Krev a lvi

O jedné černočerné britské komedii pojednávající o skupince londýnských džihádistů.

Když mne koncem října poprvé napadla tahle glosa, nevěděl jsem, že se – ze smutných důvodů – brzy stane ještě aktuálnější. Týká se několik let starého britského filmu Čtyři lvi (Four Lions). Jde o černočernou satiricko-absurdní komedii, která pojednává o skupince londýnských džihádistů plánujících útok na účastníky městského maratonu.

Čtyř lvů bylo vlastně pět, ale jeden se odpálil už při nácviku akce, druhý je mentálně na úrovni rapera Rytmuse, další – největší zloun a štváč, bílý Angličan s vizáží Jaroslava Duška – zase navrhuje v rámci jakési reverzní psychologie provést žhářský útok na (ehm) mešitu… Lvům se při výcviku v Pákistánu „podaří“ omylem zabít špičky al-Káidy, v rámci utajení polykají SIM karty a na finální útok se dostaví v ohozech jako na dětský karneval – přesto nečekejte žádnou lidovou řachandu ve stylu Žhavých výstřelů. Smát se budete, ale s pořádným mrazením na páteři.

Film natočili v roce 2010. Reagoval na tehdejší světové události – islámský fundamentalismus, multikulturní (ne)soužití, jiné dokonce částečně předpověděl – viz masakr na Bostonském maratonu. Tváří v tvář současným problémům od Islámského státu přes masivní migraci až k polarizaci pro(ti)uprchlických nálad v evropských zemích je však snímek ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Krvavý pátek 13. listopadu v Paříži aktuálnost definitivně potvrdil. Jakkoli se filmy ke zhlédnutí doporučují, v tomto případě bych to snad přikázal.

16. S.: Moje poklona patří všem tvůrcům a protagonistům Čtyř lvů, neboť zrealizovat podobný projekt jistě vyžadovalo notnou dávku osobní odvahy. Takové lidi bych se mít za sousedy nebál. Tedy ty umělce, ne lvy.