Čaj s příchutí genocidy

25. května 2015

K obědu si ženy nosí z domova chlebové placky rotti.

foto Markéta Kutilová

Plantáže na Srí Lance nabízejí překrásné scenérie. Méně už se ví, že tamilské ženy, které sbírají vysoko v horách čajovníkové lístky, podstupují vládou řízené sterilizace. I kvůli tomu vypadají ve třiceti jako stařeny.

Pro turisty jsou čajovníkové plantáže velkým lákadlem. Obdivují se jejich krásám, na první pohled vše působí idylicky. Realita je jiná, než jak ji vykreslují cestovní kanceláře. Ženy například nemají boty, plantáže jsou přitom plné pijavic. I mladé ženy jsou bezzubé, neboť mají omezený přístup k lékařské péči. V jejich osadách není mnohdy elektřina, záchody, kanalizace. Téměř dvě třetiny srílanských žen, které pracující na čajovníkových plantážích, prošly sterilizací. Totéž se týká i gumovníkových plantáží, kde ženy i muži nařezávají stromy a získávají z nich kaučuk.

Peníze na ruku

„Když jsem měla po třetím porodu, přišel za mnou úředník z plantáže a oznámil mi, že mě budou operovat. Abych už neměla děti. A že za to dostanu peníze a čtyři dny volna. Prý to vůbec nebolí a hned zase půjdu domů. Rovnou mi dal podepsat nějaký papír,“ vypráví Supaje Galečimi ze vsi Katyapala u plantáže Bogawantawala. Za pár dní přijel náklaďák a odvezl deset žen z vesnice do zdravotního střediska. „Hned po operaci nás poslali domů. Hodně jsem krvácela. Odměna za souhlas: v přepočtu asi 100 korun, sotva dvoudenní plat. Tamilové, kteří pracují na plantážích, jsou nejchudší obyvatelé ostrova. I taková suma pro ně hodně znamená.

Abych se dostala k domku paní Galečimi, šplhám půl kilometru do kopce po cestě z udusané hlíny. Z vesnice je pěkný výhled, to ale její obyvatelé neocení. Oprýskané domky, z nichž některé už se dávno vychýlily ze své původní osy, jsou nalepené jeden na druhém. Od doby, co je před sto lety postavili Britové, se mnoho nezměnilo. Středem se vine strouha, do níž se splachují všechny výkaly. Střechy z vlnitého plechu se hroutí, přesto je na každé druhé satelit. „Domky nám nepatří, má se o ně starat majitel plantáže. Proč bychom tedy něco opravovali. To si raději koupíme televizi, když už nám sem zavedli elektřinu,“ říká paní Galečimi, zvedá kanystry a jde k hlavní cestě pro vodu.

Stejně jako Supaje byla sterilizována většina žen pracujících na srílanských čajovníkových a gumovníkových plantážích. „Metoda trvalé sterilizace je zde nejpoužívanější antikoncepcí. V letech 1992 – 99 bylo sterilizováno 82 procent žen v produktivním věku. Nyní je to kolem 42 procent, celkově je sterilizováno 60 procent žen,“ říká Susantha Rasnayake z katedry sociologie na univerzitě v Paradenyii. Program sterilizací je řízen vládou, která je vlastníkem většiny plantáží. Výrazně se zde projevuje etnické postavení obyvatel Srí Lanky: přímo na plantážích pracují pouze Tamilové, naopak celý management je sinhalský.

Žena jako mašina

„Sterilizace je málo nákladná metoda s trvalým výsledkem. Cílem je kontrolovat a redukovat počet tamilského obyvatelstva. A má to ještě jeden důvod: ženy pracující na plantážích se pak nevěnují dětem, jsou z nich pracovní mašiny,“ vysvětluje Michael Joachim, ředitel nevládní organizace PREDO, která proti sterilizacím bojuje už dvacet let. „Poslední dobou se o tomto tématu už alespoň mluví. Sterilizace probíhají dál, ale ženy musí být informovány, co takový zákrok obnáší, aby se mohly samy rozhodnout. Navíc už často mají na výběr i mezi hormonální a jinou metodu antikoncepce,“ říká Joachim. Yoghita, která pracuje pro organizaci CSC (Centre for Social Concern) ve městě Hatton, volí tvrdší slova: „Se ženami tu pořád zacházejí jako s krávami, jsou to pro ně stroje na trhání čaje. Zbavují je jejich ženství, vypadají pak ztrhaně a staře.“

Podpořte Reportér sdílením článku