Tisíc tváří války. Reportáž z Ukrajiny

Stanislav Krupař

8. dubna 2022

Reportér 04/2022 · Číslo 92

35 minut

Po invazi jej vyhodili do povětří Ukrajinci, aby tudy neprojely ruské jednotky. Dnes tudy prchají tisíce lidí do bezpečí.
foto Stanislav Krupař<style type="text/css">@media only screen and (min-width: 1024px) and (orientation: landscape), print, screen and (min-width: 1024px) and (max-width: 1289px) and (orientation: landscape) .gallery__img img { max-width: 100%} </style>

14 Fotogalerie k článku

Hromadný útěk z ostřelované Irpině. Opuštěná těla ruských vojáků. Vyhořelé byty na kyjevských sídlištích. Světový basketbalista v místní domobraně. Stařenky a děti přespávající ve stanicích metra. Divocí bojovníci obávané jednotky. Desítky minut před napřaženou hlavní. Nenávist k Putinovi, tolerance k Rusům. To jsou obrazy, které mi zůstávají před očima z měsíce stráveného v obléhaném Kyjevě.

Zřícený irpiňský most. Místo, kudy po prknech a paletách unikají zástupy lidí před ruskými raketami do bezpečí. Mladí i staří, dospělí i děti. Někteří o holi, jiní s kočárkem nebo dítětem v náručí. Často mají jen jednu tašku s tím nejnutnějším. Řada z nich s sebou bere i psy nebo kočky.

Tak jako Káťa, kterou potkávám asi tři sta metrů před mostem na kyjevské, a tedy té bezpečnější straně. Je jí třicet, přes rameno má jednu plátěnou tašku a s sebou dvě kočky, obě bílo-zrzavé. Jednu nese v náručí, druhá jí sedí na rameni. Společně míří pryč z Irpině, města, na jehož druhém konci už je frontová linie.

Mimochodem, domácí mazlíčci představují ve válečné oblasti docela komplikaci. Řada lidí nechce vůbec odjet, aby nenechala doma své zvířectvo o samotě. Když je vezmou s sebou na cestu, také to není jednoduché. Viděl jsem, jak na irpiňské, té nebezpečnější, straně mostu utekl rodině kocourek z klece pod auto. Dvacet minut tam kolem pobíhali, snažili se ho dostat ven. Nakonec se tam udělal celý chumel lidí, chtěli ho vyšťourat násadou od smetáku. Kdykoli mohl přiletět granát a jejich snahu navždy ukončit…

Pár desítek metrů za Káťou se tři vojáci a dva civilové starají o ženu, která zkolabovala. Má na sobě tepláky, černou bundu, je celá bílá, nemůže se udržet na nohou, nevypadá to s ní dobře. Nakonec se ji muži snaží nést, aby se dostala pryč. Jestli to přežila, už se nedozvím.

Starší žena cestou kolabovala a potřebovala pomoc.
foto Stanislav Krupař

14 Fotogalerie k článku

Kdo určitě nepřežil, byl strýček Tolja. Byl to starý pán, který šel se svou ženou, jež se opírala o hůl. Děda začal kolabovat, tak ho položili na zem. „Kde je doktor? Kde je doktor? Potřebujeme doktora,“ volali ti, co mu byli nejblíž. Přiběhla asi pětatřicetiletá lékařka, dala mu injekci a nasadila masku. Vojáci dělali starému pánovi masáž srdce a snažili se ho udržet při životě. Jeho žena stála nad ním. Pak ji odvedli pryč. Okolo šla jejich sousedka, vedla dvě děti a volala: „Ďáďa, Tólja, ďáďa Tólja. Što s vámi?“ Strýček Tolja v tu chvíli umíral, jeho ženu i s její hůlkou už mezitím dav odnesl někam dál. Doktorka se podívala na hodinky a řekla: „Tak napíšeme úmrtí ve 12.15.“ I strýčka Tolju, který nám umřel pod rukama, má Putinův útok na svědomí.