Krym je třeba osvobodit teď, jinak se časové okno zavře

Co jste dělal 24. února 2022?

Už předtím jsme všichni čekali, zda válka začne, nebo ne. Bylo zjevné, že buď to přijde každým dnem, nebo to bude blaf. Třiadvacátého večer jsem dostal zprávu od kamaráda, že všechny hranice s Krymem jsou zavřené, ven nepouštějí nikoho a dovnitř jen lidi s krymským trvalým bydlištěm. Čtyřiadvacátého ráno jsem jel do nemocnice na plánované vyšetření – a tam jsem se dozvěděl, že invaze začala. Všichni o tom mluvili.

 

Jaká byla na poloostrově atmosféra bezprostředně před válkou?

Zvláštní. Nedá se říct, že by tam někdo po válce vyloženě bažil. V televizi, rozuměj na ruských kanálech, na které v Krymu kouká většina lidí, sice už nějakou dobu jela protiukrajinská propaganda, ale na internetu, respektive na sociálních sítích, žádná bezuzdná propaganda nebyla. Ta začala až s prvními dny války. V každém případě jsme já ani kolegové nezaznamenali, že by bezprostředně před válkou v krymské společnosti narůstala agresivita.

 

Pro mnohé překvapivě zaútočilo Rusko rovnou na celou Ukrajinu, přičemž Krym byl jedním z míst, odkud útok začal. Kreml předpokládal, že Kyjev padne za tři dny. Jak tehdy krymské obyvatelstvo reagovalo?

Panovalo přesvědčení, že když už válka začala, Rusko ji vyhraje. A pozor, to si mysleli i proukrajinští Krymčané. Samozřejmě byly i projevy euforie, pamatuju si, že pětadvacátého večer jsem na někoho čekal na ulici a v baru za mými zády kdosi křičel: Vzali jsme si Krym, vezmeme si i Ukrajinu! Na druhou stranu vládla v prvních dnech i panika, nebyly peníze v bankomatech, nebyl benzin, všude fronty. Postupně se to srovnalo. A přišla radost: teď budeme mít vodu!

 

Krym má problém s vodou dlouhodobě. Můžete jej vysvětlit?

Nedostatek vody je na 70 procentech poloostrova. Už za SSSR byl proto vybudován kanál, který na Krym přivádí vodu z řeky Dněpr. Když v roce 2014 začala ruská okupace, Ukrajina kanál zavřela. Rusové sice otevřeli rezervní zdroje, ale i tak se situace zhoršovala. V roce 2020 pak přišlo obrovské sucho a propaganda opakovala, že za ně může Ukrajina. Řekl bych, že jestli byla někdy krymská společnost nastavená na válku s Ukrajinou, pak právě tehdy. Potom ale sucho skončilo a atmosféra se zklidnila. Nicméně když Rusko vloni zahájilo válku, během pár dní se zmocnilo kanálu, otevřelo ho – a na Krymu zavládlo nadšení.

 

 

Mluvil jste o propagandě, která raketově vzrostla během prvních dnů a týdnů války. I jinde než v televizi?

Na internetu, například na kanálech v síti Telegram. Dřív je lidi sledovali kvůli koťátkům, fotkám přírody, zábavě. A najednou se tyto kanály bleskově změnily na propagandistické. Řada z nich se na Telegramu objevila třeba rok před válkou. Takže je velmi pravděpodobné, že šlo o přípravu.

 

Nicméně i tak se na Krymu našli tací, kteří proti ruské invazi na Ukrajinu protestovali.

Jednoznačně. Hned v první dny byly sólo protesty, které byly tehdy v Rusku ještě povolené. Policie nevěděla, co s těmi lidmi dělat, protože příslušný zákon byl přijat až 4. března. Už 6. března byli na Krymu první zadržení, začali dostávat správní tresty, zprvu nejčastěji pokuty, později do dvou týdnů za mřížemi. Postupně se to zhoršovalo, podle toho jejich slavného „boje s extremismem“. Protesty slábly, ale když v létě začala ukrajinská protiofenziva, opět jich přibylo. A změnila se rétorika: z „Ne válce!“ se stalo „Krym bude zase ukrajinský!“.

 

Takže na poloostrově stále zůstávají lidé, kteří podporují Ukrajinu.

Ano. A nelekli se ani represí. Krymští ochránci lidských práv spočítali, že za první rok války bylo za protesty nebo proukrajinské pozice zadrženo 250 lidí. Přičemž pronásledování už neznamená, že vás seberou, odvezou na stanici, dají vám pokutu a jdete domů. Teď už mají úřady vypracovaný systém, najdou si vás i za post na Facebooku. Udělají vám domovní prohlídku, podstrčí drogy nebo výbušninu, bijí vás, mučí a nakonec odsoudí na roky vězení.

 

Zůstali ještě na Krymu nějací nezávislí novináři?

Kdo zůstal, musí pracovat inkognito. Což nestačí. Proto je tam snaha rozvíjet občanskou žurnalistiku, učit zájemce, jaké jsou novinářské zásady a standardy. Díky tomu se daří dění na Krymu slušně monitorovat.

 

Občanskou novinářkou byla i Irina Danilovič, kterou FSB unesla vloni v dubnu a jejíž případ se dostal i do světových médií. Můžete ho popsat?

Irina je zdravotní sestra, ale věnovala se, jak jste sama řekla, i občanské žurnalistice. FSB ji sebrala, když se Ira vracela po noční směně z práce. Mezitím udělali prohlídku doma i u rodičů, sebrali jim telefony. Týden pak nikdo nevěděl, kde Irina je. Ukázalo se, že ji FSB držela ve sklepě, jíst jí dávali jednou denně, neustále ji vyslýchali, neměla k dispozici toaletu. Nakonec jí FSB podstrčila výbušné zařízení. Soudní proces byl směšný, nepřipustili takřka žádné svědectví obhajoby, svědčili jen příslušníci FSB a i z toho bylo jasné, že obžaloba nedává smysl. Irina nicméně dostala sedm let. Ve vězení kvůli podmínkám onemocněla, ale neposkytují jí lékařskou pomoc. V březnu proto vyhlásila hladovku a poslední zpráva je, že jí hrozí ztráta sluchu.

 

Morová rána

Jak jsou na tom nyní krymští Tataři? Připomeňme, že v roce 1944 bylo skoro čtvrt milionu krymských Tatarů na Stalinův příkaz deportováno do Střední Asie. Desítky tisíc lidí během deportace nebo v jejím důsledku zemřely. Navracet se masově na Krym začali Tataři až v 90. letech. Ruská anexe poloostrova v roce 2014 pro ně byla šokem.

Řeknu to takhle, na Krymu je nyní asi 170 politických vězňů a zhruba stovka z toho jsou Tataři. Jejich pronásledování začalo v podstatě hned po anexi v roce 2014, ruské úřady zavřely jejich televizi, pronásledovaly aktivisty i důležité postavy komunity. Obviňují je z terorismu, přičemž ani v jednom z té stovky případů neexistují přesvědčivé důkazy. V prvních letech okupace docházelo i k únosům krymských Tatarů, to byl strašný trend, skoro každý měsíc někdo zmizel. V roce 2016 například unesli Ervina Ibragimova, dodnes nevíme, co s ním je. Žádné iluze ale nemáme – například Rešat Ametov, který byl za asistence nějaké polovojenské skupiny unesen už v březnu 2014, byl asi po týdnu nalezen mrtvý se strašnými stopami mučení.

 

Co se s Tatary dělo poté, co Rusko vloni vtrhlo na Ukrajinu?

Jejich situace se ještě zhoršila. A skutečná morová rána přišla v září, když Rusko vyhlásilo mobilizaci. Tady je potřeba vysvětlit, že krymští Tataři žijí v kompaktních komunitách. Ve městech, respektive na jejich okrajích, jsou čtvrti, někdy jen několik ulic, kde bydlí výhradně oni. Když začala mobilizace, policie tahle místa zablokovala, přijeli vojáci, a kdo věkově vyhovoval, toho sebrali, dali mu půl hodiny na sbalení věcí a odvezli před vojenskou komisi. Tataři to uviděli a začali z Krymu utíkat. Byl to neuvěřitelný proud lidí, nějakých třicet tisíc, což je desetina všech krymských Tatarů. Odjeli do Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Uzbekistánu… do regionů, z nichž se na Krym vrátili jejich předkové, které deportoval Stalin.

 

Když jste zmínil mobilizaci – jak na ni reagovali nekrymští obyvatelé poloostrova?

Podivně. Průběžně jsme se snažili monitorovat nálady na Krymu a vycházelo nám, že lidi věří ruské propagandě, jet bojovat přímo na Ukrajinu se jim nechce, ale říkají, že když bude třeba bránit Krym, půjdou. To bylo v létě. Pak začala mobilizace. Lidi se rozhodně nehnali do fronty na naverbování, ale ani masově neodjížděli. Panoval takový fatalismus: když přijde předvolání, nebudu utíkat.

 

Chudý zůstal chudým

Jaký je teď na Krymu každodenní život? Už jste mluvil o vodě, ale jak je to třeba se zásobováním?

Když v roce 2014 začala okupace, bylo bolestné přejít na ruské potraviny, oproti ukrajinským byly nekvalitní. Ruská mobilní síť byla poruchová a drahá. Rusové také vytvořili velmi silný tlak na to, aby si všichni obyvatelé Krymu opatřili ruský pas. Bez něj v podstatě není možné žít, nemůžete k doktorovi, nemůžete mít mobil, účet v bance, nemůžete dát dítě do školy ani dostat práci. Ano, vzrostly platy i důchody, ale úplně stejně vzrostly i ceny, takže kdo byl chudý, chudý i zůstal.

 

Je přesto něco, v čem se život na Krymu zlepšil?

Rusové postavili dálnici, která spojuje nejdůležitější krymská města a opravdu zrychluje cestování po poloostrově. Vybudovali také Kerčský most. Nicméně proti tomu zůstaly tisíce nesplněných slibů. Pamatuju si, že po anexi pracovala taková ta žurnalistika budoucnosti, v televizi pořád bylo „zítra bude nová fabrika“, „zítra budou nové školky a parky“… Jeden příklad za všechny: slíbili, že v centru Simferopolu vyroste pětipatrové divadelní centrum pro děti. Dnes tam zeje nedostavěná krabice. Už dokonce zavřeli i bývalého ministra kultury, který rozkradl peníze.

 

Momentálně se hodně mluví o tom, že se Ukrajina pokusí Krym získat zpět. Rusové kolem poloostrova budují zákopy a opevnění.

Nemyslím, že zákopy jsou přímo spojené s aktuální situací. Začali je budovat, protože Rusko prohlásilo Krym za takzvanou žlutou zónu, tedy území o určitém stupni nebezpečí. A v rámci vyhlášení této zóny dostali peníze na budování zákopů. Kdyby to celé nebyla taková tragédie, bylo by to i docela vtipné. Dneska už najdete inzeráty: Hledáme lidi na budování zákopů, netřeba pracovat, jen předstírat. Zaplatí vám dva tisíce rublů na den. Rozkrádají peníze, šidí na materiálech…

 

Jak se k možnosti příchodu ukrajinské armády staví obyvatelé Krymu? Mají strach?

Málokdo o tom chce otevřeně mluvit. Jako by zavírali oči. „Kde se budete schovávat? Nejspíš v nějakém krytu. A kde ten kryt je? Nevíme.“ Ano, kryty se postupně budují, vím třeba o škole, kde udělali jeden pro děti a od rodičů vybírali peníze na biotoaletu. Ale lidi nejsou připravení. Nechtějí o tom přemýšlet. V podstatě ignorují i výbuchy, které jsou dnes takřka na denním pořádku v místech, která mají souvislost s ruskou armádou, tedy například v Sevastopolu. Plus je tam ještě jeden problém.

 

Jaký?

Krym má jedinou evakuační cestu, a to je Kerčský most. Jak jsme viděli při nedávném výbuchu, odříznout tuto cestu nepředstavuje žádný problém. Rusům by se případné odříznutí mostu hodilo, aby drželi Krymčany jako rukojmí a zároveň zastavili postup ukrajinské armády. Ale lidi to nebezpečí nechápou, nedochází jim, že v takovém případě bude obrovský problém se zásobováním. Nebude jídlo, léky, hygienické potřeby… Třeba i měsíce.

 

Jak vidíte možné scénáře dalšího vývoje?

Nejoptimističtější, ale také nejméně pravděpodobný je, že Ukrajina zahájí blokádu Krymu, Rusové pochopí vážnost situace a odejdou. Druhý scénář je, že začne blokáda, Rusové budou nějakou dobu vzdorovat, postupně Krym ničit a rozkrádat, ale nakonec půjdou. No a třetí scénář je, bohužel, plnohodnotná válka. Já se teď snažím předat všem, s kým mluvím, důležitý poznatek. Jestli má být Krym osvobozen, musí se to stát teď. Máme jedinou šanci. Když to budeme odkládat, Rusko na poloostrově posílí své pozice a časové okno se zavře. Je to i otázka potravinové bezpečnosti, Krym je klíčem k obilným cestám. Ne, osvobodit Krym nebude ani rychlé, ani levné. Ale je potřeba to udělat.