Tisíc tváří války. Reportáž z Ukrajiny

Zřícený irpiňský most. Místo, kudy po prknech a paletách unikají zástupy lidí před ruskými raketami do bezpečí. Mladí i staří, dospělí i děti. Někteří o holi, jiní s kočárkem nebo dítětem v náručí. Často mají jen jednu tašku s tím nejnutnějším. Řada z nich s sebou bere i psy nebo kočky.

Tak jako Káťa, kterou potkávám asi tři sta metrů před mostem na kyjevské, a tedy té bezpečnější straně. Je jí třicet, přes rameno má jednu plátěnou tašku a s sebou dvě kočky, obě bílo-zrzavé. Jednu nese v náručí, druhá jí sedí na rameni. Společně míří pryč z Irpině, města, na jehož druhém konci už je frontová linie.

Mimochodem, domácí mazlíčci představují ve válečné oblasti docela komplikaci. Řada lidí nechce vůbec odjet, aby nenechala doma své zvířectvo o samotě. Když je vezmou s sebou na cestu, také to není jednoduché. Viděl jsem, jak na irpiňské, té nebezpečnější, straně mostu utekl rodině kocourek z klece pod auto. Dvacet minut tam kolem pobíhali, snažili se ho dostat ven. Nakonec se tam udělal celý chumel lidí, chtěli ho vyšťourat násadou od smetáku. Kdykoli mohl přiletět granát a jejich snahu navždy ukončit…

Pár desítek metrů za Káťou se tři vojáci a dva civilové starají o ženu, která zkolabovala. Má na sobě tepláky, černou bundu, je celá bílá, nemůže se udržet na nohou, nevypadá to s ní dobře. Nakonec se ji muži snaží nést, aby se dostala pryč. Jestli to přežila, už se nedozvím.

Kdo určitě nepřežil, byl strýček Tolja. Byl to starý pán, který šel se svou ženou, jež se opírala o hůl. Děda začal kolabovat, tak ho položili na zem. „Kde je doktor? Kde je doktor? Potřebujeme doktora,“ volali ti, co mu byli nejblíž. Přiběhla asi pětatřicetiletá lékařka, dala mu injekci a nasadila masku. Vojáci dělali starému pánovi masáž srdce a snažili se ho udržet při životě. Jeho žena stála nad ním. Pak ji odvedli pryč. Okolo šla jejich sousedka, vedla dvě děti a volala: „Ďáďa, Tólja, ďáďa Tólja. Što s vámi?“ Strýček Tolja v tu chvíli umíral, jeho ženu i s její hůlkou už mezitím dav odnesl někam dál. Doktorka se podívala na hodinky a řekla: „Tak napíšeme úmrtí ve 12.15.“ I strýčka Tolju, který nám umřel pod rukama, má Putinův útok na svědomí.

Stařečků a stařenek, které mladší lidé podpírají nebo nesou za všechny čtyři, je tu spousta. Není pro ně snadné překonat řeku.

Most vyhodili do povětří hned po ruské invazi sami Ukrajinci. Nechtěli, aby po něm mohli přejet Rusové, kteří přistáli na nedalekém letišti Hostomel. Podle původního plánu měli výsadkáři právě od letiště proniknout zadem do Kyjeva. Ukrajinské obraně se je ale podařilo zastavit. Most tak možná „zařval“ zbytečně, ale to už se nikdy zpětně nezjistí.

 

Věci bez hodnoty

Nejprve se po troskách mostu přecházelo pouze po za sebou poskládaných prknech, u kterých bylo natažené lano na přidržování. Pak tam přibyly dřevěné palety.

Když jsem byl u mostu poprvé, bylo vody v řece Irpiň málo, pak zapršelo a už to teklo docela hodně. Spadnout by tam člověk v tomhle počasí určitě nechtěl.

A tak rodiče přenášejí své děti, do toho táhnou alespoň nějaká zavazadla. Nedá mi to a občas někomu pomůžu s taškami nebo s miminkem, aby maminky mohly přelézt rozbité panely. Zahlédnu, že to dělají další kolegové fotografové.

Proti mně jdou další a další lidé. Desítky, stovky, nakonec možná tisíce. Na irpiňské straně se davy lidí schovávají pod mostem, aby na ně nespadl granát nebo raketa z ruského ostřelování.

V davu mě zaujme jediná tvář tmavé pleti. Muž, který nese v ruce asi tříletou holčičku, říká, že je z Nigérie. Je na něm znát, že se bojí. Hlavně o dcerku. Chvílemi pláče. Pak na něj a jeho rodinu přijde řada a vydají se přes palety na druhý břeh.

Na té straně mostu, odkud se prchá před ruskými útoky, vzniklo obrovské pohřebiště aut. Lidé přijedou, auto tam navždy nechají a snaží se dostat na druhou stranu. Jsou tam bavoráky vedle žigulíků, volva i volkswageny. Řada z nich je rozbitých od ostřelování.

Ukrajinci občas přijedou s velkým bagrem a hrnou zmačkaná auta dolů ze svahu, aby se uvolnilo místo pro další auta dalších prchajících.

Ocitli se v situaci, kdy nic hmatatelného nemá žádnou hodnotu.

Všechno, na co šetřili, co spláceli, je najednou k ničemu. Auta, byty s hypotékami, vybavení domácností. To všechno zůstane zničené na té špatné straně mostu.

Jediné, co má v tu chvíli nějakou hodnotu, je, že mohou přejít přes lávku a doufat, že nikde nebouchne žádný granát a dostanou se k sanitce. Ta je odveze dva kilometry přes les k evakuačnímu autobusu, který je pak dopraví na nádraží v Kyjevě a pak se uvidí, co dál…

 

Sestřelený a postřelený

U mostu hlídkuje trojice vojáků s protiletadlovými zbraněmi, které se jmenují Strela 2. Tenhle typ se začal dělat ještě dávno za Sovětského svazu, koncem šedesátých let. Na těch zbraních je to dost vidět, vypadají, že jsou spíš z muzea. Jeden z vojáků, Artur, ovšem říká, že svou strelou zrovna to ráno „sundal esúčko“, tedy ruské letadlo Suchoj.

Jenže k večeru přišly ztráty i na ukrajinské straně. Vojáci přinesli na nosítkách velitele, který to dostal někam do boku. A už zase se ozývalo: „Doktor, doktor, kde je doktor?“ Mezitím vojáci křičeli i na raněného: „Veliteli, neumírej, ty nesmíš umřít…“ Mladá medička se snažila postřeleného muže křísit, ale ten už nejevil moc známek života. Po chvíli s ním vojáci přeběhli přes lávku. Jeden z mužů už nemohl a poprosil mě, abych ho na chvíli vystřídal. Tak jsem nesl kus cesty nosítka s mužem, který už se nehýbal. Odpočatý voják se pak zase chopil držadel a pokračovali s velitelem k sanitce. Nemyslím si, že to přežil.

 

Sám a opuštěný

O pár set metrů dál jsem narazil na ruskou uniformu. A ještě o něco dál také na tělo zastřeleného vojáka. Statný mladý kluk, akorát s prostřelenou hlavou. Teď tady leží a já si při pohledu na něj vybavím heslo „svojich ne brosajem“, tedy „své neopouštíme“. Pod tímhle sloganem se celá ruská invaze vede. Má říkat, že Rusko nenechá na holičkách své lidi v Donbaském ani Luhanském kraji.

Na tohohle kluka se to zjevně nevztahuje. Leží tu zcela opuštěný, stejně jako řada dalších, kteří za Putinův útok zaplatili životem. Nikdo z „jejich“ ho ani neodvezl, aby mohl být pohřben. Místo toho tady bude ležet dál a jeho tělo se začne pomalu rozkládat.

Těch mrtvých ruských vojáků jsem viděl více, většinou byli v podvlékačkách. Prý je takhle vysvléknou ukrajinské speciální síly, když je prohledávají, aby našly doklady. Uniforma pak zůstává většinou ležet někde opodál.

 

Úředník s kalašnikovem

V Irpini jsem se potkal s bojovníky z teritoriální obrany. Každá územní jednotka má teď nově, od 1. ledna 2022, vlastní ozbrojený sbor. V čele vždycky stojí několik profesionálů placených státem, třeba kolem dvaceti, a k nim náleží několik stovek dobrovolníků, kteří jsou k dispozici v době ohrožení.

Proto se tu mezi ozbrojenci poněkud těžko orientuje. Rozpoznat lze policisty, ti mají modré uniformy. Jinak jsou všichni ustrojeni všelijak a jediným sjednocujícím prvkem jsou ty zbraně. Zajímavé je, že když se rozdají chlapům kalašnikovy a každý se do války obleče po svém, skoro všichni nakonec vypadají jako banditi.

Jenže pak se s nimi člověk baví a zjišťuje jejich civilní povolání. Jeden z nich měl pořadatelskou agenturu, další byl sklenář, třetí ajťák, vedle něj řidič, pak bankovní úředník nebo místní žurnalista. To jsou chlapi, kteří reálně brání svá města a vesnice. V místě se samozřejmě dobře vyznají, vědí, kde se schovat, jak se někam nepozorovaně dostat. A podle všeho mají minimální ztráty na životech, přinejmenším ve srovnání s ruskými vojáky, kteří u jejich obcí leží mrtví na polích či u silnic.

Vyzbrojení amatérů má ale i své problematické stránky. Nejsou vycvičení a zvláště ze začátku byli také vystrašení. Proto na checkpointech, které hlídali, přinejmenším v prvních dnech představovali i oni pro procházející a projíždějící dost velké nebezpečí.

Situace byla nepřehledná, veřejně se mluvilo o jednotkách ozbrojenců, které Rusové poslali, aby hledali a pobíjeli ukrajinské představitele.

Slýchal jsem příběhy – byť nebyly nikdy oficiálně potvrzené – o tom, jak občas ruply domobraně na check-
pointu nervy a začali střílet i na lidi, kteří žádnými diverzanty nebyli. Nebylo by divu, stačí si představit, že projdete třeba Karlínem a dáte každému třetímu do ruky zbraň, ať jde chránit Prahu.

 

U značek

Na kyjevské straně mostu začne být najednou živo. Muži, u kterých je těžké se dohadovat, zda jsou z armády, nebo domobrany, zatýkají muže, kterého obviňují z rabování.

V ruštině pro to existuje výraz „maroďjor“.

Na domech často bývají cedule, že když bude nějaký takový „maroďjor“ přistižen, bude podle válečných zákonů na místě zneškodněn.

Ten, kterého zatýkali, byl už třetí. Spoutali ho jako předchozí dva. Všichni pak byli se staženými kalhotami přivázáni k dopravním značkám v prostoru mezi kostelem a supermarketem. Připoutáni byli smršťovací fólií, do úst jim strčili bramboru.

Ptám se ozbrojenců, co s nimi bude dál. Prý je předají místní policii, ať jejich činy řádně vyšetří. Jak jsem viděl místního policistu, padesátiletého ranaře v teplákové bundě s kalašnikovem, nepůsobí zrovna jako záruka zcela klidného a věcného projednání celé záležitosti.

 

Rakety a avokádo

Na téhle válce je zarážející, jak blízko od sebe mohou ležet oblasti obrovské zkázy a relativního klidu. Tak to bylo celý první měsíc v kyjevské aglomeraci. Po troskách irpiňského mostu prchali lidé, kteří si chtěli zachránit holý život. V Buče či Hostomelu na pravém břehu Dněpru nebo u Brovar na tom levém se tvrdě bojovalo. Řada lidí tam žila v bytech ve třech čtyřech stupních nad nulou, topení nefungovalo. Nešla jim elektřina, vařili ve dvorcích na ohni. Pokud ještě vydrželi a neutekli pryč.

Úplné centrum Kyjeva na tom bylo o dost lépe. Fungovala elektřina, voda, plyn i internet. A po prvotním šoku se až neuvěřitelně dařilo držet zásobování, třeba v hypermarketech. I po měsíci od začátku invaze se v sekci ovoce a zeleniny dalo najít pomelo, avokádo nebo bedny pomerančů. Jak to tam kdo dopravil, je mi záhadou.

V centru sice často zněly sirény, které varovaly před nebezpečím útoku, ale rakety tam, alespoň během prvního měsíce od začátku invaze, nelétaly. Úplně jiné to však bylo na okrajových sídlištích, kam je to od Majdanu či Chreščatyk sotva patnáct dvacet minut autem. Na sídliště Oboloň severně od centra nebo do Svjatošinské čtvrti na severozápadě padaly rakety snad každý den. Některé sem zaletěly přímo, jiné zřejmě mířily na vojenské a strategické objekty a do obytných čtvrtí dopadly jejich kusy poté, co je sestřelila ukrajinská protivzdušná obrana. Tak jako tak to všechno byly rakety vypálené ruskou armádou a všechny nadělají po dopadu obrovskou paseku.

 

Ihorovo spáleniště

Takhle jsem potkal u hořícího šestnáctipatrového paneláku Ihora Krupu, šlachovitého jedenapadesátiletého chlapíka, který po zásahu rakety právě přišel o byt, ale naštěstí ne o život.

Protože to po všech těch letech na cestách už mám celkem v oku, všiml jsem si, že má vedle sebe kvalitní péřový spacák. Dali jsme se do řeči, a tak jsem se dozvěděl jeho příběh. Ukazoval na svůj balkon v devátém patře, odkud šlehaly plameny. Říkal mi, jak ho probudila strašná rána a vzápětí do místnosti vletěly střepy z rozbitých oken bytu. „Já jsem s tím ovšem počítal. Proto jsem si mezi okna a postel, na které spím, dal křeslo a na to jsem si ještě nandal kotouče z činek, které mám doma,“ vyprávěl mi, jak si udělal domácí bytový kryt. Proto mu střepy nevlétly do obličeje a měl jen trochu pořezanou jednu ruku.

Všude bylo plno kouře a nedalo se dýchat. Nejprve vběhl do koupelny, kde si pořád udržoval vodu napuštěnou ve vaně. Do té vody namočil ručník, dal si ho přes obličej, aby ho kouř nepřidusil. Popadl připravené doklady a také ten péřový spacák a běžel dolů do přízemí, kde už byli další sousedé. „Hlavním vchodem se přes plameny vyjít nedalo a ten druhý byl zamčený na mříž. Ale díky té velké ráně mříž trochu povolila, a tak jsme ji ještě s jedním sousedem dokázali vyvalit,“ popisoval, jak se lidé ze zasaženého hořícího domu dostali ven.

Když jsem přijel na místo druhý den, Ihor seděl ve svém rozbitém autě. „Zničilo mu to přední sklo, ale jezdit snad ještě bude,“ říkal, než mě vzal nahoru k sobě domů.

Byt byl úplně zdevastovaný. Veškeré vybavení, kromě smaltovaného sporáku, shořelo. Shořelo mu i horské kolo, veškeré oblečení i osobní věci. Na místě ovšem zůstalo plechové držadlo. „To je držadlo od koženého kufru, se kterým se můj děda vrátil z druhé světové války,“ vysvětloval Ihor. Kufr přežil světovou válku, ale při té Putinově shořel. Držadlo přežilo i tentokrát.

Ihor měl v plánu, že otevře kavárnu v Irpini. V bytě už měl podomácku sestavený stroj na pražení kávových zrn. Z toho po zásahu rakety nezbylo prakticky nic. Otázkou je, kolik toho po ruské invazi zůstane ze samotného města Irpiň.

Ihor se přesunul do bytu po mamince, která dlouho chtěla v Kyjevě zůstat, ale nakonec se ji podařilo přemluvit a odjela do Berlína.

O několik dnů později jsme si s Ihorem psali. Hlásil, že auto jezdí, ale jeho původní byt je pořád neobyvatelný. Chtěl se vypravit z Kyjeva do Irpině, aby obhlédl prostory, které měl rezervované pro kavárnu. Město sice mezitím znovu dobyla ukrajinská vojska, ale civilisty na místo zatím nepouštěla.

 

Chlápek s čepicí

Je to už řada týdnů, co jsem vyrazil na Donbas, přijel jsem tam 3. února. Původně jsem tam měl být něco přes dva týdny a pak jet na Bajkal. Jenže věci se zamotaly. Napětí rostlo a já z Donbasu neodjel až do ruské invaze.

Ta mě zastihla ve městě Avdiivka, odkud jsem ještě večer v den invaze rychle odjel do Kyjeva. Moje věci ovšem zůstaly na Donbase, před odjezdem se k nim už nešlo dostat. A to jsem byl tentokrát dobře připraven…

Na podzim 2020 jsem totiž byl v Náhorním Karabachu a měl jsem s sebou jen jedny kalhoty. Když se zničily, odjel jsem si do Prahy pro náhradní, a než jsem se vrátil, bylo po válce. Proto jsem si tentokrát zabalil rezervní kalhoty i boty. Jenže zůstaly na Donbase, a tak jsem se ocitl v Kyjevě – a zase jen s jedněmi kalhotami. Ani vyprat jsem je nemohl, protože kdybych je měl zrovna mokré a byl letecký útok, bylo by to v téhle zimě dost zlé. Pak se začaly trhat.

Když jsem se dostal do Kyjeva, byly všechny obchody kromě potravin zavřené a na mou ne zcela konfekční postavu o výšce 206 cm se nepůjčují kalhoty zrovna dobře.

První naděje mi svitla v jednom logistickém centru. Potkal jsem tam chlapíka, který byl větší než já, což mě vždycky potěší. Ptal se, jestli jsem hrál basket. Řekl jsem, že ano, ale nic moc úroveň. Co ty, ptal jsem se já. Nebylo to nejhorší, povídá. Když jsem se zeptal, kde hrál, ukázal na čepici Los Angeles Lakers, kterou měl na hlavě. Později jsem se dozvěděl, že to je Slava Medveděnko, chlapík, který u Lakers působil ve stejné době jako hvězdy Kobe Bryant a Shaquille O’Neal, a má tak dva tituly vítěze NBA.

Slava se také zapojil do teritoriální obrany. Ta jejich jednotka má zajímavou historii. Původně to totiž bylo občanské sdružení, které protestovalo proti zrušení jednoho z parků v místě, kde Slava bydlí. Nakonec se z téhle skupiny stala jednotka domobrany, která má na starosti asi padesátitisícovou čtvrť. Bývalý baskeťák má doma několik legálně držených zbraní, a tak operuje s nimi. Někteří jiní z domobran na tom bývají hůř. Dokonce si občas i na černém trhu kupují náboje, kus za dvacet hřiven, takže asi za patnáct korun.

V logistickém centru byl Slava předat pomoc pro ukrajinskou armádu. Vzal jsem si na něj číslo s tím, že možná budu potřebovat pomoc s oblečením. Říkal, že jasně, minimálně tepláků má dost, ale že si musím přijet k němu domů na levý břeh, prý kdykoli. Jenže to v té době znamenalo tři hodiny cesty tam a tři zpátky, v provozu byl jediný most přes Dněpr. Tak na tepláky od Slavy nedošlo.

 

Kalhoty od Klička

Pak jsem jednoho dne přijel fotit k vybombardovanému domu. Po focení jsem tam ještě nějak postával a najednou se zjevil Vitalij Kličko, starosta Kyjeva a bývalý slavný boxer. Seběhli se k němu ti novináři, kteří ještě na místě útoku zbyli. Všiml jsem si, že asi o padesát metrů dál postává s nějakou blondýnou z americké televize jeho bratr Vladimir, taktéž boxerská legenda. Když byl prostor, přišel jsem k němu, vysvětlil, že potřebuju kalhoty, a zeptal se, jestli by mi pomohl. Ptal se, jestli nejsou potřeba i boty. Ne, ne, jen kalhoty. Vzal si moje číslo a že se ozve.

Večer nezavolal, tak jsem si řekl, že zapomněl. Druhý den k večeru mi zavolal a řekl, ať si dojdu do nedalekého hotelu, že tam je balíček s kalhotami na moje jméno. Ještě mi připomněl, že bude od osmi večer zákaz vycházení. Rychle jsem tam doběhl, majitel už věděl, a já tak doma rozbalil kalhoty od nejlepšího boxera světa své doby. Jsou parádní, jednou se v nich možná budu ženit.

Tím ale ještě kalhotový příběh neskončil. Z Prahy přijeli kolegové ze Seznam Zpráv, Honza Novák a Janek Kroupa. Honza předem volal, jestli nepotřebuju něco dovézt. To bylo ještě před tím darem od Vladimira, tak jsem poprosil, ať mi z domova vyzvedne kalhoty a boty. Dovezli i nějaké paměťové karty do foťáku. Za pár dnů jsme jeli zase na další místo útoku a opět se tam zjevil Vladimir Kličko. Tak co, jak je, zahlaholil na mě. Pak se podíval ještě jednou a ptá se: Gdě štaný? Kde máš kalhoty? Měl jsem na sobě totiž ty své pražské. Vysvětlil jsem mu, že mi mezitím kolegové přivezli ještě jedny. Ale nevím, zda mě teď Kličko nepovažuje za bláznivého sběratele kalhot.

 

Pod nataženou spouští

V ukrajinské válce bojují různé typy jednotek. Vedle oficiální armády a jednotek teritoriální obrany jsou to také samozvané pluky. Jedním z nich je pluk Ajdar.

Znám je delší dobu, před několika lety jsem se s jeho příslušníky potkal na jedné reportáži. Na rozdíl od jiné podobné jednotky jsem u nich neviděl žádné vytetované svastiky nebo něco takového. Pravda zároveň je, že Amnesty International dříve měla celkem vážné výhrady k jejich chování na dobytých územích.

Strávili jsme s nimi s kolegou Kroupou celkem tři dny. Jeli jsme do obce asi devadesát kilometrů od Kyjeva, kam oni vezli zásilku svým spolubojovníkům. Cesta byla naplánovaná jako nenápadná, do poslední chvíle se nevědělo, jestli povede územím, které v tu chvíli bude v ruských, či ukrajinských rukou.

Když jsme dojeli na místo určení a oni předali zásoby, pustili si na oslavu muziku z auta nahlas a největší drsňák jednotky začal střílet do vzduchu ze svého glocku. A to ta cesta měla být nenápadná a nikdo v obci neměl vědět, že tam jsme.

Ňjújork, jak zní jeho přezdívka, kterou má bývalý kamioňák proto, že kdysi žil nějaký čas v Americe, pak vyvolal ještě další kolizní situaci.

Od majitele místních domácích potřeb chtěl koupit jeho čtyřkolku, majitel ji ale prodat nechtěl. Když se na místě objevila i obchodníkova žena, Ňjújork jim vynadal, že vlastně dělají Rusům živé štíty, protože dokud jsou na místě místní lidé, bojovníci Ajdaru nemohou naplno zaútočit a Rusy vyhánět.

V tu chvíli se na místě objevila dvě auta místní domobrany a muži s namířenými kalašnikovy se vyptávali, kdo jsme a co tam pohledáváme. Bylo znát, že jim přítomnost Ajdaru není po chuti. Po pár minutách vysvětlování jsme nasedli do aut a rozjeli se.

U místní radnice nás ale vozy teritoriální obrany vybrzdily a najednou se na místě objevilo snad dvacet třicet místních s kalašnikovy.

Všichni měli zbraně odjištěné, prst na spoušti a běželi směrem k nám. Naštěstí nikdo nezakopnul a nezmáčkl spoušť.

Vyvlekli nás z aut, položili na zem a prošacovali, bojovníky z Ajdaru odzbrojili. S velitelem, plukovníkem s přezdívkou Baret, pak jednali na místní radnici. Situace se ještě několikrát vyhrotila a trochu zklidnila. Na místě se pak objevil i někdo z ukrajinské kontrarozvědky SBU a vyslýchal mě, zda nepracuju pro ruskou službu FSB.

Ve finále jsme tak v místě, kde o nás neměl nikdo vědět, strávili tři hodiny, podstatnou část z toho na zemi a před namířenými hlavněmi kalašnikovů. Snažil jsem se přemlouvat místní, ať si alespoň zajistí zbraň. Kdepak, pořád odjištěno, náboj v komoře a prst na spoušti…

Když jsme obec konečně opustili, docela se mi ulevilo.

Po cestě zpátky, devadesát kilometrů opačným směrem, s námi jel v koloně ještě náklaďák naložený municí. Cestovalo se přes noc, v době zákazu vycházení. Bojovníci sice mají s teritoriální obranou domluvená hesla. Ale vzhledem k tomu, jak napjaté vztahy mívají, se na vlídné přijetí úplně spolehnout nedá.

Když byl checkpoint prázdný a silnice uzavřená, brali jsme to oklikou polňačkami.

Nakonec jsme se vrátili ve zdraví. Ale přiznám se, že takový strach jako s touhle partou kovbojů už jsem opravdu hodně dlouho neměl. Netipoval bych, že se mi někdy po návratu do města obléhaného z několika stran ruskou armádou tak uleví.

 

Hledám, kdo zabije Putina

Stanice metra Dorohožiči je kousek od televizní věže, kterou se Rusové snažili sestřelit. Vyslali na ni tři rakety, netrefili a místo toho zničili nedalekou posilovnu. Do stanice Dorohožiči chodí lidé z okolí pravidelně nocovat.

Potkal jsem tam tři starší dámy, které tam vždycky vpodvečer přijdou a přečkají do rána. Od raketových útoků se bojí zůstávat přes noc v bytech, a tak chodí spát do metra.

Bylo jim mezi sedmdesáti a pětaosmdesáti lety. „Hledám člověka, který dovede zabít Putina,“ říkala ta nejstarší. „Dám mu celou svou penzi, když to udělá. Hledám ho už od invaze, ale zatím jsem ho nenašla.“ Nevypadá to ale, že by opravdu potřebovala číslo třeba na Ňjújorka nebo někoho z jeho kolegů.

Vyprávěla, že celý život mluví rusky, za jejích mladších let to byl jediný oficiální jazyk. Ale ani po pádu Sovětského svazu neměla se svou ruštinou na Ukrajině nikdy žádný problém. „Pan Putin vyhlašuje, že brání genocidě ruského národa. Ale skutečná genocida, zabíjení neozbrojených Ukrajinců, začala až jeho útokem 24. února ráno,“ říkala. Druhá z nich říkala, že si rozhodně s přítelkyněmi nepřipadají jako nacistky, od kterých by bylo potřeba jejich zemi a město čistit.

O kus dál postával desetiletý Váňa, takový malý rozumbrada. Když jsem ho potkal, žil v metru už dva týdny. „V ruské televizi říkají, že Ukrajinci střílejí sami na sebe. To ale není pravda. Tady nahoře jsou nad metrem rozbitá všechna okna v obchodech. A ty rozbily ruské rakety,“ vyprávěl hnědovlasý klouček v mikině se zipem. Na zemi vedle sebe měl matraci s dekou, pod kterou přespával. Z mramorového soklu za hlavou byla provizorní polička s nočním stolkem v jednom. Stála tam termoska s čajem, polovypitá lahev od coly, igelitová taška se základními potravinami, role toaletního papíru. Zahlédnout šlo i knížku, kartáček na zuby a nějakou hračku. Normální pokoj malého kluka, jenže tenhle byl na zemi v metru mezi stovkami dalších lidí. Kde se všichni schovávali před raketami, které je prý měly osvobodit od nacistů.

Za celý měsíc jsem v Kyjevě a okolí nenarazil na otevřenou nenávist vůči ruskému národu. Nebylo to takové jako v Náhorním Karabachu, kde mi říkali, že Arménie musí mít jadernou bombu a měla by ji hodit na ázerbájdžánské Baku. Ázerbájdžánci měli tu nenávist často podobnou. Takové scénky se v Kyjevě a okolí neodehrávají. Nikdo nemá pochopení pro to, co se děje, a nenašel jsem ani jednoho jediného člověka, který by měl pocit, že je zachraňován. Lidé tady hluboce pohrdají Putinem a považují ho za zrůdu, ale válka se zatím nepřetavila do nenávisti k Rusům. I když by mohla, Rusové si jej opakovaně volí a nemalá část podporuje i jeho současné tažení. Tahle absence paušální nenávisti je při vší té hrůze aspoň nějakou nadějí.

 

Dokud nepřijdou, zpívám

Po měsíci v Kyjevě jsem se vydal do Lvova. Je to místo, které se samo považuje za centrum ukrajinské identity, lidé z Donbasu a Rusové naopak berou Lvov jako středisko ukrajinského patriotismu, či spíše nacionalismu. V každém případě se ze Lvova rekrutuje spousta ukrajinských dobrovolníků. A někteří z nich se z válečné fronty vracejí domů v rakvích.

Každý den se v místním řeckokatolickém kostele Petra a Pavla odehrávají jejich pohřby. Vždy jde o společný obřad pro dva či více bojovníků najednou, pro pozůstalé je to tak alespoň malé zmírnění, když nejsou se svou bolestí sami. Mámy, babičky, ženy a děti truchlí i s těmi z dalších rodin.

Někdy jsou rakve zaklopené, to když jsou vojáci v takovém stavu, že je nemohou ukázat příbuzným. Jindy jsou otevřené – takto se mohli v poslední březnové úterý loučit pozůstalí se dvěma muži, dvaatřicetiletým Pavlem Černikovem a sedmačtyřicetiletým Romanem Valkem.

Na poslední cestu zpívá všem bojovníkům šestadvacetiletý Vasyl. Je vystudovaný dirigent, má několik vlastních hudebních projektů a do toho si před válkou přivydělával jednou týdně zpěvem v kostele. Od invaze je v kostele pořád. Zpívá při pohřbech, mši svaté, křtech a dvakrát týdně je velká mše pro pozůstalé všech padlých.

Zpěváků také ubylo, mnozí odešli bojovat. „Pro rodiny padlých je důležité, aby se s nimi někdo rozloučil. To je zase moje služba vlasti,“ říká mladý muž, který zpívá liturgické skladby ve staroslověnštině: „Jestli jednou přijdou Rusové, taky vezmu kalašnikov do ruky, ale do té doby budu zpívat.“

 

Autor je fotoreportér, držitel nejrůznějších ocenění. Pravidelný spolupracovník Reportéra.