Filmové plakáty dřív dělali ti nejlepší výtvarníci. Dneska už se jen přebírají zahraniční

U aukcí obrazů se občas píše o rekordních částkách, za které se nějaké dílo prodalo. Je to stejné i u filmových plakátů? A dělají se vůbec takové aukce?

Aukce plakátů se dělají, hlavně poslední dobou. Týká se to ovšem především zahraničí. U nás se specializované aukce plakátů začaly sporadicky objevovat teprve po covidu, především na platformě LIVE BID. Občas se něco prodává na běžných aukcích s dalším výtvarným uměním. Nějaká ucelenější velká platforma tu ale neexistuje.

Proč?

Souvisí to i s tím, že jediná sbírka filmových plakátů, která je v online prostoru, je ta naše. Obrovské a úžasné sbírky má samozřejmě Moravská galerie nebo UMPRUM, ale tam digitalizaci a zveřejňování plakátů online neřeší. Což je škoda.

A které filmové plakáty se tedy na aukcích prodávají?

Filmové plakáty obecně se dělí na dvě skupiny. První jsou ty předválečné, litografické. Do této kategorie patří třeba český plakát k filmu King Kong, který se prodal v USA v přepočtu za deset milionů korun. Dá se tak říct, že jde o nejdražší český plakát. No a pak je druhá skupina, což jsou plakáty ze 60. let a pozdější. To jsou plakáty výtvarné, autorské. Právě ty sbírám. Tam se ceny někdy pohybují kolem tisíce až patnácti set eur. Je to ale úzká skupina a vždy se to váže na slavný film. Úžasný a graficky skvělý plakát od Milana Grygara k bulharskému filmu drahý nebude, ale plakát od stejného autora k filmu od Hitchcocka ano.

Provozujete legendární obchod Terryho ponožky, kde se plakáty prodávají. Kdo u vás nejčastěji nakupuje?

Řeknu k tomu něco zeširoka. My obchod provozujeme už přes dvacet let a za tu dobu jsme vytvořili sbírku asi dvaceti tisíc plakátů. Vytvoření sbírky bylo vlastně hlavním motivem pro vznik Terryho ponožek. Budovali jsme ji postupně od nuly a zároveň se snažíme ji při různých příležitostech ukazovat. Děláme výstavy, na kontě jich máme kolem 250, uskutečnily se třeba i v Japonsku i na dalších místech po světě. Je o ně čím dál větší zájem.

A ti zákazníci?

Hned se k tomu dostanu. V naší sbírce máme jak levné plakáty za tři stovky, těch je většina, tak plakáty za dvacet tisíc korun. A zákazníci se dělí na dvě skupiny. O levnější mají zájem mladší lidé, chtějí si je pořídit a dát doma na zeď, protože se jim líbí. Na ty dražší se zaměřují sběratelé. Já se zajímám především o autorské výtvarné plakáty, což znamená plakáty z 60. let až do roku 1989, které tvoří významnou část sbírky. A pak k nám samozřejmě chodí i zahraniční turisté. Přijdou se podívat a diví se, že nabízíme jiné plakáty, než které kdysi viděli doma. Třeba Francouzi si u nás kupují plakáty k filmům s Belmodem nebo de Funèsem. Faktem je, že díky obchodu s plakáty jsme mohli celou sbírku vybudovat. Prodej nás živí, protože granty nemáme.

Vysoké umění

Zmínil jste autorské výtvarné plakáty. Čím to, že vznikaly právě v Československu?

Souvisí to s tím, že když se po válce v 50. letech založila Ústřední půjčovna filmů, tedy když došlo ke znárodnění filmového trhu – a tedy i distribučních společností –, vznikla praxe, že ke každému filmu, který vstoupí do českých kin, se musí vytvořit originální český plakát. Skončilo se s tím po roce 1989. Dnes se plakáty k zahraničním filmům přebírají od zahraničního studia. I my když jako Aerofilms koupíme film do distribuce, musíme použít zahraniční plakát a nesmíme to zadat tuzemskému grafikovi.

Slavné jsou i plakáty z Polska ze 60. let a pozdějších. Pro jiné východoevropské státy to ale neplatí. Proč?

Hodně se to odvíjelo od situace v dané zemi. Plakáty se dělaly samozřejmě i ve východním Německu nebo Maďarsku, ale už tam není taková široká kvalita. V některých východoevropských zemích byly totiž plakáty považovány za nízké umění, což je rozdíl oproti nám nebo právě Polsku. Nevěnovali se jim proto ti nejlepší výtvarníci.