Chamtiví bratři a letiště, po kterém se loudají sloni

Park Galle Face Green leží v samém srdci Kolomba, hlavního města Srí Lanky. Z jedné strany jej ohraničuje skalnaté pobřeží Indického oceánu, z druhé moderní obchodní a hotelová zóna, které vévodí zbrusu nový obchodní dům One Galle Face Mall. Tak jako každý víkend, i dnes tu tráví volné odpoledne mnoho rodin s dětmi. Ve větru vanoucím od oceánu se vznáší barevní draci, prodavači ve stáncích na kolečkách nabízejí pálivé koláčky a sladké limonády. Cizinců tu moc není, polovina června nepatří k hlavní turistické sezoně. Nedaleko stojí sekretariát prezidenta Srí Lanky, který se před rokem stal centrem rozsáhlých protestů. Na zahradách před ním a v okolí se utábořili demonstranti ze spontánně vytvořeného hnutí „Gota Go Home“. To vyzývalo tehdejší hlavu státu Gotabaju Radžapaksu, namočeného do celé řady korupčních skandálů, k rezignaci.

Stalo se tak poté, co na ostrově, kterému kdysi dali Britové jméno Cejlon, došly pohonné hmoty, plyn a léky, kdy tamní elektrárny kvůli nedostatku paliva omezily dodávky elektřiny a kdy lidé ztratili s klanem bratrů Radžapaksů trpělivost. Trojice bratrů, jež dosadila na všechna důležitá místa ve státě své příbuzné, kamarády a podporovatele, vládla Srí Lance s několikaletou přestávkou od roku 2006. Gotabaja, Mahinda a Basil Radžapaksové jsou spojeni nejen s dosud nevyšetřenými válečnými zločiny spáchanými armádou v poslední fázi občanské války na tamilské etnické menšině, ale také s obřími infrastrukturními projekty budovanými v posledním desetiletí zejména za půjčené čínské peníze. Zatímco o smysluplnosti některých z nich – například dálnice z Kolomba směrem na jih – nepochybuje nikdo, u dalších je tomu přesně naopak. Jen stěží si je mohla dovolit země zdecimovaná válkou, teroristickými útoky na hotely a kostely v roce 2019 a hlavně dvěma roky covidové pandemie, jež zcela ochromila turistický ruch, který je jedním z klíčových odvětví ekonomiky.

 

Na jaře 2022 oznámilo srílanské ministerstvo financí, že země nemá na splácení zahraničních půjček a Srí Lanka se ocitla na pokraji státního bankrotu. Zastavil se import většiny zboží a lidé vyšli do ulic. „Zpočátku byly protesty pokojné. Žádný alkohol, žádné násilí. Byli tu umělci, studenti i rodiny s dětmi. Všichni jen chtěli, aby prezident a vláda rezignovali, aby nás přestali okrádat,“ říká Nimal, drobný muž, který v nedalekém městě Negombo provozuje malou restauraci. „Celé se to zvrtlo, když bratr Gotabaji a sám dřívější premiér a prezident Mahinda nechal z venkova přivézt stovky svých podporovatelů, rozdal jim tyče a pendreky a vypustil je zdrogované a opilé v noci na demonstranty.“ Na obranu napadených se během pár hodin přes so­­­ciální sítě zorganizovaly desetitisíce lidí a vyrazily jim do Kolomba na pomoc. Obrázky následné řeže v ulicích obletěly svět. Výsledkem potyček byla rezignace, či lépe řečeno útěk prezidenta, vypálení několika budov a vyrabování prezidentské rezidence, kde se někteří s radostí vykoupali v bazénu. Mezi nimi i Nimal, který si z této události schoval v telefonu video. V bazénu prezidenta si přece člověk nezaplave každý den.

Dramatické události z loňského roku sice Srí Lanku minimálně na nějakou dobu zbavily nechvalně proslulých bratrů, ekonomické problémy ale nevyřešily. Obavy o bezpečnost a nedostatek pohonných hmot vedly k opětovnému odlivu turistů. A to i přesto, že stará i nová administrativa, vědomy si zásadní role cestovního ruchu pro národní ekonomiku, se snažily odlivu návštěvníků z ciziny bránit, jak to šlo.

 

Benzin na příděl

Kamila Helcl provozuje s manželem Romanem sedm let v Negombu malý penzion s názvem Family Tree. Pro mnohé turisty z České republiky slouží jako výchozí bod, ze kterého vyráží na poznávací cesty po ostrově. „Řidiči, se kterými své hosty posíláme, si benzin vždycky nějak obstarali a nás u pump pouštěli přednostně. Horší to bylo s plynem. Zato léky, o kterých se psalo, že se taky nedaly sehnat, v soukromých nemocnicích nechyběly nikdy,“ říká Kamila. Dodává ovšem, že ve státních zdravotnických zařízeních, kam dochází chudí Srílančané, s dodávkami léků jednu dobu problém skutečně byl.

Na všechny obyvatele bez rozdílu dopadla hororová inflace, která se v loňském roce pohybovala podle některých zdrojů okolo padesáti, podle jiných však až okolo závratných devadesáti procent. Nyní se ji vládě podařilo stlačit na pětadvacet a na konci roku by ji chtěla mít v jednotkách procent. Jestli se to však skutečně povede, nelze předjímat.

Za poslední rok tak všechno masivně zdražilo, platy ovšem zůstaly stejné. Cena nejoblíbenějšího srílanského pokrmu Rice and Curry, který je pro většinu Srílančanů snídaní, obědem i večeří, se v těch nejlevnějších restauracích více než zdvojnásobila z loňských 150 srílanských rupií na současných 350 rupií. To je na naše poměry sice stále směšných 25 korun, jenže dělníci či personál v restauracích si většinou měsíčně nevydělají více než 35 tisíc rupií (tedy dva a půl tisíce korun).

U čerpacích stanic už nyní žádné fronty nejsou a benzin a nafta jsou snad jediné komodity, jejichž cena – podobně jako u nás – oproti loňsku poklesla. Litr benzinu stojí 318 rupií, ještě na podzim to bylo 450. Země jej však stále nemá dostatek, a tak je i nadále na příděl pomocí systému QR kódů. Dodávky elektřiny by měly být, oproti loňským až osmihodinovým výpadkům, více méně stabilní, ale spolehnout se na to úplně nejde. „Elektřinu zdražili na dvojnásobek a slíbili, že půjde pořád,“ říká Kamila a marně otáčí vypínačem. „Jenže o víkendu nám to stejně pokaždé vypnou a pustí, až když jim zavolám. Vždycky se vymlouvají na poruchu,“ dodá a mávne rezignovaně rukou.

 

Jaká korupce?

Za současnými ekonomickými problémy Srí Lanky vidí – kromě výše popsaných nešťastných událostí – většina obyvatel diletantství politiků a hlavně všudypřítomnou korupci. Ta zasahuje až do nejvyšších pater politiky. Podle informací uniklých z takzvaných Pandora Papers patří členům rozsáhlé rodiny Radžapaksů ve Spojených arabských emirátech, na Maledivách, Seychelských ostrovech či v Londýně majetky ve výši stovek milionů dolarů.

„Radžapaksové během své vlády úplně vymýtili ze společnosti pocit studu z přijímání úplatků. Státní úředníci jako by v tom už ani neviděli něco nemorálního. Peníze do kapsy ze všeho, co schvalují a o čem rozhodují, berou jako něco, na co mají vlastně nárok,“ kroutí hlavou Paikiasothy Saravanamuttu, ředitel neziskové organizace Centre for Policy Alternatives, která se dlouhodobě věnuje monitorování práce politiků a obhajobě lidských práv.

Státní kasa je prázdná a současná vláda hodlá v nejbližší době výrazně zvýšit občanům daně. Jenže jaká asi tak může být ochota lidí platit eráru víc, když vidí, že se jejich peníze stejně rozkradou a že za korupci nebyl ani nikdo potrestán? „Na Srí Lance, stejně jako všude v civilizovaném světě, ctíme presumpci neviny. Dokud o tom, že ke korupci došlo, nerozhodnou soudy, nelze na základně obviňování v tisku nebo v rámci politického boje přijímat žádná unáhlená rozhodnutí,“ říká mi při rozhovoru opatrně Tharaka Balasuriya, srílanský ministr zahraničních věcí. Podle něj se případy korupce vyšetřují a v současné době se také zavádí nová protikorupční legislativa včetně té, která by zemi dávala možnost konfiskovat majetky v zahraničí, pokud by se ukázalo, že byly pořízeny z korupce.

Jenže kdy to přinese konkrétní výsledky, je ve hvězdách. A tak si všichni tři bratři Radžapaksové nyní spokojeně žijí na Srí Lance a užívají si „vydělaného“ jmění a politického důchodu.

„Dokud nezačnou politiky zatýkat a zabavovat jejich majetky, nikdo protikorupčním opatřením neuvěří,“ říká Nimal, který je, podobně jako byl jeho otec, revolucionář a sympatizant JVP. Tato zkratka označuje stranu Janatha Vimukthi Peramuna neboli Osvobozeneckou lidovou frontu, původně marxisticko-leninskou partaj, jež v osmdesátých letech dvacátého století usilovala o násilné převzetí moci. Nyní se spojila s několika minoritními politickými silami a založila alianci NPP – National People’s Power, ve které jsou také odborové organizace a skupiny univerzitních studentů.

NPP – ač pod vedením bývalých levicových radikálů z JVP – se tváří demokraticky a těší se výrazné podpoře napříč etnicky, nábožensky i sociálně pestrou srílanskou společností. Oficiální průzkumy preferencí hnutí přisuzují přes čtyřicet procent, a přestože JVP ještě před patnácti lety – v době vrcholící občanské války – zastávala tvrdé nacionalistické postoje a hlásala otevřenou nenávist vůči tamilské menšině, nyní je i mnohými Tamily a muslimy vnímána jako jediná alternativa vůči úplatným politikům z tradičních stran. „Myslím, že by měli dostat šanci. S tímhle režimem si nezadali, nejsou zkorumpovaní a to je pro lidi důležité,“ říká pan Farúk, muslimský obchodník s obuví a mobilními telefony, žijící a podnikající ve městě Trincomalee na severovýchodě ostrova. Tam, podobně jako i jinde na východě a severu země, kde mají většinu jinak menšinoví Tamilové, by byla dříve podpora této nacionalistické strany zastupující Sinhálce nemyslitelná.

 

Kdy budou volby

Cesta vlakem z Kolomba do Kandy, posledního sídelního města srílanských králů, trvá i se zpožděním necelé čtyři hodiny. Překrásné scenerie rýžových polí, malebných vesniček a do výšky se vypínajících hor občas naruší pohled na betonová monstra v krajině rozházených mostních konstrukcí pro plánovanou dálnici. Rozestavěly ji čínské firmy, placené úvěrem poskytnutým Pekingem. Nyní stavba stojí, není z čeho splácet dluhy. Čína je největší individuální věřitel Srí Lanky a její pohledávky nyní činí asi sedm miliard dolarů. Další miliardu pak dluží Cejlon Indii. Díky tomu, že obě věřitelské země nakonec souhlasily s restrukturalizací svých dluhů a změnou splátkového kalendáře, vyhnula se Srí Lanka státnímu bankrotu.

Jenže celková výše dluhů převyšuje 50 miliard dolarů a jen splátky úroků z už tak zdecimovaného rozpočtu odčerpají každý rok miliony dolarů. Třímiliardová půjčka od Mezinárodního měnového fondu, kterou se podařilo složitě vyjednat a již Srí Lanka začala čerpat letos na jaře, je hozeným záchranným kruhem tonoucímu. Bez zásadních reforem a zeštíhlení státního aparátu, což byly mimochodem podmínky MMF, to nepůjde. „Odhaduje se, že budou propuštěny tisíce, možná desetitisíce státních úředníků. To je přitom něco úplně nového, protože na Srí Lance vždy platilo, že kdo pracuje pro stát, má místo jisté nadosmrti a jenom se mu v průběhu let zvyšuje mzda,“ říká pan Saravanamuttu z Centre for Policy Alternatives s tím, že ve státních službách pracuje více než jeden a půl milionu osob. Dědictvím z dob občanské války je zase armáda nabobtnalá do obludných rozměrů a čítající přes čtvrt milionu vojáků. To je na malou zemi s 21 miliony obyvatel, která s nikým neválčí a nehrozí jí žádné vnější ani vnitřní nebezpečí, naprosto šílené číslo. Vláda plánuje zredukovat počet mužů a žen ve zbrani na sto třicet tisíc, ale kdy a zda se to povede, je ve hvězdách.

Po odchodu Gotabaji Radžapaksy z úřadu byl parlamentem dočasně zvolen prezidentem Ranil Wickremesinghe, dlouholetý politik, který opakovaně zastával i premiérskou funkci. Poměrně rychle se mu podařilo zajistit benzin a vyjednat s věřiteli odklad splátek, ale i tak mnozí v jeho zvolení vidí hlavně snahu poslanců chránit sebe a nastavený systém. „Podle mne to byl spíš akt zachování zdravého rozumu. Bylo potřeba, aby se moci ujal někdo, kdo se vyzná v politice a kdo nedopustí násilné převzetí moci,“ namítá ovšem pan Saravanamuttu. Podle něj protestující střední třída při loňských demonstracích nechtěla radikální politickou změnu, ale demonstrovala kvůli neuspokojivé ekonomické situaci. Faktem však zůstává, že Ranil má ve srílanském parlamentu podporu pouze poslanců dosavadní vládní strany bratří Radžapaksů. Jeho popularita mezi obyvateli tak není valná. Před několika měsíci plánované volby do místních samospráv, které měly ukázat, jak si dosavadní politici včetně prezidenta stojí, byly odloženy na neurčito. Oficiálně kvůli nedostatku peněz, podle kritiků ze strachu, že by v nich dostaly tradiční strany na frak.

S řešením krize v podobě výměny jednoho dlouholetého politika za jiného, kterou pokládají za ukradenou revoluci, se však nehodlají smířit radikálnější Srílančané. Zorganizováni okolo již zmíněné strany NPP se pokouší svolávat novou vlnu protestů. Zkušený politický matador, jakým dočasný prezident Ranil Wickremesinghe bezpochyby je, ovšem nechce o opakování loňských událostí, které by ho mohly vyštvat z prezidentského paláce, pochopitelně ani slyšet. Protesty jsou proto potlačovány v samém zárodku, dřív než by upoutaly pozornost veřejnosti či médií. Používají se osvědčené metody: vodní děla, pendreky a slzný plyn. „Jakmile někdo začne jen mluvit o tom, že by se mělo jít protestovat, okamžitě ho seberou,“ tvrdí Nimal a bojovně dodává, že on a jeho kolegové z JVP budou protestovat tak dlouho, dokud nedosáhnou svého cíle a současné vedení země neodejde.

 

Velký sen

Jenže co naplat, i kdyby se politická reprezentace od základu vyměnila, ekonomické problémy zůstanou. Peníze nejsou a nikdo je Srí Lance asi jen tak nepůjčí. Leda by potenciální investor sledoval jiné než pouze ekonomické hledisko.

Když v prezidentském paláci seděl pevně Mahinda Radžapaksa, který si ukončením dlouhé občanské války a vítězstvím nad separatisty z hnutí Tamilští tygři získal ohromnou popularitu (jeho bratr Gotabaja byl v té době ministrem obrany), rozhodla vláda pod jeho vedením, že se město Hambantota na jihu ostrova stane „druhým hlavním městem Srí Lanky“. Rodiště bratrů Radžapaksů přitom není ničím víc než urbanisticky nesourodým shlukem budov okolo hlavní silnice. Prakticky na zelené louce, či spíše uprostřed džungle mělo vyrůst moderní město, zahrnující mezinárodní letiště, kongresové centrum světové úrovně, kriketový stadion, obchodní zónu, komplex hotelů a také moderní komerční přístav pro velké kontejnerové lodě. Jakkoli se zdál tento ambiciózní plán od počátku utopický, investor se našel.

Politici v Pekingu si byli vždy vědomi strategického významu Srí Lanky pro kontrolu Indického oceánu, kudy vedou pro Čínu životně důležité námořní trasy s ropou a nerostnými surovinami z Blízkého východu a Afriky. Když se s nenasytnými bratry v čele státu naskytla příležitost, neváhali rozehrát hru ve velkém; na realizaci Mahindových snů poskytli úvěry dosahující takřka pěti miliard dolarů. Chudý ostrovní stát se měl stát středobodem čínské námořní hedvábné stezky. Z megalomanského projektu se uskutečnila jen část. Kriketový stadion i námořní přístav, které nesou jméno Mahindy Radžapaksy, a moderní letiště v Mattale, jež nikdo nevyužívá, po jehož ranveji se ráno a večer procházejí sloni a které časopis Forbes označil za „nejprázdnější mezinárodní letiště světa“. Když vyšlo najevo, že Srí Lanka nemá na splátky čínských půjček peníze, nezbývalo než nabídnout Pekingu alternativní řešení: bezplatný pronájem námořního přístavu na devadesát devět let. To pochopitelně vyvolalo znepokojení v Indii: z námořní základny hlavního regionálního rivala a vojenské supervelmoci v bezprostřední blízkosti by měl radost málokdo.

Dalším projektem, který budí kontroverze, je nová rezidenční čtvrť vznikající v Kolombu a nazvaná Port City. Na její stavbu byly z mořského dna u západního pobřeží vytěženy miliony tun písku, který byl po vzoru Dubaje využit na vytvoření nového poloostrova hned vedle kolombského přístavu. „Vláda poskytla pozemek, stavbu provádějí a financují Číňané. Celý projekt je rozdělen napůl a Čína má svou polovinu Port City bezplatně pronajatou na devadesát devět let,“ říká ministr zahraničí Balasuriya s tím, že projekty sdíleného financování hodlá vláda podporovat i do budoucna. Obyvatelé však z podobných nápadů už takovou radost nemají. Těžbou písku nedaleko srílanských břehů totiž výrazně utrpělo západní pobřeží Cejlonu a třeba v turisticky oblíbeném letovisku Hikkaduwa způsobila písečná eroze v důsledku těžby ztrátu části pláže. Několik plážových barů a restaurace kvůli tomu musely zavřít, lidé přišli o práci. Možný negativní ekologický a sociální dopad stavby Port City zjevně nehrál při posuzování a schvalování projektu hlavní roli.

 

Turisté vítáni

Velkou výhodou Srí Lanky z hlediska turistiky představují dvě roční sezony. Když je na západním pobřeží od dubna do července období dešťů a moře rozbouřené a zakalené, mohou návštěvníci vyrazit na východní stranu ostrova, kde je naopak od března do září počasí nádherné a moře klidné a blankytně modré. Tam leží i populární zátoka Arugam Bay, proslavená vynikajícími podmínkám pro surfing. Dříve ospalá díra, která byla až do roku 2006 pod kontrolou separatistů a kam se cizinci zrovna nehrnuli, je nyní nejvýraznější turistickou destinací východu. Hlavní třída nabízí vše, co se v moderním globalizovaném světě pokládá v přímořském letovisku za standardní nabídku služeb. Od půjčoven surfových prken a skútrů, lekce jógy, nabídky safari a výletů, hamburgerů, cheeseburgerů a pizz z kamenné pece až po masáže a míchané nápoje poskytované během „happy hours“ s výraznou slevou. Bary se předhánějí v tom, ze kterého budou znít unifikované hity světové pop-music hlasitěji, občasné nápisy v ruštině dávají tušit, jaká klientela zde převládá, za surfingem sem přijíždí také mnoho Australanů, Japonců a Izraelců.

Když si ale člověk chytí tuk-tuk, motorizovanou tříkolku, která v zemích tohoto regionu slouží jako taxík, a za několik desítek korun popojede do nedalekého městečka Pottuvil, ocitne se v jiné Srí Lance. I tady je za poslední roky patrný značný rozvoj. Na hlavní ulici otevřeli moderní supermarket značky Food City a obyvatelé zdejšího městečka mají k dispozici minimálně deset bankomatů. Přesto je to tu stále půvabně autenticky srílanské. Muži chodí po ulicích oblečeni jen do sarongů, vzduchem se line zápach z páleného listí a odpadků a dopravu na hlavní silnici každou chvíli zablokuje stádo přecházejících krav.

A tak je to vlastně na Srí Lance se vším. Zatímco Kolombo, kde fungují služby jako Uber Eats, mobilní aplikace na přivolání tuk-tuků nebo online rezervační systémy místenek do vlaků, se se svými výškovými budovami a moderními obchodními domy snaží být i přes ekonomické problémy další zářivou asijskou metropolí, menší města a venkov si žijí stále po svém. Mohlo by se zdát, že politické a ekonomické problémy se místního pomalého života příliš netýkají, ale opak je pravda. Když loni vláda znenadání rozhodla o zákazu používání chemických hnojiv a příklonu srílanského zemědělství k environmentálně šetrnému zacházení s půdou, mělo to na rolníky obhospodařující rýžová pole zničující dopad. „Farmáři v naší vesnici najednou nebyli schopni sklidit ani tolik, aby uživili sebe a své rodiny,“ říká Thilin, mladík pocházející z vesnice nedaleko Kandy. Podobně jako spousta dalších, přenechal i on péči o rýžová pole svému otci a bratrům a vydal se za prací do turistického Arugam Bay. Návštěvníků sice stále není tolik, kolik by si místní představovali, i tak mu práce v jednom ze zdejších resortů garantuje větší příjem, než kdyby dřel na polích. Část peněz, které vydělá, posílá zpět do své vesnice rodině.

Platí tak, že Srí Lanka roku 2023 je vůči turistům stále vstřícná a pohostinná. Kdo se nechce hlouběji zajímat o její ekonomické a politické problémy – a že je takových lidí drtivá většina –, nemusí. Žádné těžkosti na cestě nepocítí a užije si skvělou dovolenou. Sice tu už mnoho let mají dvojí ceny a vstup do hlavních památek stojí cizince mnohonásobně více než místní, i tak je země pro Evropany stále levná a poměrně snadno dostupná.

„Pokud chce někdo Srí Lance při jejích současných ekonomických problémech pomoci, ať tam přijede na dovolenou a nechá místním lidem vydělat. Odměnou mu budou neopakovatelné zážitky v jedné z nejkrásnějších zemí světa, bohaté na přírodu, kulturu i pláže,“ říká Marek Němec, honorární konzul Srí Lanky pro Českou republiku, který na severovýchodě ostrova provozuje malý rodinný resort.

 

Autor pracoval v letech 2008–2009 jako vedoucí mise společnosti Člověk v tísni na Srí Lance. V roce 2021 vydal román Pašerák srílanských snů, který se odehrává během posledních dvou let občanské války a je vyprávěn očima českého humanitárního pracovníka.