Nádraží jako pocit
29. dubna 2017
ZvětšitCarl Bellmann
Jak to na začátku minulého století vypadalo na pražském nádraží Františka Josefa, čili dnešním Hlavního nádraží, vidíme na dvou snímcích, které se od sebe zásadně liší, a to nejen použitou technikou - jeden je světlotisk, druhý gumotisk. Jaké jsou další rozdíly?
Světlotisk je signovaný datem 1904 a jménem Carl Bellmann. Šlo o známého tiskaře a vydavatele, jehož adoptivní syn Arthur Bellmann-Maschka také fotografoval, ostatně pohlednice zvané „belmanky“ jsou dnes mezi sběrateli hojně vyhledávané. Kontury lokomotiv a vagónů na druhém, gumotiskovém snímku nejsou zřetelné, vše je jakoby mlze. Snímek ani neměl být dokumentem, autor chtěl spíše navodit pocit radosti z cestování.
ZvětšitCarl Bellmann
Zamlžení a rozpitost motivu je výrazem použité techniky. Gumotisk měl citlivou vrstvu upravenou z arabské gumy smíchanou s barevným pigmentem a zcitlivěnou dichromanem draselným. Ušlechtilé fotografické tisky, mezi které gumotisk patří, měly způsobem zpracování a možnými manuálními zásahy zdůraznit osobitost autorů. A podstatně přispěly k uznání fotografie jako uměleckého, nikoli jen řemeslného projevu.
ZvětšitNeznámý autor, možná V. J. Bufka
Vedle sebe tak tentokrát nabízíme snímky, které představují dva odlišné pohledy na fotografii a její roli. Jeden znázorňuje „věrné” zaznamenání reality, druhý snahu o její přetvoření. Pro první používali teoretici umění označení „fotografie jako okno”, pro druhý „fotografie jako zrcadlo” – oním zrcadlem má být obraz, v němž fotograf zaznamená sám sebe a svůj pocit. Tentokrát autor vystupuje jako milovník atmosféry dálek.
Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.
Podpořte Reportér sdílením článku
Zaměřuje se na díla pořízená před rokem 1918.
VÝBĚR DNE
