99 titulních stran

Londýn, únor 2015. Fotograf Tomáš Třeštík a reportér Tomáš Poláček cestují za legendárním fotbalovým brankářem Petrem Čechem. Přinejmenším ve dvou ohledech jde o unikátní záležitost.

Tou první výjimečnou věcí – zjevnou už v tu chvíli – je, že tématem rozhovoru nebude sport, ale hudba. Konkrétně hraní na bicí. O druhém aspektu tehdy nikdo vědět nemohl. Až nyní, v roce 2023, můžeme totiž konstatovat, že Tomáš Třeštík tehdy v Londýně fotil první ze stovky titulních stran magazínu Reportér. Pravda, ta stá je (pro vás, čtenáře) ještě stále zahalena tajemstvím.

 

Na zahrádce se psy

Celé to začalo někdy před deseti lety.

Tomáš Třeštík pozval na svůj balkon v Kostelní 14 na pražské Letné tehdejšího reportéra MF DNES Tomáše Poláčka. Fotograf tam pořizuje snímky lidí, kteří mu přijdou zajímaví. A Poláčka sledoval: znal jeho cestu stopem na olympiádu do Číny, reportáže o výletech na segwayi, pěšky nebo na koloběžce.

Když se o dva roky později, nyní už v redakci nově vzniklého magazínu Reportér, řešilo, koho poslat nafotit obálku a snímky k rozhovoru s Petrem Čechem, vzpomněl si Tomáš Poláček právě na Tomáše Třeštíka. Důvod? Vypadalo to, že na focení bude minimum času a bude nutné improvizovat – žádný profi ateliér. A závěr byl, že tehdy převážně reklamní fotograf Tomáš je nejspíš zvyklý poradit si se vším.

 

V Londýně jsme předem zařídili pronájem techniky a oba Tomášové vyrazili za slavným brankářem. Což neznamená, že se nemuselo improvizovat. Původní dohoda byla, že se bude fotit ve studiu, kde nahrává oblíbená kapela Tomáše Třeštíka Skunk Anansie. Když fotograf slyšel o Londýně a nahrávacím studiu téhle skupiny, představil si velkou prosklenou budovu. „Jenže když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že to jsou takový londýnský Průhonice,“ říká. Předměstí, vilky, domek, zahrada. Tomášové zazvonili, vyběhli dva velcí psi a za nimi šel starší pán v crocsech a kraťasech a řekl: „Come in.“

Nikde nic, co by bylo na fotku zajímavé. Do domku by se nevešlo ani pozadí na focení, ale naštěstí bylo toho únorového dne zrovna hezky, tak si Tomáš Třeštík začal titulní focení chystat na zahradě, kde tedy pořád běhali ti psi. Přišel Petr Čech a první, co se stalo, bylo, že v bílých teniskách šlápl do pozůstatku psího venčení. Jinak ale všechno proběhlo hladce. Fotbalový brankář sice má status globální hvězdy, ale podle vzpomínek obou Tomášů byl neskutečně milý.

 

To by mě nenapadlo

Focení obálky a snímků k rozhovoru pro Reportéra, jenž vyšel v březnu 2015, bral původně Tomáš jako nárazový kšeft, ale oslovili jsme ho znovu. Spolupráce na snímcích pro titulní stranu a s ní spojený rozhovor, případně článek, se stala – se dvěma výjimkami, kdy měl fotograf dovolenou – pravidelnou. Navíc ještě pořídil i snímek na obálku tří mimořádných rozhovorových speciálů.

„Byl jsem rád, že jste se ozvali, Reportér se mi od začátku líbil,“ říká Tomáš. „Zaujala mě třeba první, čistá bílá titulka s Vladimírem 518, kterou navíc fotil Tono Stano.“

Svou druhou obálku s moderátorem Martinem Veselovským už Tomáš Třeštík fotil doma v Kostelní ulici, stejně jako převážnou většinu dalších postav z titulních stran. „Tehdy jsem ještě pořádně nevěděl, jakým stylem fotit, co se k Reportérovi hodí. Bylo to míň dokumentární, víc jsem do snímku zasahoval,“ vzpomíná fotograf. Martin Veselovský říkal, že hraje hry, tak mu Tomáš v postprodukci do ruky přidal pušku z počítačové hry. Jak ale dnes říká fotograf, ten snímek není špatný, ale dnes už by ho neudělal, k Reportérovi mu nesedí.

Další byla operní zpěvačka Kateřina Kněžíková. Fotila se ve fundusu – kostymérně Národního divadla. Od té doby – i když ne vždy to vyjde – se snažíme pořizovat snímky „titulních osobností“ k rozhovoru na vnitřních stránkách magazínu v místech, která jsou s nimi nějak spjatá.

Františka Skálu nebo třeba Krištofa Kinteru jsme tak fotili v jejich ateliérech, Romana Holého v Sušici v domě s nahrávacím studiem, zkušebnou a celou řadou sbírek, za Evou Adamczykovou, tehdy ještě Samkovou, byli Tomášové na horách, za Karlem Dobrým na chalupě, za Anetou Langerovou na koncertě. Ondřeje Havelku jsme vyfotili v Lucerně.

Asi po šestém titulním focení se Tomáš zeptal šéfredaktora Reportéra, jestli už to může brát tak, že pro nás fotí. Trochu se bál, ale zbytečně. „Jasně, je to super,“ zněla odpověď.

Tomáš měl radost. „Ale že to dotáhneme ke stovce, by mě tehdy nenapadlo,“ říká dnes.

 

Dva foťáky na palubu

Techniku jsme v Londýně pronajali poprvé a naposled. „Bylo to zbytečně drahý, přijel tam toho kamion,“ vzpomíná Tomáš. Pro případy, kdy je potřeba fotit jinde než v Kostelní, postupně vymyslel sestavu vybavení. Vstříc mu šel i technický vývoj, například bateriové blesky, které používá na svícení, byly novinkou někdy v roce 2016: s nimi může fotit bez přívodu proudu třeba uprostřed pole. Také se ukázalo, že bílé pozadí nemusí být třímetrové, a po několika improvizacích s prostěradlem si pořídil rám, který se vejde i do letadla. Foťáky ale vždycky vozí dva: „Kdyby jeden kiksnul.“

Hned dvě zahraniční cesty za obálkou Reportéra směřovaly za rodinou Ledeckých. V lednu 2017 byla na titulní straně Reportéra snowboardistka a lyžařka Ester, za ní Tomášové jeli na závody do italské Cortiny d’Ampezzo. O rok a půl později to byl zpěvák Janek Ledecký na řecké Lefkadě. Tomáš ho fotil na surfu a na ostrově také vznikla titulka v snad nejmenším možném prostoru: mezi dvěma postelemi před bílým prostěradlem. Za fotbalistou Patrikem Schickem byli Tomášové v Římě. Měl se zrovna stěhovat, tak obálku fotili v hotelu, kde bydlel, v posledním patře u strojovny výtahu. Hotel hýřil barvami a tohle byla jediná bílá stěna, kterou našli.

Na první pohled to může vypadat jako výlety, ale zahraniční cesta je pro fotografa stres. Ať vyrazí fotit do Londýna, Říma nebo Paříže, z města toho moc nemá. „Mám nervy, jestli se neztratí zavazadla nebo tam třeba nebudou jiné zásuvky. Večer přijedeme na hotel, přespíme a ráno řešíme, jak se včas dostat na místo. A pak letíme zpátky,“ říká Tomáš.

 

Ateliér plný sbírek

Co je důležité pro výsledný snímek? Atmosféra – říká Tomáš. Ateliér má například ve svém obýváku, prostor vhodný pro fotografování zvládne připravit během deseti minut. Místnost je dost velká na pohodlné focení a také je plná sbírek. Což pomáhá prolomit ledy. „Ať sem přijde kdokoli, vždycky se něčeho chytne.“ Většina návštěv si začne se zájmem prohlížet obrazy, knížky, televize, tenisky nebo hodinky. „Sbírám sbírky. Asi je to odraz vnitřního bordelu, který mám v hlavě,“ vtipkuje fotograf. „Focení je o důvěře, a když lidi pozvu k sobě, otevřu se jim. Během chvilky tak poznají, co jsem za člověka, mnohem líp než v klasickém prázdném bílém a neosobním ateliéru.“ Někdy se stane, že po focení respondent neodchází. Sedne si, rozhlíží se, ptá se, povídá.

Focení pro Reportéra dokonce přineslo Tomášovi i nové kamarády. „Martin Žufánek! Znali jsme se přes sociální sítě, věděl jsem, kdo to je, ale po focení se z nás stali kámoši, což trvá dodnes, nedávno jsme se viděli na mých narozeninách.“ K nim dostal Tomáš od lihovarníka symbolický dárek: pětačtyřicátou lahev z limitované série pětačtyřiceti lahví. „Před pěti lety jsem přestal pít alkohol a on si dělá legraci, že jsem jeho jediný sběratel, u kterého alkohol opravdu vydrží.“

Tomáš se fotografii věnuje dlouho, na focení nemívá trému. Výjimkou bylo setkání se světoznámým fotografem Josefem Koudelkou. „To jsem byl vystrašenej,“ vzpomíná Tomáš. První problém je, že se velmi nerad fotí. „Navíc není obecně příjemné fotit fotografa. On totiž ví, co děláš.“

Josef Koudelka navíc nechtěl, aby se portrét svítil blesky. „Byla to pětačtyřicátá titulka Reportéra, všechny byly svícené, bylo by to poznat,“ vysvětluje. Nakonec použil aspoň malé blesky, které ale fungují jinak, než je zvyklý – z čehož byl Tomáš nervózní.

Kvůli tomu, že Josef Koudelka odmítl přijet na focení do Kostelní, a proto, že Tomáš moc chtěl i jeho „balkonovku“, vznikl nápad fotit lidi i na jejich balkonech. Od té doby Tomáš fotil lidi na balkonech třeba v Šanghaji, v Monaku, v Ománu…

Další nápad, který poprvé publikoval v Reportéru, byla černobílá fotka na barevném pozadí: barevný snímek se převede do černobílého a původně bílé pozadí se v postprodukci vyplní jednolitou barvou. Osobnosti tak fotil už několik let, ale když se na něj obrátil Pavel Liška s Bárou Polákovou, kteří se v Reportéru rozhodli promluvit o svém rozchodu, poprvé tenhle styl focení využil.

 

Sportovci poslouchají

Tomáš říká, že nejlépe se fotí sportovci. Podle něj je to proto, že sportovci mají výjimečnou pohybovou paměť a jsou zvyklí poslouchat trenéry. „Často potřebuju, aby pohnuli hlavou jen o pár milimetrů, a to udělají přesně tak, jak jim řeknu nebo ukážu. A zůstanou tak, dokud nedostanou jinou instrukci.“ Na rozdíl od umělců, kteří často mluví, těkají očima, hýbou se. „Třeba David Černý se nevydrží chvíli dívat do objektivu, je skoro nemožné ho korigovat.“

Tomáš se vždycky snaží využít čas co nejlíp a nikoho zbytečně nezdržovat. Lidi, kteří dokážou zachraňovat životy, ale zdržuje obzvlášť nerad. To byl případ focení profesora Pirka na konci roku 2015.

Říká také, že rád pořizuje snímky osobností, jež mají silné charisma. Jako takové jmenuje například Ivu Janžurovou, Simonu Stašovou, Karla Dobrého.

Herci podle fotografa někdy hrají, nabízejí výrazy. „Já je ale nechci fotit v roli, chci fotit přímo jejich osobnost.“ Občas si také hlídají image a víc chtějí fotky kontrolovat.

Hezké ženy někdy chtějí prodat svoji krásu. „Taky chci, aby jim to slušelo, ale má to být portrét, a ne módní fotka, Reportér není Vogue,“ říká Tomáš.

A Vlasta Třešňák si na focení nechtěl sundat kulicha ani bundu. Ono k němu ale obojí vlastně patří, uznává fotograf.

V každém případě se nikdy nestalo, že by focení pro Reportéra nebylo příjemné. „Na každé focení se těším, lidé jsou vždycky zajímaví. I když je někdy neznám, vím, že stojí za to, jinak byste je nevybrali.“

Dá se do další stovky obálek vymyslet něco nového? „Nemyslím, že by to bylo potřeba. Když vidím všechny titulky vedle sebe, nenudí mě. To je stejné u mých balkonovek. Mám jich pět tisíc. Stejný záběr, stejná ulice i balkon. Mění se jen pod balkonem zaparkovaná auta. A jednu dobu tady bylo lešení. Mimořádní jsou ti lidé. A také vaši příznivci a čtenáři. Tak hlavně ať je jich dost.“