Poslanec prkno vytrhl

Podívejme se na naši Poslaneckou sněmovnu příměrem mořské úžiny z řeckých bájí, kde na jedné straně potápí námořníky stvoření Skylla a na straně druhé Charybda. Na jedné straně volá Skylla: je právo říkat ve sněmovně cokoli a jak dlouho se chce, od toho sněmovna přece je. Na druhé straně žádá Charybda, aby se ve sněmovně říkaly věty k věci, se smyslem a obsahem. A tak se obě stvoření překřikují přes úžinu demokracie.

Poslanci se kloní k jednomu či druhému, podle toho, co je pro jejich stranu právě výhodné. Čtou proto celé hodiny i jízdní řády. Voliči zuří. Nedrží si poslance, aby žvanili! Chtějí, aby jednání sněmovny plynula ke smysluplnému rozhodnutí. Dost lidí ale taky tvrdí, že omezovat žvanění poslanců by se lehce zvrhlo v omezování jejich svobody.

Při záchraně tonoucího není rozumné debatovat o smyslu té záchrany. Zachraň lidský život a pak diskutuj. Jindy zas naopak bleskové schválení zákonů třeba o jaderné energii může lehce vést k omylům, i tragickým. Diskutuj ze všech hledisek o všem, co se atomu týká, pak teprve jednej. Vyplatí se to přímo fatálně.

V zablokované sněmovně se ale říkají především blbosti. Ty nejlépe rozzuří odpůrce a předvedou vlastní politickou dovednost, která dokáže z ničeho udělat něco. Obstrukce se stávají králem sněmovny. V historii jsou případy, kdy rozvrácený parlament politický život země zdevastoval. Na špatně promyšlený ústavní systém Výmarské republiky doplatila raná německá demokracie. Před roztříštěnou sněmovnou dali Němci přednost mimoparlamentní Hitlerově propagandě.

Dnes je to jinak. Propagační efekt obstrukcí, který Hitler tak dobře využil, se ztrácí. Lidé se od jednání poslanců odvracejí, politika ztrácí důvěryhodnost a zajímavost. Žvanírna plná žvanilů, zní na adresu sněmovny stále častěji. Mistři blokování sněmovny ale věří, že čím tvrdší a absurdnější jejich blokování je, tím víc k sobě voliče přitahují. Voliči sice rozhicovanou politickou atmosféru sněmovny, plnou emocí, milují, ale milují také atmosféru věcných argumentů a klidné zdvořilosti. Ta pomohla generálu Pavlovi k prezidentství, ačkoli se mnozí obávali, že ve volbách zvítězí pravý opak.

Obstrukcí se sněmovny jen tak nevzdají. Jejich politická prospěšnost záleží, jako snad v každém činění, na provedení, na vkusu, inteligenci a obratnosti. Češi provozují obstrukce rádi a neúspěšně od úsvitu moderních politických dějin. Už od druhé poloviny 19. století prosluli ve Vídni svými „kravály“ i demonstrativními odchody z Říšské rady. Vyvolali tam i několik rvaček. Nic užitečného jim to nepřineslo. Dostávali se do izolace, měli pověst hašteřivých zuřivců. Doma byli hodnoceni lépe. Doma se cenila víc schopnost udělat pořádný kravál než dokázat něco dobrého parlamentní cestou ovlivnit. Čeští poslanci si s sebou brali na zasedání Říšské rady činely, takže si vysloužili přezdívku česká muzika, jeden český zástupce tam vyrval šuplík, v rodině mých příbuzných se traduje, jak jiný poslanec, jejich předek, utrhnul při „kraválu“ v Říšské radě z lavice prkno a pak ho za jásotu Čechů vozil po Národní třídě. Na tyto dávno zapomenuté výjevy nešťastné politiky bychom měli často myslet.

Obstrukce v naší sněmovně nejsou výrazem politické dovednosti, inteligence ani noblesy, která zušlechťuje veřejný život, nýbrž znakem klesající veřejné kultury. Jako by do sněmovny vtrhla banda primitivů a ovládla její mravy. Předmětem hloupé tahanice už se stal i úkon nejtriviálnější, dodržet dvě minuty faktické poznámky. Obstrukce, které jinde a jindy mohou sloužit k pročištění znavených poslaneckých myslí, slouží v Praze na Malé Straně k opaku. Tma, která ze sněmovny leze ven, může zrychlit klesání republiky ke dnu.