Rozhovor

Eva Jiřičná. Dáma z betonu. A taky ze skla

02 / 03 / 2019

Vládne dvěma architektonickým studiím, pendluje mezi Londýnem a Prahou, zakázky má v mnoha českých městech i třeba v Thajsku. Spoustu času strávila za poslední roky především v rodném Zlíně, kde se podle jejích návrhů postavily veřejné budovy za půldruhé miliardy. Nyní stojí před zbrusu novou situací: poprvé v životě má jejímu dílu ustoupit celý dům, navíc v centru Prahy... U příležitosti 80. narozenin Evy Jiřičné odemykáme rozhovor, který vyšel v listopadu 2016.

Vládne dvěma architektonickým studiím, pendluje mezi Londýnem a Prahou, zakázky má v mnoha českých městech i třeba v Thajsku. Spoustu času strávila za poslední roky především v rodném Zlíně, kde se podle jejích návrhů postavily veřejné budovy za půldruhé miliardy. Nyní stojí před zbrusu novou situací: poprvé v životě má jejímu dílu ustoupit celý dům, navíc v centru Prahy... U příležitosti 80. narozenin Evy Jiřičné odemykáme rozhovor, který vyšel v listopadu 2016.

Nejvíc práce teď máte ve svém rodném městě. Kde ve Zlíně přespáváte?

Ze sentimentálních důvodů bydlím v hotelu Moskva. Když jsem byla malá, jmenovalo se to Společenský dům a chodívala jsem tam s maminkou, když si dávala učesat vlasy nebo se chtěla setkat s přáteli. 

 

To bylo v těch dobách asi dost hogo fogo.

Ano! A bylo to hogo fogo, ještě když jsem poprvé přijela zpátky v roce 1990. Chromované postele, dřevěné obklady, niklové zábradlí… Pak to někdo koupil a udělal z toho – až po pádu komunismu! – komunistickou hrůzu: oranžové povlaky, dlaždičky deset na deset s hnusnými spárami, otřesná umyvadla. Laciný hnědooranžový komunistický nesmysl! Ale naštěstí, protože tam občas přespával taky pan Baťa, udělali z dvou pokojů takzvané apartmá, které zařídili o něco lepším nábytkem. Pak přibyly ještě dva vzorové pokoje, takže spávám v jednom z těch tří. A když jsou všechny obsazené, jsem smutná, protože jiný slušný hotel ve Zlíně není. Ale hlavně tam mám ty vzpomínky na maminku. 

 

Žila jste ve Zlíně do čtyř let. Opravdu si něco pamatujete, nebo to znáte spíš z vyprávění?

Až mě šokuje, jak moc si dítě pamatuje! Asi je to ovlivněné i tím, že celá ta doba byla taková... Naše rodina měla moravskou tetu, říkali jsme jí Márinka, která se o mě často starala a milovala biograf. Brávala mě s sebou na filmy, jenže maminka nechtěla, abych viděla žurnál (promítal se před hlavním filmem – pozn. red.) – to bylo většinou zpravodajství z války, samé bombardování... Takže jsem musela stát za dveřmi a čekat, až promítání žurnálu skončí. Ale protože tam byla klíčová dírka, koukala jsem. A teď si představte, že přijdu po šedesáti letech na slavnostní otevření zrekonstruované Malé scény, kde to kino bývalo, a ty dveře i s tou klíčovou dírkou jsem hned poznala! 

 

Dům, kde jste bydleli, taky pořád stojí?

Ano, je to jeden z těch klasických baťovských domků. Stojí ve svahu a má malou zahrádku, kde jsem poprvé zkoušela lyžovat. Nejsilnější vzpomínku mám, jak tam na Štědrý den stojím za soumraku a koukám, jestli neuvidím dovnitř, co se děje se stromečkem. A místo toho zahlédnu tatínka! Tak jsem sundala lyže, běžela domů a hubovala ho, že vyplaší Ježíška… A kousek od našeho domku byla školka, kde nám německá paní učitelka ukazovala na prstech ein, zwei, drei, für... fünf! A já pak přiběhla domů a celá pyšná vykládala mamince – „Já vím, jak se řekne ruka: fünf!“

 

Ve Zlíně se právě dokončuje třetí velká stavba podle vašeho návrhu, Fakulta humanitních studií (předchozími byly Univerzitní knihovna a Kongresové centrum – pozn. red.). Co to pro vás aktuálně obnáší?

Teď je kritická fáze. Dokončuje se poslední, šesté patro, bude se zastřešovat. Jsou to dvě propojené budovy, hotovo by mělo být přesně za rok.

 

Slyšel jsem, že používáte kameru, abyste mohla stavbu sledovat na dálku.

Každé ráno, když přijdu v Londýně do kanceláře, se podívám, jak to vyrostlo, kolik je tam lidí, jestli svítí sluníčko nebo prší. Dovnitř nevidím, ale jezdím do Zlína jednou měsíčně a teď se kontroly zhustí na dva týdny.

 

Zasáhnete, když vidíte na monitoru něco, co vás znepokojí?

Momentálně se leje beton do forem. Takže když se mi zdá, že kvalita betonu není moc dobrá, řeknu jim, ať na to kouknou.

 

Kvalita betonu se dá poznat takhle na dálku?

Můžete si to přiblížit. Když tam jsou fleky, není to dobře promísené. Nebo vidíte linky, jak jsou přerušené vrstvy. Ale já hlavně pozoruju, jak rostou celkové proporce, porovnávám ten barák s tím, jak jsem si ho budovala v hlavě. A jestli se nám to někde nevymklo z ruky.

 

Dalo by se s tím něco dělat?

To už ne. Ale jsme zvědaví. A docela při tom trneme.

 

Vidíte, proslavila jste se křehkým designem, navrhla jste i kolekci šperků, a my tady mluvíme o betonu...

Vždyť ono to tak se mnou je! Když jsem přijela do Anglie, dělala jsem třináct let na velkém přístavu v Brightonu. Tehdy tam vznikal umělý kus země, montovali jsme ocelové stěny, lili beton do vody, stavěli viadukty. Třináct roků v holínkách! Vzpomínám na to ale s láskou. Ztratila jsem mindrák, že žena není schopna komunikovat s těmi hochy, kteří to tam řídí a na každého křičí. Nikdy jsem neměla tolik mužských kamarádů jako tehdy! Na stavbě jsem nejraději. 

 

Drobná blondýna od bláta, navíc odněkud z Východu, musela jste pro ty ostré chlapy být jako zjevení.

Já měla od tatínka respekt k lidem. Takže když jsem něco nevěděla, nepředstírala jsem, že to vím. Ať to byl kdokoliv, řekla jsem mu: „Já o tom nic nevím, prosím vás, proč to děláte zrovna takhle, vysvětlete mi to.“ A co si budeme říkat, žádný chlap nemůže mít větší radost, než když může ženské něco vysvětlit. A já se tím pádem leccos naučila.

 

Elipsa místo krabice od bot

Vraťme se ještě do Zlína. Jestli si to vybavuju správně, stavba Kongresového centra, což je v podstatě hala pro jedenáct stovek diváků, se v jednu chvíli zdramatizovala.

Navrhovali jsme to jako koncertní síň pro Filharmonii Bohuslava Martinů. A když jsme měli všechno nakreslené, ukázalo se, že aby na to město mohlo čerpat evropskou dotaci, musí to být multifunkční. Takže jsme museli všechno měnit. Ale větší peklo byla akustika. 

 

V jakém smyslu?

Uspořádání pozemků nás donutilo udělat ten barák jako elipsu. A každý, kdo o akustice ve škole něco zaslechl, dobře ví, že elipsa je pro hudbu něco zapovězeného. Akustici neměli s něčím takovým zkušenost. A já je opravdu mučila! Chtěli tam dát dřevotřískové obklady, které všude koupíte za dvě padesát. Já trvala na tom, že musíme udělat něco lepšího. Rozhodli jsme se pro bílý beton, který se bude vlnit jako krajina, aby lépe odrážel zvuk. A do toho jsme si ještě vymysleli takové žiletky, které by správně pohlcovaly tóny různé délky…

 

Musel to být velký risk.

Absolutní risk! Akustici udělali počítačový model, zkoušeli to na všechny způsoby a já se jich zeptala, jak odhadují šanci, že to bude fungovat. A oni: „Fifty fifty.“ 

 

To není moc, při investici za půl miliardy.

Úplně jsem se zhrozila! A řekla jim: „Heleďte, jestli to nedopadne, zabiju vás!“ Protože ve Zlíně na nás už měli dost spadeno. Chtěli koncertní sál jako krabici od bot, což v tomhle městě pochopitelně má svou logiku. A my jim udělali elipsu! A teď ještě tohle. 

 

Jak to dopadlo?

Akustická zkouška probíhá podle předpisů tak, že se vystřelí z revolveru. My tam všichni stáli, srdce nám bušilo, jako nouzové řešení jsme měli navržené všelijaké záclony… A dopadlo to perfektně, dnes to všichni chválí, konají se tam nádherné koncerty. Ale to není moje zásluha, já jsem jen ta stará protivná bába, která každého nutí dělat to stejné, do čeho nutí i sebe. Jen nás trochu zamrzelo, že jsme pak nedostali pozvání na slavnostní otevření.

 

Mělo to být od magistrátu gesto nevůle?

To ani nebylo proti nám, ale proti předchozímu vedení města, které místo toho, aby se postavil pořádný fotbalový stadion, utratilo peníze za nějaký barák pro kulturu.

 

Mezi námi, zlínští fanoušci by si lepší stadion zasloužili, zdejším fotbalistům se tuhle sezonu mimořádně daří.

Vím, poslouchám to v rádiu.

 

A troufla byste si na sportovní arénu?

Ale jo. Každý úkol je vlastně odpovídání na otázky, a pokud je dost otázek, je i dost odpovědí. Bylo by to pro mě něco nového a to mám ráda. Asi ale nevypadám na to, že by mi něco takového svěřili. 

 

Hledání nových materiálů

Jakou fázi v celém procesu stavění máte nejraději? První námluvy s klientem? Úlevu z dokončení projektu?

Nejvíc mě baví pracovat s lidmi na stavbě. Půl metru sněhu, oni tam svářejí, často bez rukavic, dávají dohromady něco, co si vymyslel nějaký architekt. A úplně nejraději chodím do továren. Koukám, co ti lidé umějí, a vymýšlíme spolu nové věci. Jsou z toho vzrušení, nechávají se s výsledkem fotografovat... Nedivím se, bývá to pro ně životní věc: jejich běžná práce je nudná, podmínky tvrdé. Takže když vidí, že vzniklo něco originálního, považují to za vlastní úspěch – byť vám předtím padesátkrát tvrdili, že to nepůjde udělat. (směje se) 

 

Máte to takhle od začátku své profesní dráhy?

K tomu mám jeden příběh, který mě pronásleduje dodnes. Pro jedno z našich prvních schodišť v Anglii jsme si vymysleli ocelovou trubku metr dvacet v průměru, použili jsme tehdy kus nějaké kanalizace. A protože jsme to potřebovali odlehčit, musela se do toho udělat spousta děr. No a já přišla do dílny, tam deset chlapů, černí jako kominíci, plamenem dávali pryč to, co jsem tam nechtěla.

Tam jsem viděla, jaký sajrajt dýchají a co je to za ukrutnou dřinu! Bylo mi kousek přes třicet, myslela jsem, že to odstraní čistě a rychle nějakou řezačkou s diamantovým vrtákem. Netušila jsem, že to nejde jinak než takhle předpotopně a surově. Od té doby se vždycky hned na začátku ptám: „Jak se to bude dělat?“

 

Jste pověstná láskou k moderním materiálům, což ve vašem případě obnáší také nechuť ke dřevu. Vymstilo se vám to někdy? 

Teď řeknu něco ošklivého, ale nevím, jak se tomu vyhnout. Jsem ráda, když můžu věci kontrolovat. A líbí se mi, jak mne kov a sklo poslouchají. Kdežto dřevo si dělá, co chce! Tam se zkroutí, tady prohne, každý druh stromu se chová jinak, je to nevyzpytatelné.

 

Máte doma něco ze dřeva?

Ne, nebo o tom alespoň nevím. A vůbec to nepostrádám. Vím, že na některé lidi působí dřevo psychologicky uklidňujícím způsobem, všechny ty letokruhy a tak, ale mě to rozčiluje.

 

Dostala jste se kvůli tomu někdy do konfliktu? Co když klient dřevo vyžaduje?

Dělali jsme dřevěné židle pro Canterburskou katedrálu. To je gotický prostor, tam dřevo patří, nechtěla bych do takového kostela dávat skleněné nebo kovové sedačky. Dali jsme si opravdu hodně práce s tím, jak dřevo stabilizovat, aby se neroztahovalo ani nesmršťovalo, a ty židle tam pořád jsou, už to bude dvacet let. Navrhli jsme k nim dokonce i polštáře, které jinak taky nesnáším.

 

Některé vaše stavby vypadají i dnes jako ze sci-fi, začínáte tím být vlastně dost ojedinělá. Zatímco sílí různé retro trendy, návraty ke dřevu, hlíně a starým postupům, vaše domy jsou plné high-tech prvků.

Mám k moderní architektuře obdiv. Období funkcionalismu, to byla fůra odvážných lidí, kteří vstoupili úplně do neznáma. Měli na ramenou veškerou odpovědnost a museli se rozhodnout. A neměli vůbec žádnou záruku, protože ty věci byly nevyzkoušené. Když člověk neexperimentuje, svět se nepohne.

 

Musíte neustále studovat kvanta informací o nových technologiích, materiálech. Máte na to lidi, nebo to děláte sama?

Musíte se dívat kolem sebe a mít oči otevřené. To se dá naučit, není to nic, s čím by se člověk narodil. A pak si najednou řeknete: „Sakra, z toho by se přece dalo udělat něco jiného!“ Pořád musíte něco zkoušet, to je marné, jinak nic nedokážete. A někdy holt uděláte kolosální blbost. Jako každý člověk.

 

Kdy se to stalo vám?

Jednou jsme dělali skleněné schodiště a bylo nutné zmenšit vzdálenost mezi jednotlivými vodorovnými plochami ze čtrnácti na deset centimetrů. Sedli jsme si se statikem a rozhodli, že na zadní stranu každého schodu dáme čtyři centimetry vysoký skleněný proužek. A protože jsme věděli, že to budou lidi okopávat, udělali jsme to z kaleného skla. Povedlo se, hotovo, zbývalo vyzkoušet to... Šla jsem první, statik za mnou. A pod nohama nám to začalo dělat lup – lup – lup... Jak se ty skleněné schody prohýbaly, nástavce z kaleného skla praskaly a vystřelovaly. Přitom na papíře to tak krásně fungovalo!

 

Objevila jste pro sebe v poslední době nějaký nový materiál?

Nedávno jsme upravovali Somerset House, obrovský palác na břehu Temže. Schodiště ze 17. století, turisté se na to chodí dívat... Klientku jsme znali, obdivovala naši práci, chtěla od nás schodiště ze skla, což je už taková naše značka. Mně se to ale nezdálo, sklo do takové slavné památky. Navrhli jsme tam nejdříve kámen, pak kov, ale konstrukčně nic nevycházelo, jak jsme potřebovali. Až náš statik řekl: „Co kdybychom to udělali z toho betonu nové generace?“ Nic víc o tom ale nevěděl, přečetl si to někde v časopise. Tak jsem zjistila, že se to jmenuje ductal, a po mnoha peripetiích jsme objevili manufakturu v Itálii. Tam jsem byla jako u vytržení: vany, umyvadla, všechno z nádherného hlaďounkého betonu.

 

V čem spočívá zázračnost toho materiálu?

Je neuvěřitelně pevný. Má v sobě organická a metalická vlákna, která mu dávají reinforcement (výztuhu – pozn. red.). Nejdřív to nechají vibrovat, tím z toho vypumpují všechen vzduch. Takže je to prakticky bez pórů, totálně husté. Díky tomu na tom mimo jiné nedrží špína, dá se to snadno vyčistit. 

 

Pláč nad červenou klikou

Když mluvíte o začátcích vašeho úspěchu v Anglii, často zmiňujete jméno Joseph. V čem spočívala jeho role a jak jste se seznámili? 

To je na delší vyprávění… Joseph byl takovej malej človíček z Maroka, který přijel do Londýna kousek přede mnou, asi v pětašedesátém. Syn účetního. Chtěl být architekt, ale tatínek řekl ne, jsi nejstarší, musíš mě zastoupit. Tak utekl do Anglie. Když se tam rozkoukal, řekl si, že se naučí stříhat vlasy, protože účesům všichni věnovali velkou pozornost. Najal si suterén obchodu na Kings Road, což bylo tehdy centrum vesmíru: každou sobotu tam všichni vyrukovali a předváděli se, byla doba Mary Quant (módní ikona označovaná za vynálezkyni minisukní – pozn. red.). A když večer krámy zavřely, všichni skončili ve zdejších wine bars. 

 

A tam jste se potkali.

Ono to má ještě nějaké zákruty. Joseph, jak byl malý, tak měl strach, že bude tlustý. Proto chodil plavat. Co je ale důležité: naproti té plovárně byl podnik jménem Picasso, kde vysedávali umělci. A Joseph se s nimi domluvil, že mu budou kreslit různé obrázky a ty pak natiskl na trička, která začal prodávat. Zkrátka Josepha si nešlo nevšimnout. A protože oba moji dědečkové byli Josefové, můj tatínek byl Josef i můj bratr je Josef, zlákal mě nápis Joseph Haircut a dala jsem se u něj ostříhat. Moc to tehdy nedopadlo, ale byla tam ohromná zábava: hrála tam muzika, všichni kolem poskakovali, jeden měl kus vlasů žlutý, druhý zelený...

Potom začal Joseph nakupovat módu ve Francii, byl s tím na Kings Road možná úplně první, a já tam chodila s Johanem (Jan Kaplický, tehdejší partner Evy Jiřičné – pozn. red.) do výprodejů. Joseph byl maličký a Johan vysoký, dělal kolem toho vtipy a zapamatoval si nás. V té době už vydělával dost peněz, rozhlížel se po dalším obchodě, a protože se předtím vyptával v Picassu, kdo je v Londýně nejlepší architekt, měl v hlavě jméno Norman Foster (pozdější autor mrakodrapu zvaného Okurka, fotbalového stadionu ve Wembley či dostavby berlínského Bundestagu – pozn. red.). A Johan na tom projektu shodou okolností také pracoval, protože byl zrovna zaměstnaný v Normanově studiu. 

No a když se pak ten Josephův nový obchod otevíral, oslovila mne taková drobná osůbka a ptala se, co dělám. „Ježiš, architektka, to my potřebujeme!“ vyhrkla nadšeně a pozvala nás na večeři. A když jsme tam s Johanem za pár dní přišli, ukázalo se, že nás pozvala Josephova manželka Edna, kterou nám nikdy do té doby nepředstavil! Měli dva syny, jednomu bylo dvanáct a druhému deset, kteří měli každý svůj pokoj, jenomže každý jinak velký. A Edna chtěla, abych to vymyslela tak, aby se kluci nehádali. Já tehdy zrovna neměla práci, projekt přístavu v Brightonu skončil, tak jsem to ráda vzala.

 

Šlo tedy o posunutí přepážky?

Navrhla jsem tam i nějaké další drobnosti. Pamatuju si, že jsem tam třeba udělala červenou kliku na dveře. A Edna se rozplakala, protože se jí to zdálo nevkusné.

 

A následovaly další zakázky…

Joseph pak měl aféru s prodavačkou, a Edna ho vyhodila z bytu. Přišel za mnou, abych mu něco našla, a já objevila malý podkrovní byt, kde jsem všechno vybourala, zůstal otevřený prostor. Jenže jak jsem předtím pracovala na těch vlnolamech, měla jsem rozhozené měřítko a dala tam samé obří komponenty, které se hodily spíš do nějakého skladiště. Navíc jsem vůbec netušila, kde se kupují dlaždičky, kohoutky... No, nějak to dopadlo, a když to bylo hotové, potkala jsem na ulici Deyana Sudjice – dneska je to ředitel Design Musea, tehdy to byl začínající žurnalista. Ptal se, co dělám na Sloane Street, hned chtěl ten byt vidět a za týden o něm publikoval článek v časopise Design. Chytli se toho všichni a už to jelo. 

 

Nechci si nic vydupávat

Jedním z vašich aktuálních projektů je zástavba nároží v Revoluční ulici, kousek od Vltavy, v samém centru Prahy. Můžete přiblížit, jak to místo vidíte svýma očima?

Kousek odtud na kopci byl Stalinův pomník, takže ta parcela existovala i v mých vzpomínkách na Prahu. Vždyť já jsem tak strašně stará, že pamatuju, jak Hitler v těch místech strhl starý řetězový most a nařídil postavit nový, aby se na nábřeží mohly vytáčet německé tanky! Dokonce si vybavuju, jak jsme tam stály s maminkou, která mi vysvětlovala, co to jsou kesony (komory pro práce pod hladinou vody – pozn. red.). Tehdy se říkalo, že Hitler zničil kus Prahy, tatínek a maminka o tom doma hodně mluvili.

 

A vy tam teď chcete taky bourat.

To jsou paradoxy, že jo! Ten barák je ale opravdu nemocný: z jedné strany useknutý, prostory uvnitř zdevastované, konstrukce v příšerném stavu.

 

Návrhů na tu parcelu už bylo hodně. V čem je ten váš jiný?

Ano, projekty se tam jeden čas střídaly jako na běžícím pásu a jeden měl větší problém nežli druhý. Když za námi přišli noví vlastníci (investiční skupina RSJ – pozn. red.), říkala jsem jim: „Podívejte, já to můžu zkusit, ale nemůžu vám dát záruku, že se to podaří prosadit.“ Protože když se kolem nějakého záměru rozjede takový kolotoč, nerozhoduje se už příliš logicky nebo objektivně.

 

Co jste při práci na téhle zakázce zvažovala?

Je to vlastně miniaturní pozemek, ovšem zároveň důležité ukončení Revoluční třídy. Vím, že spousta lidí nám vyčítá, proč tam děláme „bránu“. Ale my tam neděláme bránu, jen se chceme nějak vypořádat se sousedstvím monumentálního paláce od Jaroslava Fragnera (sídlo bývalé pojišťovny Merkur – pozn. red.), který stojí naproti přes ulici. A zůstáváme daleko menší. Kuriózní je, že já byla Fragnerova žačka, jedna z posledních, než umřel. A moc si ho vážím, on byl pro mne taková tečka za větou. 

 

Na demoliční výměr čekáte několikátý rok. Stresují vás ty průtahy?

Jsem už vycvičená, nervy to jsou spíš pro investora. Nikdo si netroufá říci ani ryba ani rak a vzít na sebe odpovědnost, všichni pořád opakují: „Pokračujte, mohlo by to být ještě lepší.“ No, to je naprostá pravda, všechno vždycky může být lepší! Jenomže v určitém okamžiku se musí udělat rozhodnutí. Majitel do toho každý den vráží peníze, protože ten dům je nevýnosný, něco stojí údržba a ochrana...

 

Tlačí vás úředníci do nějakých konkrétních úprav?

Zatím ne, teď je to v takovém limbu. Nechci si nic vydupávat, silou se žádná rozhodnutí nevyhrávají: když postavím něco, co se mi bude líbit, ale ostatní to budou nenávidět, není to žádný úspěch. Na druhou stranu není člověk ten, aby se zalíbil všem, jak říkávala moje babička.

 

Ženou, která zřejmě výrazně promluví do podoby Prahy, je Zaha Hadid – podle jejího návrhu se má proměnit oblast mezi Masarykovým a hlavním nádražím. Zajímá mě, jaký jste spolu měly vztah (zemřela letos v březnu – pozn. red.). Mluvíte o ní jako o své přítelkyni, přitom ale dáváte hlasitě najevo, že se vám nezamlouval její styl práce: budovy jako jakési sochy, které si hledí jen svého vnějšího výrazu.  

Zaha byla... jak bych to řekla. Kdyby se z ní stala malířka, dotáhla by to ještě výš. Byla to neobyčejně silná a talentovaná osobnost a její vliv byl nedozírný. Nezajímalo ji provedení a vnitřní fungování domu, to museli nějak zvládnout její zaměstnanci, z čehož pramenily ty odsudky. Zaha měla každopádně některé lidské vlastnosti, které jí nemůžu zapomenout.

 

Jak to myslíte?

Poprvé jsme se potkaly, když jí bylo osmadvacet. To zrovna začala studovat architekturu, ale už měla za sebou školy v Iráku, Švýcarsku, Libanonu, degree z matematiky. Pak jsme se vídaly při různých příležitostech a někdy to bylo hodně… Ona byla taková mohutná, každou chvíli na někoho hartusila, myslela si o sobě, že je génius. Ale ona byla! Pamatuju si, jak bouchla do stolu a zakřičela na mě: „Co to vykládáš, už tě nebudu poslouchat!“ A za minutu jsme si zase normálně povídaly. Vím, že spousta lidí se jí bála, byla opravdu hodně panovačná. Ale dodala odvahu tolika architektům, prosadila tolik věcí!

 

Takže na ni vzpomínáte v dobrém.

Kde mohla, tam pomohla. A to je u osobností jejího typu velice vzácné. Lidem, kterými se obklopila, byla velice věrná. Moc přátel neměla, na to byla příliš kontroverzní. Ale když už se s někým sblížila, bylo to navěky.

 

Všichni tu možnost nemají

Každou chvíli jste v Česku, víc doma jste ale přece jen v Anglii. Jak se do vašeho osobního a profesního života promítlo rozhodnutí o brexitu? 

Musíme jít dál, ale není to jednoduché. Přišli jsme o tři velké džoby, protože jeden francouzský a dva němečtí klienti se rozhodli odložit svoje investice na neurčito. Nevědí, jak to bude s úvěry, libra skáče nahoru dolů. Momentálně stojím na hlavě, abych pro své lidi našla něco jiného.

 

Pro jednoho českého prezidenta už jste pracovala, v dobách Václava Havla vznikla podle vašeho návrhu Nová oranžerie. Kdybyste dala najevo úctu k současné hlavě státu, třeba by se za vás její suita přimluvila na Východě – v Rusku nebo v Číně.

To, myslím, nehrozí. Vzpomínám si, jak mi po škole nabídli přihlášku „do strany“ a já se naivně zeptala: „A do jaký?“ Načež oni pohoršeně: „No přece do Naší!“ Nějak jsem se tehdy vymluvila a oni mi pak napsali do posudku, že se scházím s Pavlem Bobkem (spolužák z architektury, který se proslavil jako zpěvák – pozn. red.) a dalšími „podezřelými“ lidmi. To, co se teď děje na Hradě, mi připadá podobné. Že se taková doba tak brzo vrátí, mě ani ve snu nenapadlo. Je to stupidita.

 

Když s vámi dělají rozhovor ženy, ptají se vás na vaše vztahy s muži. Nebudu jim lézt do zelí, ale zaujal mě váš výrok o muži jménem Marc, s nímž jste žila delší dobu. „Rozešli jsme se, protože se rozhodl být starý,“ nechala jste se slyšet. Co je to za diagnózu? A dá se to léčit?

Myslím, že je to spíš taková lenost. Samozřejmě že jak člověk stárne, přestává všechno fungovat. Kolena bolí, když otočím hlavu, rupne mi za krkem, do schodů to jde čím dál hůř. Ale co s tím? Jasně, můžu si říct, ať už mi všichni vlezou na záda. Takové to „já se v životě nadřel dost“. 

A přesně to Marc udělal. Pracoval dvě hodiny dopoledne, pak si dal šlofíčka, odpoledne ještě chvíli psal a pak šel ven s kamarády. Nechci ho obviňovat, už je na pravdě boží, ale… On psal knihu o designu, mělo to být jeho životní dílo. A pořád ji ne a ne odevzdat. Mně ale bylo jasné, že se to bojí vydat, protože nechtěl slyšet žádnou kritiku. Když si koupil sako a já dala slůvkem najevo, že se mi nelíbí, byl z toho špatný dva měsíce.

 

Troufám si říct, že stejně to mají čtyři muži z pěti.

Asi ano. Domnívám se ale, že je to věc osobního pohodlí. A pořád to musím opakovat: každý den jsem vděčná, že jsem pořád schopná pracovat a letět kvůli tomu třeba do tramtárie. Velice si toho vážím, protože dobře vím, že všichni tu možnost nemají.

 

 

Eva Jiřičná
architektka a designérka
Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně; když jí byly čtyři, přestěhovali se rodiče do Prahy. Prarodičům patřila továrna na ložní prádlo v podkrkonošské Jilemnici, proto byla po komunistickém převratu poslána na „převýchovu“ na střední školu s rozšířenou výukou ruštiny. Vystudovala architekturu na dvou vysokých školách – ČVUT a AVU. Nastoupila do zaměstnání v ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury). V roce 1968 odjela na stáž do Londýna, a než se stačila vrátit, normalizační režim jí odebral výjezdní doložku, takže zůstala v Británii. Podílela se na projektování přístavu v Brightonu, později ji proslavily interiéry módních obchodů, klenotnictví, restaurací, nočních barů... Má vlastní studio v Londýně (EJAL) a v roce 1999 založila s Petrem Vágnerem studio v Praze (AI DESIGN). K jejím realizacím patří vstup do Victoria & Albert Museum v Londýně, Kongresové centrum ve Zlíně, Nová oranžerie v Královské zahradě Pražského hradu, hotel Josef v Praze, úprava kostela svaté Anny pro Nadaci Vize 97 či vila pro rodinu developera Luďka Sekyry v pražské Troji. Z rukou královny Alžběty převzala Řád britského impéria. Byla krátce vdaná, deset let žila s architektem Janem Kaplickým. Je vegetariánka, cvičí jógu.

 

 

58249c219c40d9273bbfc1c9 MEDIA_ITEM image
Vyleze na všechny žebříky
Když přijde na stavbu, skoro ji nestíháme, říká o Evě Jiřičné její společník Petr Vágner
V roce 1995 měla přednášku v Brně a já tam vyrazil, ještě jako student ČVUT. Byla pro mě vzor, obrovská hvězda! Vnutil jsem jí svoje portfolio, řekla mi „postav se stranou“, prolistovala tím, a že mi zavolá. Někam jsem pak odjel a po návratu byly na záznamníku tři zprávy, abych se ozval. Hned další den jsem sedl na autobus a odjel do Londýna. O čtyři roky později jsme spolu založili pražskou kancelář.
Vypjatou situaci umí odlehčit, ale přitom je přímá: „Pojďme to vyřešit. Já si o tom myslím tohle, co si myslíte vy?“ řekne. Netaktizuje. A umí být i velmi ostrá. Ne že by začala na lidi křičet, ale cítíte, že něco není v pohodě. Vytvoří tlak, který vás narovná. 
Neznám zakázku, která by ji nezajímala. Byla nadšená z nabídky dělat spalovnu odpadu nebo třeba veřejné záchodky (k realizacím nedošlo – pozn. red.). A největší zábava je s ní na stavbě: začne se tam prohánět v teniskách a barevných ponožkách, vyleze na všechny žebříky.
Eva má věčně dobrou náladu, a když přijede, je tu od rána veselo. Je strašně laskavá, milá, vřelá, pozorná k ostatním. Na druhou stranu, když o něco jde, umí být důsledná. A je na sebe neuvěřitelně přísná. Často jen zíráme, co zvládne: všude chce být, všechno kontroluje. Když tady není, voláme si třeba třicetkrát denně. A má fantastickou paměť. Nic si nezapisuje, může se spolehnout na svou hlavu.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat