Rozhovor

Druhý život Petra Čecha

15 / 01 / 2019

Byl únor 2015. V malém hudebním studiu na jihu Londýna se rozpovídal nejen o své vášni pro bubnování, ale i o svých plánech do budoucna. Odemykáme rozhovor s mužem, který nyní oznámil své rozhodnutí o ukončení brankářské kariéry.

Byl únor 2015. V malém hudebním studiu na jihu Londýna se rozpovídal nejen o své vášni pro bubnování, ale i o svých plánech do budoucna. Odemykáme rozhovor s mužem, který nyní oznámil své rozhodnutí o ukončení brankářské kariéry.

Přijíždí se sluchátky, ve kterých hraje nová deska kapely Foo Fighters. V autě má složený buben, kdyby se někde na hodinku zasekl. Pak pijeme hořké kafe v malém studiu na jihu Londýna, kde jsme vystřídali zpěvačku Skin ze skupiny Skunk Anansie. Chceme Petra fotit, ale on vytáhne paličky a rovnou si tu zabubnuje. Je uvolněný a upovídaný jako při žádném z našich předchozích setkání. 

 

...

Co je podle vás větší výhra − bubnovat v kapele typu U2, nebo chytat v klubu, jako je Chelsea?

Těžko říct, ale můžeme si to zkoušet představit. Nejdřív ten fotbal…

 

Dobře. Představuju si, že jsem gólmanem Chelsea.

Máte sice plný stadion, ale zápas i atmosféra se začínají rozjíždět pozvolna. A vždycky jde o to, jak rychle přijdou šance, jestli bude aspoň pár střel, v nejlepším případě gól − podle toho se diváci chytí. Když prohráváte, atmosféra někdy bývá mrtvá. Nakonec se lidi oklepou, vy vyrovnáte, pak to je dobré, a když dáte v devadesáté minutě vítězný gól, nastane erupce nadšení, kterou bych vám přál prožít… No jo, ale když si představíte vyprodaný koncert velké skupiny, tak tam muzikant chytne první notu a atmosféra je hned stejná jako na fotbale po tom gólu v devadesáté minutě. Elektrizující − a velkým kapelám to vydrží po celý koncert. Takže bych řekl, že co se týče emočního prožitku, hudba je o něco zajímavější. Nehledě k tomu, že když vám vydrží zdraví, bubnovat můžete do sedmdesáti.

 

Co myslíte, že je únavnější? Hodinu a půl bubnovat s U2, nebo odchytat zápas za Chelsea?

Na chytání je nejnáročnější koncentrace. Fyzická zátěž kdovíjak velká není, ale abyste uspěl, musíte být mentálně odolný a neustále se soustředit. Opravdu neustále − takže i ve chvíli, kdy se nic neděje, a právě to je tak únavné. Což bubeník při koncertě neřeší, ten hraje pořád, ale možná pak je unavenější fyzicky. I když… Jestliže je zvyklý cvičit šest hodin denně, tak ho koncert úplně vyšťavit nemůže… Mám pocit, že hůř na tom bývá brankář.

 

Vy jste unavený i v případě, že Chelsea vyhraje?

Jak houba jsem vyždímaný. Sednu a sedím, skoro bez energie. A když se prohraje, je to ještě horší.

 

Hráči v poli naběhají za zápas nějakých deset dvanáct kilometrů. Kolik vy?

Kolem šesti. Ono se to nezdá, ale brankář vlastně pořád chodí. A naopak − hráči v poli mají časté fáze, kdy neběhají, jenom přecházejí. Ale jak říkám, za moji únavu může z devadesáti procent psychika.

 

Náš rozhovor nebude úplně obvyklý. Zaprvé se v něm budeme bavit spíš o hudbě než o fotbale, a zadruhé pro vás mám pár otázek od českých bubeníků. Jednu vám posílá David Koller.

David? Tak si schválně tipněte, jaký byl můj vůbec první životní koncert.

 

Když se takhle ptáte, musela to být Lucie.

Lucie v Plzni − šli jsme na ni s Martinou, bylo nám sedmnáct. Já bydlel na Lochotíně, takže kdykoli byl v tamním amfiteátru koncert, sedl jsem si na balkon a mohl poslouchat, ale teď jsme najednou byli uvnitř. Navíc jsme s Martinou právě začínali chodit, byla to naše první společná akce, takže dobrá vzpomínka. Nehledě na to, že kazeta Větší než malé množství lásky byla vůbec první, kterou jsem si sám, za vlastní peníze, koupil… Na co se David ptá?

 

Jednoduše na to, jestli vám bubnování pomáhá i v nějakých jiných odvětvích života.

Rozhodně při fotbale, protože když hraje každá končetina jiný rytmus, zlepšuje se vám koordinace. Ale pozitiva cítím i v normálním životě, hlavně proto, že mi bubnování pomáhá od stresu. Když se třeba navalí spousta zápasů, tak si mezi nimi zalezu do studia, trochu pocvičím, a tím se uvolním.

 

Tahle sezona je první, ve které moc často nechytáte. Není to ještě větší stres než dřív, kdy jste býval v Chelsea jasnou jedničkou?

Vlastně to vyjde nastejno. Když chytáte, děláte všechno pro to, abyste si místo v sestavě udržel, a když moc nechytáte, tak se snažíte úplně stejně, abyste se na hřiště dostal… Radost z toho nemám, ale zase na mně neleží ten psychický tlak, že nesmím zklamat v šedesáti zápasech za rok.

 

To jste mi nahrál na vzkaz od bubeníka Pavla Fajta, známého například z kapely Dunaj. Ten říká: „Je jasné, že jakákoli chyba v Petrově soustředění může znamenat milionovou ztrátu pro klub. A já se ptám, jestli profesionalita tkví v tom, že si takovou zodpovědnost zakazujete připouštět; případně zdali jsou ve vrcholovém sportu programy, které nervozitu eliminují.“

Vidíte, přeci jen fotbalová otázka… Když se dostanete do jednoho z nejlepších klubů na světě, tlak na hráče je obrovský. A nejde jenom o to, že jste placen velikými penězi, a proto se od vás očekávají zázraky − pan Fajt má pravdu, že takovýhle klub z výher jednoduše žije a remíza je málo. A pravdu má i v tom, že si to nesmíme připouštět, protože pak by nás to složilo. Kdybych se začal vrtat v tom, jak velký dopad bude mít moje případná chyba na klub, může být po mně. V klubu, jako je Chelsea, to je rychlé − jeden špatný výkon se dá napravit, po druhém už to máte těžší, ale zahrát blbě třikrát, tak je zle.

 

A máte programy, které vás naučí, jak vytěsnit z mozku stres a pochybnosti?

Můžete zajít za psychologem, kterého Chelsea má, ale já toho nevyužívám, protože jsem se s tím naučil žít − když se něco nepovede, nerozhází mě to. Psycholog pracuje hlavně s mladými hráči v naší fotbalové akademii, protože na teenagery je tlak největší. Když už se dostanete do prvního týmu a pár sezon v něm hrajete, máte toho za sebou tolik, že byste mohl být zvyklý.

 

Pavel Fajt je jedním z nejlepších českých bubeníků, ale vyprávěl mi, že po padesátce už mu vůbec nejde o další bravurní finesy. Dnes prý bere bubnování spíše jako jógu; celostní ladění organismu.

Ale já to tak beru taky. Například vím, že bubnováním posiluju svalovou paměť. Když chcete hrát na nástroj, a na bubny zvlášť, tak je lepší cvičit deset minut denně než pět hodin každou neděli, na což se snažím myslet. Jedině neustálým opakováním si organismus automaticky osvojí ten pohyb, tělo zůstává v rytmu a vy se můžete posouvat dopředu. Vzpomínám, jak jsem první měsíce hrál a hrál, ale moc mi to nešlo. Sestra mi jednoho dne řekla, ať zahraju píseň Pride od U2, a já ty šestnáctinky nedával, bylo to na mě moc rychlé − nezvládl jsem skladbu ububnovat rukama a zároveň odšlapat. Ale jak jsem trénoval a zlepšoval koordinaci, jednoho dne jsem to zahrál celé, dokonce aniž bych to honil, a když Pride hraju teď, už mi připadá pomalá, což ona vlastně je. Přeskočíte zeď, která vám připadala nepřekonatelná…

579601379c40af426f1db43e MEDIA_ITEM image

 

Začalo to na PlayStationu

Jak začal příběh bubeníka Petra Čecha?

Vždycky jsem do něčeho klepal, rytmus cítím, ale nikdy jsem neměl možnost hrát na hudební nástroj − nikdo v rodině na něj nehrál, až na sestru, která byla samoukem na kytaru, takže to šlo mimo mě. Dokonce přiznávám, že mě víc zajímalo malování. Třeba na gymplu, když jsem si musel vybrat mezi hudebkou a výtvarkou, jsem si vybral výtvarku.

 

Umíte zpívat?

Melodii slyším, ale se zpěvem je to horší, protože jak vlastně odmalička diriguju obranu, jak na své spoluhráče řvu, tak mám rozhozené hlasivky. Jakmile se pokusím o zpěv, hlas mi skáče nahoru, dolů. Zpěvákem bych být, to si řekněme na rovinu, nemohl.

 

Co se tedy stalo, že jste vzal do ruky paličky?

Mohl za to italský brankář Carlo Cudicini, který nejenže hrával se mnou za Chelsea, ale uměl taky na piano. Často jsme se o tom bavili a Carlo vyprávěl, že když si třeba pustí Coldplay na iPodu a zkouší je sám doprovázet, tak to je výbornej relax. A pak se stalo, že vyšla hra pro PlayStation, která se jmenuje Guitare Hero a ve které se učíte hrát podle toho, co vidíte na obrazovce. Jednou jsme šli na brankářskou večeři ještě s Hiláriem a skončili u téhle hry. Já si vzal buben a za chvíli mi došlo, že to celkem zvládám a že mě to neuvěřitelně baví.

 

I vy jste začal doprovázet svoje oblíbené kapely?

K tomu vám PlayStation nestačí. Proto jsem si objednal digitální bicí od Yamahy, jejichž výhoda je v tom, že vaše okolí slyší jen snesitelné klepání. A ano, hned potom jsem si koupil sešity s notami a s těmihle cédéčky, na kterých nejdřív bubny jsou, abyste slyšel, jak to má znít, ale pak jsou z písní vyndané.

 

Jakou první skladbu jste zvládl?

Vůbec první byla Yellow od Coldplay, protože ta má asi jen sedmaosmdesát úderů za minutu a všechno se hraje v osminkách. Když ale přišli známí, ať zahraju například právě ty U2, tak jsem musel říct: „Nezlobte se, na to nemám, to bych musel víc trénovat.“ A jednoho dne roku 2011 mi Martina povídá: „Hele, a proč si nevezmeš pár lekcí?“ Nejdřív jsem jí odpověděl, „Vždyť jsem pořád někde s fotbalem,“ ale vlastně jsem měl radost a nakonec to uzavřel: „Máš pravdu. Zajdu na pár hodin, aby mi vysvětlili techniku, pak už můžu cvičit doma sám.“ O dva dny později jsem si našel učitele, který mi vysvětlil systém hry.

 

Kdo to byl?

Tim. Kluk, který bubnuje ve skupině jménem Arkarna.

 

Tak tu bohužel neznám.

Hrají většinou na Východě, hlavně v Asii. A já si toho kluka nevybral kvůli Arkarně,  ale hlavně proto, že bydlel kousek od tréninkového centra Chelsea, na jižním okraji Londýna; z domova jsem k němu dojel za dvacet minut. Tenhle Tim mi ukázal základní cvičení, potom už mi radil hlavně český bubeník Miloš Meier a hodně pomohly učebnice od Miloše Veselého, podle kterých se učí na konzervatoři.

 

Hezké je, že vaši hlučnou zábavu podpořila manželka.

Spousta spoluhráčů chodí hrát třeba golf − to ráno zmizíte z domu, a než obejdete hřiště, tak se setmí. Martina aspoň ví, že jsem doma. Jenom si zalezu na hodinu a půl do zkušebny, kterou jsem si vybudoval vedle garáže.

 

Mimochodem, vy opravdu umíte noty?

Bez toho bych na úrovni, kam jsem se nakonec dostal, hrát nemohl. Ale to jsme se možná posunuli moc daleko − v počátcích pro mě bylo bubnování opravdu jen relaxací. Zlom přišel v říjnu roku 2011, kdy jsme uspořádali charitativní koncert, na kterém jsem si zabubnoval s Eddie Stoilow. Do té doby jsem se živou kapelou nikdy nehrál, jenom jsem si pořád pouštěl ten iPod. Bylo mi jasné, že neumím improvizaci, takže pokud něco zkazím, dostávat se z toho budu těžko, ale přestože jsem byl nervózní, tak mě to mimořádně bavilo a nastal další posun − zachtělo se mi zkusit, na jakou až úroveň se můžu dostat.

 

Co byl váš dosavadní bubenický vrchol?

Jak říkám, nejdřív jsem si pořídil elektrické bicí. Pak jsem pochopil, že když si koupím opravdové bubny, je to větší legrace. Když pár let cvičíte a zjistíte, že si můžete zahrát skoro všechno, už to je legrace obrovská.

 

A ten vrchol?

Mohl jsem si zabubnovat na Rock for People − to bylo ze všeho nejlepší.

 

Třetím bubeníkem, který vám posílá otázku, je Marek Žežulka z kapely Divokej Bill.

Znám, Divokýho Billa poslouchá sestra.

 

Marek Žežulka nejprve říká: „Petr hraje slušně, i když kvalit špičkových bubeníků nikdy dosahovat nebude − to je stejné, jako bych se já chtěl stát výborným brankářem. Špičkoví bubeníci k tomu bývají vedeni od pěti let.“

Ano, a taky mě limituje fakt, jak jsem omezený časem. Studioví bubeníci, kteří se hudbou živí, hrají odmalička osm hodin denně. Nebo právě David Koller − sám mi vyprávěl, že kdysi u bicích trávil denně hodin šest. Tohle si nemůžu dovolit, ale i tak se snažím využít každou volnou chvilku. V průměru bubnuju obden, ale stane se, že hraje Chelsea třikrát za týden na hřištích soupeře, a tehdy nejsem vůbec doma. Řeším to tím, že si na ty zápasy vozím aspoň malý tréninkový bubínek z pryže, který se dá složit do tašky; ten se mnou jezdí po všech hotelech. Přijedeme třeba v šest, já vím, že máme na programu až o půl osmé video s rozborem hry soupeře, tím pádem vytáhnu cvičení a hodinu si klepu.

 

Hráči Chelsea spí v jednolůžkových pokojích?

V Londýně jsem jedenáctým rokem a vždycky jsme měli jednolůžkové. Když chci s někým pokecat, tak si u něj na pokoji kdykoli sednu, ale jinak každý chodíme spát jindy a před zápasem někdo vstává v šest, někdo v deset, takže je lepší, když se navzájem neotravujeme.

 

Jsou v Chelsea i další hudebníci?

Byli. Záložník Florent Malouda hrál na bicí i na basu a brazilský stoper Alex bubnoval každou neděli v kostele.

 

Co říkají dnešní spoluhráči na vaše bubnování?

Vědí o tom. Většinou odebírají moje sociální sítě, a tak viděli různá videa.

 

Komentoval to například trenér José Mourinho?

Mourinho viděl na YouTube záznam z Rock for People, načež se smál, jaké mám štěstí, že hraju fotbal a nemusím se živit jako bubeník.

 

Vtipálek Mourinho – „The Special One“. Odpovězme Marku Žežulkovi, který položil dva dotazy: „Jaké si Petr kupuje bubny? A co takhle pořádná kapela po konci kariéry?“

Hned zpočátku jsem si všiml, že bubeníci mých oblíbených kapel, třeba Dave Grohl z Nirvany, hrají vesměs na značku Tama. Měli ji i Eddie Stoilow, takže jsem právě na Tamy hrál svůj první koncert, a rozhodl se, že si je pořídím.

 

Tak tedy Tama.

Nejlepší řada, Starclassic. Bubingové dřevo. Béžové. S ozdobnou zlatou lajnou vprostředku.

 

Vůbec nemám představu, kolik to stojí. Sto tisíc korun?

To víc. Takové bicí neseženete na krámu − musíte si je objednat, pak si třeba pět měsíců počkáte. Já měl štěstí, že ty moje náhodou někdo odřekl, takže přišly už za pár týdnů; to potěšilo.

 

A co ta kapela pro fotbalový důchod? Bude?

Takhle: když jsem se dozvěděl, že chystají Eddie Stoilow velké vystoupení na Rock for People, řekl jsem těm klukům jedinou věc: „Já tam nechci hrát jen proto, že jsem Petr Čech. Když budete cítit byť jen minimální možnost, že se kvůli mně koncert rozpadne, že můj výkon nebude adekvátní velikosti toho festivalu, tak tam hrát nechci.“ Ale připravoval jsem se poctivě a ve finále kluci řekli, že to je podle nich v pohodě, ať hraju. A naštěstí to asi bylo dobrý.

 

Takže?

Takže mě to baví. Až ukončím kariéru, nejspíš zbude na bubnování o dost víc času, a to pro mě bude pokušení: „Jo, kapela by stála za to.“ Vlastně se přiznám, že mě už teď, hlavně když jsme na cestách, napadají různé texty, tak si je sepisuju a takových šest písní mám. Nejenom texty, ale taky představu, v jakém rytmu by to mohlo znít… Takže až jednou skončím, kapelu nevylučuju − jen se musí najít skupina posluchačů, kterou moje bubnování bude zajímat, a několik muzikantů, kteří by se mnou chtěli hrát.

 

To jste mi připomněl: Víte, jak zní poslední věta, kterou řekne bubeník těsně předtím, než ho kapela vyhodí? „Kluci, kdy natočíme nějaký moje písničky?“

Jasně, vtípky… Já jenom říkám, že mě texty napadají, a kdybych kapelu měl, můžeme se na ně podívat, třeba z toho něco bude. O nic víc nejde.

 

Netušíte, proč je tolik vtipů právě o bubenících?

Protože jsou trochu jiní, specifičtí, stejně jako fotbaloví brankáři. Tyhle dvě role jsou si podobné. Opravdu hodně pracujete a tréninky někdy bývají až na hranici sebetrýznění. Asi málokdo si umí představit, jak moc to bolí, když cvičíte na bicí šest hodin denně nebo když sebou hodinu třískáte o zem. Navíc jak bubeníci, tak brankáři jsou málokdy nějak extra chváleni, ale kdykoli něco pokazí, je z toho průšvih. Zato zpěvákovi může pomoct charizma a u útočníka je to jasné; ten když hraje celý zápas mizerně a v nastaveném čase vstřelí gól, tak nikoho nezajímá, co se dělo celou dobu předtím.

579601389c40af426f1db44e MEDIA_ITEM image

O dva kroky napřed

Jakou muziku dnes máte ve sluchátkách?

Mezi posledními přehranými deskami je Nirvana, pak třeba kapela 30 Seconds To Mars a teď, když jsem jel za vámi, jsem poslouchal poslední Foo Fighters, desku Sonic Highways.

 

Vědí třeba právě Foo Fighters o tom, že je obdivujete?

Byl jsem na jejich koncertě a měl s nimi možnost poklábosit. Což mi udělalo radost, protože jsem odmala, díky o čtyři roky starší sestře, poslouchal Nirvanu. V Nirvaně bubnoval Dave Grohl, a když roku 1994 přestala ze známých důvodů existovat, tak mě zajímalo, jak budou pokračovat muzikanti, kteří se nezabili − a Dave Grohl založil Foo Fighters.

 

Bylo vám necelých dvanáct let, když se jejich kapelník Kurt Cobain zastřelil.

Už tenkrát jsem Nirvanu poslouchal. Nejpozději roku 1992 jsme měli jejich kazetu Nevermind. Sestra poslouchala třeba i Faith No More nebo Skunk Anansie, jejichž zpěvačka právě točí v tomhle studiu, kde spolu děláme rozhovor. Na takovou muziku já byl navyklej.

 

Kteří slavní muzikanti už vás osobně pozvali na svůj koncert?

Měl jsem třeba štěstí, že když jsem dal na sociální sítě svoji bubenickou předělávku Coldplay, tak mě pozvali na svůj speciální akustický set pro BBC oni.

 

Nechali vás, ať si aspoň bouchnete?

Coldplay ne. Ale zahrál jsem si s Rogerem Taylorem, bubeníkem Queen, to byl zážitek nade všechny ostatní.

 

Vy o nich třeba nevíte, ale Chelsea fandí spousta dalších skvělých muzikantů.

Právě Roger chodí na naše zápasy často!

 

Ještě další a další. Například Damon Albarn, zpěvák skupiny Blur.

Vím, přišel se podívat na náš trénink.

 

Nebo Bryan Adams.

To je velký kamarád s José Mourinhem.

 

Kapela Madness.

Blízcí přátelé našeho fyzioterapeuta.

 

Jimmy Page z Led Zeppelin.

Fakt? To je zajímavý.

 

Americký raper Busta Rhymes…

Jasně, Busta Rhymes. Kdysi dávno, když jsem ještě chytal za Spartu, ho obdivoval spoluhráč Lukáš Zelenka, který se rap naučil poslouchat při angažmá v Belgii. A já se to docela naučil taky, pár věcí třeba od 50 Centa nebo Eminema mě baví.

 

Chodíváte na koncerty často?

Snažím se. Naposledy jsem byl tady v Londýně na Queenech se zpěvákem Adamem Lambertem − opravdu se mi ulevilo, že zrovna tu neděli nehrajeme, a byl to moc hezky zvládnutej gig.

 

Stojíte mezi ostatními návštěvníky, nebo jste v nějaké VIP zóně?

Nejčastěji zajdu do londýnské O2 Areny a tam má Chelsea svůj skybox. Když není plný, můžu poslouchat odtamtud, což je lepší varianta než strávit půl koncertu tím, že bych se podepisoval a fotil. Ale konkrétně na Queen mě pozval Roger, takže jsem seděl přímo vedle pódia, na místech vyhrazených pro kamarády.

 

Když potkáte Rogera Taylora nebo Dava Grohla, stáváte se tím, kdo žádá o autogram?

Spíš se s nimi vyfotím. A ano − od Rogera podepsanou fotku mám. Ve věnování mi přeje hodně štěstí s bubnováním, což se mi líbí, protože tam není slovo o fotbale.

 

Dávají vám tihle lidé bubenické rady?

Hltám, co vyprávějí. Zaujalo mě třeba, že Roger ani Dave nikdy nechodili na žádné bubenické lekce. Dave vzpomínal, že jako kluk mlátil doma do polštářů velkými palicemi, které používají mažoretky, a tímhle stylem se snažil doprovázet punkové kapely; vyrovnat se jejich rychlým bubeníkům. Polštáře neodrážejí, takže po čase měl Dave takovou sílu, že když ho poprvé posadili za normální bicí, roztrhal je na kusy.  A bubnování mu najednou připadalo snadné.

 

Až se v příštích dnech dostanete do zkušebny, jakou skladbu zkusíte nacvičit?

Chci natočit další bubenickou předělávku na video a řekl bych, že vyberu něco od Nirvany. Asi píseň In Bloom − v ní je zajímavý buben. Jo, In Bloom. Na tu se vrhnu, až budu mít chvilku času.

 

Já už vás zdržovat nebudu, snad jen poslední věc − čtvrtým bubeníkem, který vám posílá vzkaz, je poněkud excentrický František Ringo Čech.

Pana Čecha znám. Mimo jiné proto, že zpíval v Básnících to svoje Šubyduby Amerika.

 

Jeho vzkaz je takový… Takový jiný. Nesmíte se urazit: „Když šel Petr Čech do Anglie, tak jsem ho obdivoval a odpustil mu, že byl ve Spartě, nemůžou být všichni ve Slavii. A když jsem zjistil, že bubnuje, tak jsem mu napsal mail, že bych se s ním rád sešel; chtěl jsem mu říct, že jsem chodil v Las Vegas na hodiny k Buddy Richovi. Taky jsem si říkal, kurňa, on je Čech, já jsem Čech − ale neodpověděl.“

Mail? To si fakt nepamatuju.

 

„Potom s ním můj syn točil televizní program, kde Čech dostával cenu, a říkal, tati, přijeď, uvidíš ho. Čech koukal skrze mě jak skrz sklo, nevěděl, kdo jsem, já mu dal knihu, ale vůbec jsem ho nezajímal. Já! Přítel Ivo Viktora a všech sportovců, jsem se dožil takovýho strašnýho zklamání!“

Jednou jsem pana Čecha naživo potkal, bylo to na Fotbalistovi roku, kde říkal, že by chtěl udělat nějaký rozhovor o bubnech, to je pravda. Ale žádnou knihu mi nedal.

 

„Nic pro něj neznamenám − já, kterej jsem byl nejlepším bubeníkem roku 1965 a měl jsem hrací techniku, jakou on nikdy mít nebude! A ještě mu řekněte, že jsme byli s Petrem Novotným v Londýně a volali mu, že bychom ho chtěli vidět. Řekl, že má důležitou schůzku a že neví, kdy skončí, ale podle mě se na nás prostě vykašlal. A nás to mrzelo, protože jsme měli připravené dresy se jmenovkou Radek Černý. Říkali jsme si, že jestli za ním přijdou dva blbouni se jménem jeho konkurenta, tak to bude dobrej fór...“

Co na to mám říct? Nepamatuju si ani tuhle story, ale třeba se stala, jen prostě nemůžu mít čas vždycky. Vyřiďte mu, že techniku jako on opravdu mít nebudu, na lekce k Buddy Richovi jsem nechodil, ale myslím, že ani Ringo Čech nemůže tvrdit, že by měl techniku jako Buddy Rich. Protože takový bubeník snad už nežije − často sleduju Buddyho Riche na DVD, byl génius. Jestli k němu pan Čech chodil na hodiny, tak se měl… A jestli mi chce vyprávět o Buddy Richovi, tak se s ním, až bude chvilka, moc rád sejdu.

 

Vyřídím. A na závěr se ptám znovu sám za sebe: Není vám líto, že jste při své inteligenci neměl čas pořádně studovat?

Už jsem si vyhlédl jednu dánskou univerzitu, která se dá vystudovat on-line, ale bohužel jsem podal pozdě přihlášku. Příště ji snad pošlu včas.

 

Na jaký obor se chcete hlásit?

Sportovní management a obchod. Takže kdybych to zvládl, můžu pak dělat kteroukoli funkci ve fotbalovém klubu, ať už bych se staral o marketing, nebo byl třeba sportovním ředitelem.

 

Evidentně už o té pofotbalové éře přemýšlíte hodně…

Spíš si nedokážu představit, že bych šel na vysokou školu ve čtyřiceti. Asi o mně vždycky platilo, že se snažím být o krok vepředu, abych se vyhnul nepříjemnostem. Vlastně mám pocit, že ještě lepší než být o krok napřed, je lepší být napřed o kroky dva.

 

Tušíte, jestli zůstanete u fotbalu?

To už bychom byli vepředu o tři kroky. Pokud tu školu vystuduju, můžu se stát ředitelem v kterékoli marketingové společnosti, vůbec by nemusela být sportovní. Ale netuším. Cítím, že by mě bavila práce trenéra, ale zároveň už patnáct posledních let jezdím po hotelech a nikdy nemám možnost zajít za šéfem, že chci dovolenou. Jako trenér bych zůstal ve stejném rytmu, časově by to bylo ještě náročnější, ale nejsem si jistý tím, jestli na to mám chuť. Což je dost velké minus.

 

Pokud se na stadion ve Wembley nevrátíte jako trenér, třeba si tam jednou aspoň zabubnujete.

Z legrace říkám, že bych si tam rád zahrál aspoň jednu píseň s U2, zatím ale nereagovali. Stalo se jen to, že zašli zpěvák Bono s kytaristou Edgem na zápas, a já mám radost, že jsme spolu vyfocení v naší šatně. Ale jestli je tahle společná fotka základním kamenem pro společnou píseň ve Wembley − to netuším. •

 

Petr Čech
579601359c40af426f1db413 MEDIA_ITEM image

 

Narodil se 20. května 1982. Fotbalovým fandům připadá starší, protože ho registrují nejméně od chvíle, kdy roku 2002 vyhrál mistrovství Evropy hráčů do 21 let.
Proslavil se ve Spartě, odkud přestoupil do francouzského Rennes (dnes mluví výborně francouzsky) a roku 2004 se pak přestěhoval do Londýna, kde se stal hvězdou Chelsea.
Kromě mnoha úspěchů tu zažil také těžké zranění: 14. října 2006 utrpěl během ligového utkání proti Readingu frakturu lebky. Od ledna 2007 si na hřišti navléká helmu.
V červnu 2003 se oženil se spolužačkou z plzeňského Sportovního gymnázia, mají spolu dceru Adélu (* 2008) a syna Damiána (* 2009). Obě děti rády bubnují.
Uplynulou sezonu proseděl z větší části na lavičce. Zůstává však nejlépe vydělávajícím českým sportovcem, jeho hrubý roční příjem vypočítal magazín Forbes na 295 milionů korun.

 

Martina Čechová: Nechápu…
„Oba jsme z nemuzikálních rodin, a tak by mě v životě nenapadlo, že ho zaujmou bubny. Nikdy o tom nemluvil, až po dvou dětech jsem se dozvěděla, že má hudební ambice! Nejdřív přišel s digitálními bicími, ale mně bylo jasné, že chybí jen krůček k akustickým. Ještě jsem se ptala, proč radši nehraje na klavír, mně se vždycky líbili klavíristi, ale vrtěl hlavou, že jedině bubny jsou výzva. Děti byly malé, chodily brzy spát, a tak jsem uvítala, že si postavil studio na zahradě. Bubnoval tam zarputile, takový je, ale kdybych se do něčeho podobného pustila já, vezmu si učitele. Petr ne – ten si vždycky najde vlastní cestu, Četl knížky, sledoval videa, u učitele byl jen párkrát. Když začínal, prohlásil, že jednou bude hrát na pódiu, a já se smála. O rok a půl později vystoupil s Eddie Stoilow v Rock Café… Pro mě to má výhody, například jsem se mohla osobně setkat s Coldplay, Queen nebo Foo Fighters, častěji chodíme na koncerty. Ale jestli jednou Petr založí regulérní kapelu, to nevím. Spíš ne. Bubnovat nepřestane, ale myslím, že to pro něj navždy zůstane jen velkým koníčkem.“
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat