlo v řadě turisticky atraktivních míst světa k tomu, že se tam vrátilo zabíjení vzácných zvířat či kácení pralesů – místní lidé najednou nevěděli, jak jinak si zajistit obživu. Jinými slovy: řešení složitých globálních problémů nemá jednoduchá řešení. A těžko si vystačíme jen se zákazy a regulacemi.

Mimochodem, profesor Grim považuje právě mizení přírodních druhů za naléhavější hrozbu, než je klimatická změna. Rozhovor s ním najdete v mimořádném vydání Reportéra, které vychází v polovině června. O vztahu dopravy a klimatu je řeč i v článku o osobní uhlíkové stopě v příloze Změny byznysu.