Petr Pavel prezidentem. To těžší ho teprve čeká

Petr Pavel potvrdil roli favorita a ve druhém kole byl zvolen prezidentem České republiky. Funkce, kterou před ním zastávali Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, se ujme na počátku března.

Vítězství je to docela přesvědčivé, Andreje Babiše porazil ve většině krajů republiky a také rozdíl v celkovém počtu hlasů byl drtivý, téměř milion hlasů.

Co tento výsledek říká o náladách voličů? A co znamená pro samotného Petra Pavla?

Dost bylo cirkusu

Voliči si vybrali hlavu státu, která se bude svým stylem významně lišit od toho, jak působil předchůdce Miloš Zeman. A jak by s největší pravděpodobností působil v případě zvolení také poražený finalista Andrej Babiš. Většina lidí se zjevně rozhodla, že na Pražském hradě po deseti letech hulákání, provokací, hrubých výrazů a vykutálených spolupracovníků chce podstatně „nudnějšího“ prezidenta. Takového, u kterého nebudou muset trnout, zda ve své příští větě vleze do zadku čínskému režimu nebo urazí polské spojence. To obojí od Zemana a Babiše už známe a je jedno, že v jednom případě je to děláno s plným vědomím a záměrně a ve druhém se nejspíš jedná o důsledek malého rozhledu a neznalosti mezinárodních smluv a poměrů.

Od Petra Pavla voliči očekávají, že bude úřad hlavy státu zastávat odlišným způsobem. To jim s největší pravděpodobností splní. Jeho styl vystupování se nijak dramaticky nemění, jak je možné vidět například ve chvíli, kdy si porovnáme jeho osm let starý rozhovor pro magazín Reportér s tím, co říká dnes (interview z roku 2014 si můžete přečíst zde).

Zároveň můžeme volby chápat jako výsledek celostátního referenda o Andreji Babišovi, které pro něj nedopadlo vůbec dobře. Tak těžkou porážku nezažil ani Karel Schwarzenberg před deseti lety.

Zvolení Petra Pavla také symbolicky ukončilo éru reprezentovanou Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Po více než třiceti letech, kdy všechny nebo část nejvlivnějších ústavních funkcí zastávali muži spojení s listopadem 1989 a obdobím těsně po něm, budou poprvé všechny nejvyšší posty ve státě obsazeny politiky „další generace“. Byť ne věkové, ale řekněme služebně mladší.

Petr Pavel se nyní může se svým štábem radovat z vítězství a slavit. Zaznamenal největší zisk hlasů ze všech dosavadních přímých voleb, zisk Miloše Zemana z voleb před pěti lety překonal o statisíce hlasů. Ta těžší část úkolu ale Petra Pavla teprve čeká. Dokonce v několika směrech.

Krok k „těm druhým“

Jednak by se měl nyní pokusit dostát svým slovům o tom, že chce být prezidentem všech a že je jeho cílem společnost dále nerozdělovat, když už ne spojovat. V prvním povolebním projevu se o to začal snažit, když říkal, že v populaci nevidí „vítěze“ a „poražené“. Připomínal, co má celá populace společného.

Aby se mu však podařilo dosáhnout alespoň určitého porozumění i mezi současnými voliči Andreje Babiše, nebudou stačit vzletná a vstřícná slova. Bude muset najít konkrétní kroky, které i jeho odpůrce přesvědčí, že když už to není jejich oblíbený prezident, tak je to alespoň „také jejich prezident“. Pro Petra Pavla to znamená dobře plánovat jednotlivé kroky a gesta, návštěvy v krajích a městech, ale bude to znamenat rovněž konkrétní schůzky a jednání s představiteli dnešní opozice.

A bude to znamenat také kritická vyjádření k vládě a její politice, pokud si to kabinet Petra Fialy zaslouží. Právě tak může Petr Pavel smazat onu kampaňovou nálepku „vládního kandidáta“. Zdá se, že těch příležitostí k vymezení mu vláda může v nejbližších měsících nabídnout docela dost. Právě teď by měl přijít čas na důkladnou revizi státního hospodaření a další nezbytné reformní kroky, které napraví strukturální problémy, jež Česko zdědilo po vládě Andreje Babiše (a zčásti i premiérů předešlých). Na druhé straně té samé rovnice se nejspíš bude muset kabinet vyrovnávat s rostoucím počtem lidí, kteří se budou ocitat v ekonomické nouzi. Vláda přinejmenším v těchto dvou oblastech zatím nepůsobí zrovna rozhodně, i když překvapit samozřejmě může.

Navíc lze očekávat, že Andrej Babiš to svému soupeři nijak ulehčovat nebude. Povolební vystoupení s apelem na to, aby „skončily útoky a násilí směrem k představitelům hnutí ANO“ nesvědčí o tom, že by uznání porážky a výzvu ke smíření – jakkoli je správně, že obojí vyslovil – myslel zrovna vážně. Dotčená reakce o tom, že proti němu stáli úplně všichni, se dala očekávat. A také přišla, zkrátka Babiš, jak ho známe.

Na nově zvoleném prezidentovi je, aby dokázal tyto animozity ze strany protikandidátova tábora (a zejména Andreje Babiše osobně), nějak překonat. To už je úděl vítězů: oni jsou ti, kdo se mají starat o spojování společnosti, po poražených to nikdo nežádá.

Riziko vlastní pasti

Za druhé. Petr Pavel postavil svou kampaň na odmítání lží a chaosu. Proč to jeho tým udělal, je jasné. Po politické dekádě, kterou Česko strávilo s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, může být politika bez lží docela lákavým zbožím.

Jenže slibovat politiku bez lží může být velmi dvousečné. V životě politika – a pro prezidenta to platí samozřejmě také – jsou chvíle, kdy pravdu říct nemůže nebo nechce. Z taktických důvodů, nebo třeba z bezpečnostních. Říkat, nebo i jen naznačovat voličům, že já budu tím politikem, který vám bude říkat vždycky pravdu, znamená slib, který občas nejde ani při nejlepší vůli naplnit.

Petr Pavel se tak bude velmi pravděpodobně dostávat do situací, kdy větší či menší část svých voličů zklame. Důležité bude, jak takové chvíle dokáže přestát a nakolik si zachová svou image „férového chlápka“, který se umí postavit problémům čelem.

Bylo by nespravedlivé jej dopředu podezírat z toho, že mu funkce poněkud omezí nadhled nad situací, na druhé straně by rozhodně nebyl prvním, komu se něco podobného stalo.

Hra na pravdu, kterou Petr Pavel s voliči rozjel, jej může docela brzy doběhnout.

Najít klíčovou myšlenku

A konečně za třetí. Od prezidenta nemusíme nutně chtít, aby přicházel s nějakými převratnými politickými myšlenkami a nápady. Zejména ve srovnání s Andrejem Babišem, který dokázal mít osm různých a často protichůdných nápadů za hodinu, bude jistá uměřenost v myšlenkách a jejich hlasitém prezentování určitě namístě.

Na druhou stranu by mohla veřejnost očekávat, že bude mít prezident také nějaká svá témata, za kterými bude stát a o jejichž prosazování se bude vahou své funkce zasazovat. Petr Pavel zatím mnoho takových myšlenek a postojů nenabídnul, vlastně jich bylo spíše méně než málo. V kampani sázel především na změnu stylu, nikoli na konkrétní obsah. Nicméně změna stylu může potěšit voliče na začátku, po roce či dvou už upadne trojčení Miloše Zemana poněkud v zapomnění, takže jen to, že bude prezident slušnější a příjemnější, asi stačit nebude.

Proto před budoucím prezidentem stojí výzva i v tom, aby si dokázal najít svou politickou parketu, něco, čím se zapíše jak u domácí veřejnosti, tak na evropské, respektive mezinárodní scéně.

Jistě, Pavel není Havel, nový český prezident asi těžko může být globálně uznávanou figurou a v mnoha kruzích dokonce obdivovanou hvězdou. To se zkrátka s největší pravděpodobností nestane. A nemusí to nijak vadit.

Zároveň bychom však asi mohli chtít, aby hlava České republiky nebyla na mezinárodní scéně jen jakýmsi solidně fungujícím chlápkem v dobře padnoucím obleku. Bylo by dobré, kdyby si při vyslovení jména českého prezidenta dokázali partneři z ostatních zemí vybavit i určité konkrétní názory a postoje. Což je další úkol, který na Petra Pavla čeká.

Po čerstvém vítězství ve volbách je Petr Pavel politikem s nejsilnějším mandátem za posledních nejméně dvacet let. Teď ho čeká to nejtěžší, aby ten silný mandát naplnil dobrým obsahem.