Reportáž

Psychedelický experiment: Na vlastní žábost

14 / 10 / 2018

Dala jsem si na jaře bufo, vyprávěla nám nedávno hudebnice a spisovatelka Eva Turnová, a měla jsem co dělat, abych to vybrala… Podívali jsme se v redakci jeden na druhého: jestli Eva skutečně experimentuje s žábami, měla by o tom napsat! A ona napsala. Jak vypadá transformace skrze Bufo alvarius?

Dala jsem si na jaře bufo, vyprávěla nám nedávno hudebnice a spisovatelka Eva Turnová, a měla jsem co dělat, abych to vybrala… Podívali jsme se v redakci jeden na druhého: jestli Eva skutečně experimentuje s žábami, měla by o tom napsat! A ona napsala. Jak vypadá transformace skrze Bufo alvarius?

Kamarád mě pozval na žábu. „Díky, ale konzumaci žab, šneků a ústřic se spíš vyhýbám. Pojďme radši na steak,“ odpověděla jsem.

Na steaku jsme si ujasnili, na co mě Tomáš vlastně zve – jde o přírodní psychedelikum, 5-MeO-DMT, které se získává ze sonorské ropuchy Bufo alva­rius. Sekret, který se nachází ve žlázách, žába používá jako obranný mechanismus proti predátorům. „Takže mě zveš na panáka jedu?“ ptám se.

„Pro účely rituálu se látka evaporizuje a následně vykouří, nic se ti nestane. Je to obdoba LSD, jen ve větší potenci; rozdíl mezi tímhle a tripem na LSD je v tom, že účinek žáby trvá jen čtvrt hodiny, během který se ti rozpadne ego.“

Moje osobní zkušenost s psychedeliky spočívala ve schroustání hrsti sušených lysohlávek, které mi dal kdysi někdo po našem koncertě. Ztěžkly mi nohy, táhlo mě to ven, a tak jsem se vydala domů, cestou jsem si povídala se stromy a loužemi, doma jsem se neprozřetelně podívala do zrcadla a tam nahlédla všechno, co jsem v životě nechtěla vidět, a po zbytek noci jsem bušila hlavou do zdi. A tak jsem se rozhodla, že bude lepší do ničeho moc nešťourat.

„Dostaneš se do stavu neduality, rozplyneš se v energii. Pak se vrátíš, ale změní ti to život,“ pokračuje nadšeně Tomáš.

„To by mě zajímalo, jak ti žába změní život.“

„Otevře ti obranný filtry a ty nahlídneš do univerza a do vlastního nevědomí… nenajdeš tam nic než sama sebe. Je to jako zásah světelným mečem, bleskurychlá transformace.“

Chci vůbec transformaci? Žila jsem zrovna život, ve kterém mě všechno, co dělám, naplňovalo. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel a skvělou dceru. V partnerských vztazích ale jako bych se opakovaně dostávala do stejné smyčky, hlavní emocí byl strach, silný potenciál některých vztahů se často rozplizl na zdánlivé banalitě a nedokázala jsem s tím nic dělat. Cítila jsem, že to mám v hlavě srovnané, ale že mám spoustu vytěsněných zranění na úrovni instinktů. Zároveň jsem věděla, že s tím už umím pracovat. Říkala jsem si, že takhle bych mohla dožít, spousta lidí vůbec žádné dveře pořádně neotevře… Ale zároveň mě lákala možnost vyzkoušet potenciál žabího sekretu. Tak jsem se přihlásila na konzultaci vedenou psychonautem Slávkem, který se objevil v českém filmu zabývajícím se účinky této látky The Underground Secret.

 

Na konzultaci

Přišlo asi dvacet lidí. Měli jsme nejprve krátce říct, jakou máme zkušenost s psychedeliky, případně jakou trpíme chorobou. Slávek pak mluvil o tom, že zážitek je potřeba nebrat na lehkou váhu, že na rozdíl od ostatních psychedelik se dostaneme až za roli pozorovatele, což není úplně běžný stav. Následná integrace může být lehce dyskomfortní, ale nepříjemné stavy prý nikdy netrvají déle jak půl hodiny. Zdůrazňoval, jak důležitý je „set“ – vlastní záměr a očekávání, a „setting“ – prostředí a práce průvodce.

Nahlásila jsem astma a boreliózu a dozvěděla se, že žába je i léčivá, protože srovná imunitní systém.

Radila jsem se s blízkým kamarádem Heartem, který pracuje jako lékař, a ten mi napsal: „Je to jediná droga na světě, kterou bych chtěl vyzkoušet. Současně jsem to nikdy nezkusil právě proto, že je to zkratka, a viděl jsem na vlastní oči, jak může skončit člověk s disponibilitou k delarvaci psychózy, kdy po jednom jediném tripu nepřejde sám ulici a o sociální integraci si může nechat jen zdát. Je to zkratka, a ještě dost bizarní. Navíc ta králičí nora může být dost hluboká a obsahovat věci, které vidět nechceš.“

S Tomášem na druhém steaku

„Mě na tom fascinuje to, jak nějaká molekula může způsobit něco takovýho, napojí se na receptor a spustí lavinu efektů. Dítě máš velký a stejně už jsi mimo systém, pojď do toho,“ přemlouvá mě Tom.

Měla jsem zrovna za sebou pár dramatických změn, intenzivním psaním jsem začala spoustu věcí čistit. V souvislosti s žábou jsem si řekla, že bych se mohla posunout ještě víc. Tak trochu jsem si představovala, že ze mě během té čtvrt hodiny všechny usazeniny vyhrábne a odplaví. Zároveň jsem tušila, že je ve mně zasutých docela hodně traumat už z dětství, a tak jsem si připustila i možnost, že ten proces bude peklo, ale že s tím zkusím pohnout. Nedošlo mi, že si tím vytvářím svůj „set“.

 

Rituál

Na louce pod barrandovským mostem jsem vyšlukla žabí sekret z fajfky mexického šamana Octavia, během vteřiny mi projel hlavou fialový zkrat, vymazalo se mi tělo, cítila jsem, jak se kácím a ocitám mimo čas a prostor, jako taková kulička v temnotě. Ještě jsem si stihla pomyslet „tak, a máš, cos chtěla, tohle je absolutní konec“. Pak následoval už jenom nesnesitelný pocit, dal by se identifikovat jako boj o život nebo jako konfrontace se smrtí.

Slyšela jsem sama sebe, jak neartikulovaně řvu. Tomášovi leknutím vypadlo kafe z ruky.

Takhle jsem prožila celou čtvrt hodinu, která trvala stejně mnohem déle, protože „tam“ neexistuje čas. Jako bych byla v pasti a někdo mě mordoval. Do neduality a rozplynutí se v energii jsem se nepropracovala. Co se stalo, nevím, buď to narazilo na hráz ze strachů, anebo na pracně vybudovanou identitu, na níž jsem vlastně celý život hodně lpěla a kterou jsem si hýčkala jako jedinou jistotu a kompas. Pak jsem se probrala, objevila se tvář šamana Octavia v desetinásobné velikosti, jeho potlesk, moje úleva a pocit, že to bylo správné rozhodnutí, i když jsem pořád opakovala, že jsem umřela. Za pár hodin jsem odjela domů.

 

Následující měsíc

Cítila jsem se jako po lobotomii; mechanismy, na kterých člověk fungoval před žábou, byly pryč. Zmizela mi emoční paměť, takže žádná vzpomínka nevyvolala žádnou emoci. Nešlo vůbec přemýšlet, což bylo děsivé. Připadala jsem si jako mimozemšťan, kterému implantovali do hlavy manuál, takže umí řídit auto, napsat článek, koupit chleba, ale moc neví, co si tu má počít. Život jsem viděla jako takovou křečovitou, bezvýznamnou a falešnou hru, kterou se mi vůbec nechce hrát. Kdyby mi někdo nabídl, jestli nechci být radši ještěrka, určitě bych to brala. Navíc jsem měla každý den strašné úzkosti, do toho jako by mi někdo bodal do srdce, v hlavě zemětřesení, a rozjel se mi docela intenzivně tinnitus, šelest v uších; byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala popoběhnout ani metr.

Heart mi napsal: „Věděl jsem, že to uděláš. Myslím, že je jedno, jakou cestou člověk ty dveře otevře, zůstanou pak otevřené, protože ten pohled skrze ně nezapomene, i když třeba zůstane jen pocit. Je to trošku jako z Mrtvé nevěsty od Burtona; člověk začne chápat souvislosti a uvědomovat si tu šíři. Vedlejším produktem toho je jakási nepatřičnost a labilita, jako by na člověka doléhala tíže vztahů a propojeností. To se srovná, hlavně že tě to nepoškodilo.“

Tím jsem si ale nebyla vůbec jistá. Cítila jsem se úplně na hraně, jako bych někde uvízla a prožívala pocit odcizení. Každý den jsem měla dojem, že buď umřu, nebo se zblázním. Šaman Octavio odletěl do Mexika podojit další žáby a psychiatr mi řekl, že se to v mém případě nepovedlo, protože jsem nebyla asi připravená, ale že má bohužel plno. Ať zkusím nevěnovat těm symptomům pozornost, že přejdou.

Jenomže nepřecházely. Moje vědomí bylo zaplavováno množstvím pocitů, hlasů, vizí a zjitřených emocí. Cítila jsem, že ztrácím kontakt se zemí a nikomu to neumím vysvětlit. Dostávala jsem dotazníky od psychedelické společnosti, ve kterých jsem měla zaškrtnout, jestli jsem o. k., nebo zda mám deprese či sebevražedné tendence. Ale na maily, že potřebuju pomoct, odpovědi nepřicházely. Spíš než sebevražedné myšlenky to byl boj světla a temnoty – a já jsem se cítila zodpovědná za výsledek téhle bitvy, ve které jsem se ocitla sama. Do toho jsem měla spoustu koncertů, a nechtěla jsem je rušit, navíc probíhaly kupodivu skvěle, možná právě proto, že jsem neměla absolutně žádné ambice ani představu, jak bych chtěla, aby věci dopadly. Probouzely se mi instinkty, táhlo mě to úplně automaticky k lidem, kde jsem cítila vnitřní soulad. Fyzicky jsem se cítila pořád hůř – v hlavě elektřina, v srdci bodání, občas jsem si musela vzít neurol.

Uvědomila jsem si, jak málo opravdové podpory kolem sebe člověk má. Kamarádka doktorka mi řekla, že vypadám dobře, jsem opálená, tak ať se uklidním, protože všichni stárneme, a že jsem trochu hypochondr. Den nato jsem se skácela v metru a nějaká slečna mě dovedla domů, kde jsem byla chvíli ještě úplně mimo. Nechala jsem se vyšetřit. Všechny testy dopadly dobře.

Dala jsem si úkol, že se musím zachránit. Jednou z mála pomocí zvnějšku byla mailová komunikace s Heartem: „Základní poučkou přežití je dělat činnosti zdánlivě ‚neúčelné‘, což pomáhá vystoupit z kruhu. Na to se soustřeď.“

Koupila jsem deset pytlů hlíny a vyrobila spoustu záhonů. Začala jsem znovu cvičit tai-či. Cítila jsem intenzivní a úplně jinou propojenost s přírodou. Zároveň jsem byla pořád dost mimo a ten stav nešel přijmout. Před usnutím jsem se propadávala do astrálu, kde jsem potkávala spoustu cizích lidí a jejich příběhů.

Překvapivě mi nikdo nebyl schopen říct, co přesně látka 5-MeO-DMT v mozku dělá. Až jsem narazila na zajímavý článek od amerického spisovatele Michaela Pollana, ve kterém vysvětluje, že látka odstaví mozkovou kůru od hlubších vrstev mozku, kde je centrum sebereflexe a kde si vytváříme příběh o své identitě. A najednou se stane to, že jiné části mozku, které normálně komunikují přes tento rozbočovač, začnou komunikovat mezi sebou a my můžeme vidět věci z úplně jiné perspektivy.

Časem jsem si opravdu všimla, že nejedu v těch zaběhaných kolečkách o tom, co znamenám a kdo jsem. Tohle rozhodně může hodně pomoct lidem, kteří se topí v depresích a v hlavě se jim opakují negativní mantry.

Jenomže pocit odcizení ani fyzické problémy nemizely…

 

Bad trip

Nechcete jít k doktorovi s tím, že kouříte žáby. Navštívila jsem psychiatra Honzáka, který mi dal antidepresiva – prý jsem zažila „bad trip“, nepříjemný zážitek po požití psychotropní látky, a sama to nezvládnu, protože nastal prudký pokles serotoninu. Prášky skončily pohřbené v šuplíku. Odjela jsem do hor a náhodou tam potkala terapeutku Jitku Vodňanskou, která mi řekla, že se všechno vyvalilo moc náhle, dělala se mnou uzemňovací cviky, mantry, vyprávěla mi o svojí spirituální cestě, která také nebyla úplně prosluněná, a doporučila mi skvělou terapeutku. Mezitím si žabí parta uvědomila, že je situace vážná, a dostávala jsem vzkazy, že musím jít ještě jednou, protože se proces nedokončil. Na další ponor do králičí nory jsem si ale netroufla.

Během terapií mi došlo, jak je proces přípravy a integrace důležitý. Průvodce vám má poradit, jak nastolit uvolnění, aby se člověk odevzdal situaci. „Bad trip“ je většinou panická reakce na to, co se po požití psychedelik děje ve vaší hlavě, což je náročné, protože někdy vyplouvají na povrch neotřesitelné pravdy. Podstatou integrace je pak přijmout naši temnou stránku a naučit se, jak mít strachy pod kontrolou. Jak ponechat základy, které ustály nápor zkušenosti, a očistit je, rozeznat ty nepotřebné a iluzorní mechanismy, na kterých člověk zbytečně lpí. U nás bohužel chybí rámec pro uchopení tohoto procesu.

Asi po třech měsících jsem se začala dostávat do normálu, jako kdyby vnitřní kompas nabral směr. Když jsem zrovna nepociťovala, že se blíží infarkt, vracel se i humor. Takže když mi kamarád z Bostonu vyčítal, že mě varoval, odepsala jsem mu slovní hříčkou: „I frogot.“

Sešla jsem se s Jardou Duškem, který nikdy žádné látky měnící vědomí nekonzumoval – když už cítí potřebu, jde na týden do tmy. „Tak co, Evičko?“ zeptal se, srkaje malinádu.

„Nastartovala se nějaká transformace a já vlastně nevím, jak to dopadne.“

„Přestaň svůj život pořád interpretovat. Možná je dobře, že sis tím prošla sama a nestala se žabím služebníkem, i to zdánlivý osamění má svůj smysl, protože přecházíš do jiný úrovně vědomí a tu potřebu skupinový podpory, ať už máš pocit, že jsi tam správně, už nepotřebuješ a necháváš ji za sebou. Vem všechen hnůj, co se ti v životě stal, a pohnoj s tím strom Bódhisattvy.“

Pak jsem dostala dlouhé objetí a slyšela, jak Jarda ještě z dálky křičí: „Všimni si, že život tě má rád a stojí při tobě!“

 

Současnost

Uběhly čtyři měsíce pozvolného návratu, ego je zase na stráži, mám klidnější pohled na realitu; víc vnímám, že spolu všichni nějak souvisíme. Uvědomuju si, že neexistují vina a trest – trestáme se sami vším tím, co nevyřešíme. Skoky do neznáma nejsou jednoznačně zaručená zkratka směřující k vyřešení – to stejně musí každý sám. Zkušenost, která způsobí dočasnou smrt ega, ale rozhodně člověka navždycky změní.

Co se změnilo u mě: To bodání u srdce jako by něco zprůchodnilo, takže vím, že láska je ta nejdůležitější věc na světě, jakkoli banálně to zní. Nemám tolik potřebu někam patřit, cítím se svobodnější, o spoustu lidí jsem přišla, ale spoustu jsem jich objevila. Přeskládaly se mi hodnoty, inteligence určitě není na horní příčce, spíš něco jako celistvost. Jsem šťastná za tenhle rámec reality. Za to, že vidím stromy, můžu uvařit knedlíky a vykoupat se v rybníce, což samozřejmě může být způsobeno tím, že to několik měsíců nešlo…

Každopádně tohle je rada pro toho, kdo by se chtěl pustit do žáby rekreačně: I toad you, so don‘t frogot!

 

(Pozn. red.: I told you – anglicky řekla jsem ti, toad – ropucha; don’t forget – nezapomeň, frog – žába.)

 

Autorka je spisovatelka a hudebnice, působila v hudebních skupinách DG 307 či The Plastic People of the Universe, nyní hraje s Eturnity.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat