Deset let na špičce českého youtube. Musel jsem přibrzdit, jinak bych se nedožil třicítky, říká Kovy

Vzpomínáš na 11. září 2001?

Jen matně. Podezírám své rodiče z toho, že mě v den pátých narozenin nechtěli posadit před televizi, ve které se hroutí dva mrakodrapy.  

A máš nějakou jinou silnou vzpomínku z raného dětství?

Vybavuje se mi bouračka. Jeli jsme z Českého Krumlova, děda se nějak zadíval do zrcátka, babička vykřikla „Jirko, pozor!“ a pak náraz do auta, které těsně předtím dobrzdilo na červenou. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale propsalo se to do mě.

Proč myslíš?

V osmnácti jsem si udělal řidičák, ale dlouho měl z řízení respekt. To se změnilo vlastně až letos – zkraje roku jsme jeli s přítelem do Kalifornie, chtěl jsem mu ukázat místa, která tam znám, ale kde se bez auta neobejdeš – a najednou se z řízení stala závislost. No ale jinak mám z dětství spoustu šťastných vzpomínek, třeba na letní prázdniny…

Co vidíš?

Naši chatu na Vysočině. Čas běží pomalu, nic nemusíš; chceš zabít nudu, tak vymýšlíš hry s dalšími dětmi, skvělý. A všichni příbuzní se mi věnovali. Děda měl analogovou kameru, tak jsme natáčeli příběhy s figurkami z kindervajíček, táta vyprávěl příběhy o plyšácích, nejspíš to rozvíjelo moji kreativitu.

Jsi jeden z posledních ročníků, který ještě zažíval prázdniny jakžtakž offline…

A to je důležité. Ač už spadám do generace Z, cítím, že mám blíž k mileniálům – nejspíš i proto, že moje dětství nebylo příliš formované technologiemi. Občas jsme si s tátou zahráli na počítači Raymana, ale na chatě počítač dlouho vůbec nebyl, takže jsem většinu času trávil na zahradě nebo v lese a hodně blbnul se psem – byl to šílený kříženec z útulku jménem Lumpík, nejlepší kámoš… Až v sedmé třídě jsme na chatu přivezli modem, takže jsem mohl začít hrát s kamarády na dálku, a tehdy jsem taky dostal první tlačítkovou nokii. 

A pak už to asi šlo rychle?

V osmičce následoval dotykový mobil s barevným displejem a taky jsem se tou dobou přidal na facebook, který z dnešního pohledu vypadal jako miloučká testovací verze. S kámoši jsme tam hráli FarmVille a sdíleli si vzkazy na zeď.

Vzpomínáš si na svůj první příspěvek?

Podle mě to bylo něco jako: „Uživatel Karel Kovář se cítí skvěle.“ Psal jsem tam náhodné myšlenky, stejně jako později na twitter. Dnes už si uvědomujeme, že je náš internetový obraz propojený s tím reálným, proto trochu filtrujeme, ale takhle se před patnácti lety nepřemýšlelo. Psali jsme si tam s kamarády a měli pocit, že se to k jiným lidem snad ani nedostane.

A že měl děda kameru, to byla náhoda?

Amatérsky dokumentoval svět kolem sebe, byl to jeho koníček. Taťka měl taky kameru, mamka ráda fotila, takže mám v genech touhu zaznamenávat a vyprávět příběhy. Už jako malej kluk jsem doma připravoval fiktivní televizní vysílání – postavil jsem papírové studio, kde seděli plyšáci za stolem a hádali se v Otázkách Václava Bábovky, moderátorem byl plyšový šnek. A pak jsem jednou u své pratety napsal fixou zespodu židle, čím bych chtěl být, až budu velký…

… počkej, tipnu si: sportovním komentátorem?

To úplně ne. 

Copak jsi jako kluk nehrál hokej za Pardubice?  

Hrál. Do deseti let jsem doufal, že bych se mohl stát vrcholovým hokejistou, ale vzkaz na tu židli jsem psal až v jedenácti, já ho najdu v mobilu, vydrž: „Karel Kovář, 10. července 2008. Chtěl bych být televizním reportérem. Možná budeme taky bydlet v novém domě, ale jsme jen u plánů. Na místě, kde by měl stát, je zatím planina.“

Přestěhovali jste se pak?

O mnoho let později.

A nakonec ses stal reportérem ve vlastní televizi.

Což vlastně začalo náhodně – hrál jsem Minecraft, přidával svůj komentář a spolužák vymyslel, že to začneme natáčet na youtube.

Z Íránu do Ruska

Říkáš, že na 11. září 2001 si skoro nepamatuješ. Na jaký důležitý den máš vzpomínku plastickou?

Třeba na tu prosincovou neděli o deset let později, kdy zemřel Václav Havel. Hráli jsme s kamarády Battlefield a skypovali, když s tou zprávou přišla máma do pokoje. Řekl jsem klukům, ať mě omluví, a přesunul se vedle k televizi.

Co jsi cítil?

Ztrátu. Odešel člověk, kterého jsem silně vnímal odmalička.

Slyšel jsem, že tvůj strýc kdysi v Pardubicích pořádal bytové koncerty.

V baráku, kde jsem vyrostl, měl za normalizace koncert třeba Jarda Hutka… V naší rodinné paměti byl a zůstává odpor k totalitnímu režimu, který mým předkům v různých formách ubližoval.

Co nejhoršího jim komunisté provedli?

Pradědovi třeba zkonfiskovali hotel a hospodu v Rosicích nad Labem. Vyrůstal jsem ve vícegeneračním domě s babičkou a dědou, rodiče jsou ročník 1960, o téhle historii často povídali. Ale líp jsem to pochopil až při cestách do zemí, kde panují nedemokratické režimy dodnes.

Třeba kam?

Do Ruska. Nebo do Íránu. V Teheránu jsme vyrazili na procházku a u hotelu potkali slečnu, která si chtěla povídat. Po chvíli jsme odložili podezíravost stranou a já zjistil, že mám s tou holkou víc společných témat než s některými spolužáky. Bavili jsme se o seriálech, o módě, o kultuře, zajímalo ji, co všechno jsme procestovali; nakonec řekla, že by se k nám taky jednou chtěla podívat. A mně v tu chvíli došlo, že mám v kapse pas, který dává sílu a možnost procestovat svět, zatímco holce sedící naproti mně to životní realita nedovoluje. 

A v Rusku? 

Tam šlo roku 2018 spíš o to, že jsem gay, což ale obvykle nijak zásadně neomezuje můj život. Na mnoha cestách jsem byl zvyklý zapnout Tinder a dát šanci schůzkám, protože to byla příležitost, jak poznat někoho místního – ne vždy to dopadlo romanticky, někdy jsme si jen prošli město a zůstalo u přátelského odpoledne. V Rusku jsem to zkusil taky, ale nedošlo mi, že to může být nebezpečné. Až zpětně jsem zjistil, že tam na gay seznamkách figurovali předstírači, za kterými po půlhodině přijela parta lidí, odtáhla iniciátora schůzky do dodávky a v lepším případě ho odvezla někam do lesů, odkud se vrátil ve strašném stavu. Byl jsem naivní turista, což mi došlo při schůzce s jedním dnes už kamarádem, který byl zpočátku vystrašený. Přemýšlel jsem, co se děje: Copak vypadám jinak než na fotkách? A pak mi začal vyprávět, jak tam žijí lidé jako my dva v neustálém strachu, jak se velmi jednoduše můžou stát terčem a vůbec nikdo jim nepomůže. Dnes už ten můj kamarád v Rusku nežije. Utekl.

V mnoha hlavně muslimských zemích to mají gayové výrazně těžší.

Ale v Rusku jsem to nečekal, protože konkrétně Moskva byla před šesti lety velmi kosmopolitní; dokonce jsem měl pocit, že i celkem protiputinovská. No ale pak se ubytujeme v hotelu, kde z recepční najednou vypadne, že by všechny gaye někam zavřela – a to byla studentka medicíny! Čili podobné historky mi pomohly pochopit realitu, ve které vyrůstali moji prarodiče nebo rodiče.

Střízlivý optimista

Jaký další den si dodnes přesně pamatuješ?

Třeba ten, kdy jsem měl zničehonic na youtube tři stovky odběratelů. 

To byl tvůj první, herní kanál jménem Gameballcz?

Jo, někdy v létě roku 2012. Do té doby jsme s kamarádem několik měsíců tvořili tak trošku do prázdna – ale pak těch lidí opravdu byly tři stovky a mně došlo, že by práce, které věřím, mohla fungovat. V euforii jsem si říkal: Tak se mi to nezdálo, youtube má pro mě asi potenciál… A hned mě napadá ještě další den, na který nikdy nezapomenu, předloňský 24. únor.

Rusko zaútočilo na Ukrajinu. 

Zastihlo mě to uprostřed dovolené v Barceloně. Když jsem si ráno volal s mamkou, šlo o jeden z nejsmutnějších telefonátů v životě – ona mluvila o šedesátém osmém a já začal vůbec poprvé přemýšlet nad možností, že válka přímo zasáhne i moji zemi. 

Máš strach z toho, co nás v příštích letech a dekádách čeká? 

Nenazval bych to strachem, ale jisté obavy občas cítím. Je mi líto, že jsem naplno neprožil devadesátky, protože si je představuju jako dekádu, kdy se svět nejvíc otevíral a propojoval, což se pak jaksi zadrhlo. Ale zároveň musím říct, že mám rád třeba knihu Faktomluva od Hanse Roslinga, který v ní vysvětluje, že i když média akcentují negativní témata, spousta věcí se děje dobře. 

Třeba?

Ubývá hladomoru a extrémní chudoby, přibývá gramotnosti, dětí, které přežijí rakovinu, i ve spoustě dalších aspektů se žije líp a líp. Takže se snažím být střízlivým optimistou. 

Z čeho máš největší obavy? 

Nebojím se o sebe, ale myslím na svou neteř se synovcem, což jsou školáci. Na to, do jaké reality dospějí oni. Já jsem mezi mladšími lidmi skoro pořád, jezdím po školách a různých besedách, vidím v nich obrovskou energii. Přeju si, aby toho potenciálu mohli využít – aby jezdili nabírat zkušenosti do zahraničí a rádi se vraceli zpátky. Abychom jim to nepokazili. Abychom jim tuhle zemi nepředali méně svobodnou a v horším stavu, než jaká byla za nás. 

Dnešní školáci jsou ve zvláštní situaci, protože úplně nevíme, jaká zaměstnání budou za deset let důležitá a která naopak víceméně zaniknou… 

Mně tahle neurčitost připadá vzrušující. Sám jsem v pubertě cítil tlak, že je fatálně důležité vybrat si budoucí profesní cestu, ale úplně zbytečně, vždyť moje současná práce ani neexistovala. Mnoho dnešních školáků je pravděpodobně ve stejné pozici – a tohle vědomí je může osvobodit od stresů.

A teď do Ameriky

Jaká událost ti poslední dobou připomněla, že sis svou profesi vybral dobře?

Začátkem roku jsme byli s přítelem na koncertě Adele v Las Vegas a tehdy jsem si říkal: kvůli těmhle hezkým momentům pracuju. Upřímně řečeno závidím zpěvákům, protože málokdo jiný předává tolik radosti; přímo před sebou vidí publikum na vrcholu blaha. A koncert Adele byl něčím, co jsem do té doby snad nezažil. 

Kde se konal?

V Caesars Palace, což je velký hotel s kasinem, ale podařilo se vytvořit intimní zážitek, Adele tam třeba procházela přímo mezi lidmi – od nás byla na vzdálenost natažené ruky.

Kolik jste dali za lístky?

Hříšně moc, stovky dolarů každý. Občas mě napadá, co bych řekl před deseti lety na to, že jednou budu utrácet takovéhle peníze za zábavu, ale hned si odpovídám, že jde o investici; a totéž platí o cestování. Po světě jezdívám s kamarády nebo s přítelem a tyhle vzpomínky nám zůstanou, až budeme staří.

Navíc z těch zážitků uděláš videa, která ti něco vydělají.

Třeba Adele mi nevydělala nic, protože tam zní její autorsky chráněné písničky, ale mně ke štěstí stačí fakt, že jsem mohl ten koncert spoustě divákům zprostředkovat.

Kdybys měl možnost, chtěl by sis s Adele promluvit?

Jasně. Kdyby v uličce půl metru od nás nezpívala, asi bych to zkusil. Rád vzpomínám na pár takových smalltalků z léta roku 2017, když jsme s kamarádem bydleli v Los Angeles.

Jak dlouho?

Jedno léto. Odjeli jsme na neurčito, že zkusíme mezinárodní kariéru, pak jsme se pokorně vrátili, ale celebrity jsme potkávali poměrně často.

Kterou si hned vybavíš?

Zážitkem byla narozeninová oslava sester Kardashianových, kam jsme se dostali náhodně přes kamaráda – tam jsem prohodil pár vět s Kim Kardashian, kterou jsem ze všech těch séger jedinou poznal… A pak jsme potkali před jedním klubem zpěvačku Lanu del Rey. Nejdřív se u cigára bavila s vyhazovači, ale když pak šla kolem nás, souhlasila se společnou fotkou. Vzápětí přiskočili ti vyhazovači s otázkou, kdo to vlastně byl, tak říkám, že přece Lana, a oni se za ní taky rozeběhli pro fotku; předtím ji nepoznali. 

Mě z tvé letošní americké cesty zaujalo skoro půlhodinové video, ve kterém jsi podrobně vysvětlil fentanylovou krizi v ulicích San Franciska – živoří tam tisíce zubožených feťáků. 

Občas mi v hlavě nějaké téma zraje dlouho. Tohle jsem tam měl snad rok, a když bylo jasné, že San Francisco navštívíme, začal jsem se hodně připravovat. Nechtěl jsem dělat senzace, běhat tam po ulicích a natáčet zubožené lidi, vždyť já ani nejsem žádný investigativec. Ale potřeboval jsem to prožít a zároveň načíst nebo nakoukat co nejvíc materiálů, abych situaci pochopil a uměl vysvětlit kontext. Podobně náročné video zvládnu připravit jednou, nejvýš dvakrát do roka. 

A na něm už něco vyděláš?

Taky ne, protože kontroverzní témata youtube demonetizuje, ale já vím, že si vydělám jinými věcmi – mám své spolupráce a partnerství. Ještě před pár lety, kdy můj příjem tvořila jenom reklama u videí, bych se stresoval, teď už tolik nemusím… Mně samotnému prostě přišlo neuvěřitelné, jak šílené situace se dějí v kulisách mrakodrapů a luxusních obchodů na Union Square, člověku nejde do hlavy, že tam vidí stany a úplně vyřízené mladé lidi. A znovu: chtěl jsem to pochopit a potom zprostředkovat dalším.

Ve videu problém vysvětluješ dobře, ale o jedné věci tam nemluvíš. Můžeme se takhle apokalyptických výjevů dočkat i v českých městech?

Ne. Amerika postrádá naši záchrannou síť. U nás by spousta těch nešťastníků skončila v ústavech, dostali by potřebnou péči, ale tu jim v San Francisku nikdo neposkytne. Tam se nemocní lidé často rozhodují, na jakou jít nebo nejít operaci, podle toho, jestli na ni budou mít. V Americe je možné dokázat leccos – a taky je tam jednoduché všechno ztratit.

Umíš si představit, že bys tam žil?

Ale jo, konkrétně Kalifornii bych si za druhý domov v případě nutnosti vybral, mám ji přes všechna „ale“ moc rád. Jenom už vím, že by se tam člověk neměl stěhovat naivně.

Zmínil jsi, že před devíti lety jeden takový letní pokus proběhl. Jaká to byla zkušenost?

Skvělá, právě tehdy mi to došlo. Z Česka jsem si Los Angeles představoval jak Hurvínek válku – měl jsem pocit, že tam na mě všichni čekají.

Opravdu jsi tomu věřil?

Podle mě tomu věří skoro každý mladý člověk, který se tam stěhuje, a takových jsou mraky z různých koutů světa. Bývají velmi šikovní, nebo si to aspoň myslí, jenomže jejich kumulace je obrovská. Pro mě bylo důležité, že najednou nečtu příběhy těch, co uspěli, ale osobně potkávám lidi, kteří navzdory svému mimořádnému talentu už dvacet let pracovali ve Starbucksu. Dělali kafe, chodili na konkurzy, věřili, že jednou přijde jejich den… To léto bylo inspirativní, ale brzy mi došlo, že jsem asi nikdy nechtěl všechno obětovat mezinárodní kariéře. Ve výsledku jsem tehdy v LA napsal svoji autobiografii, natočil spoustu videí včetně toho vůbec nejsledovanějšího, což je parodie na Despacito, ale najednou se mi nechtělo úplně odstřihnout od Česka.

Kde už jsi byl hodně úspěšný… 

A možná mi to stačilo. Nebo mi jednoduše chyběly koule. Ale kdybych aspoň ten pokus neudělal, jednou si to možná budu vyčítat. 

Zastavím se u té parodie na Despacito, což je jen taková postpubertální legrácka, ale má přes 13 milionů zhlédnutí. Nemrzí tě, že není rekordní nějaké lepší video?

Třeba Lady Gaga vypráví, že píseň Born This Way napsala „in 10 fucking minutes“, a je to jeden z jejích největších hitů, to tak někdy bývá. Já měl Despacito hotové za jediný den a to mi připadá jako esence kreativity – člověk dostane nápad, začne živelně tvořit, hned je to venku. Proto bych řekl, že Despacito nějakou hodnotu má, i když mu intelektuální kvalita chybí. Ale to nevadí, já na svém kanále nechci být jen vážný, rád lidi občas trošku pobavím; jen ať si odpočinou.

Neláká tě dělat další parodie světových hitů a pokoušet se tak o další rekordy?

Tohle kopírování moc nefunguje, ale hlavně – kdybych dělal jen to, co chce nejvíc lidí, nakonec ztratím autenticitu a úplně se odosobním. Nechci sice přijít o diváky, ale nechci ani neustále koukat na čísla sledovanosti, natož abych se honil za clickbaitem.

Takhle jsi uvažoval vždycky?

Dnes jsi mi správně připomněl, že má kanál Kovy deset let, stejně jako váš Reportér, a mně se vlastně líbí, že trochu rekapitulujeme. Takže asi takhle: období kolem osmnáctin bylo zajímavé, protože se mi naprosto nečekaně rozjela kariéra. Brzy se o nás, známějších youtuberech, natáčel časosběrný dokument a já měl za zadkem kamery. Nezapomenu na den maturity – ráno před domem štáb natáčel, jak se cítím: no byl jsem úplně bledej! Z koníčku se stala kariéra tak rychle, že nad tím člověk ani nestíhal moc hloubat, nemohl se zastavit, nešlo plánovat. Konaly se festivaly, kam na nás přišly tisíce lidí, o nový fenomén se začala hodně zajímat média. K tomu jsem se v osmnácti pořád ještě vyrovnával s vlastní identitou, nastupoval na vejšku, zpětně mi přijde neuvěřitelné, co všechno se tehdy odehrávalo.

Taková horská dráha.

O pár let později nebylo snadné pochopit, že se na ní nemůžu řítit pořád takovým tempem a pořád do kopce, protože bych se nedožil třicítky. Najel jsem do rovinky – ale naštěstí mi brzy došlo, že tím dostávám šanci pochopit, kde jsem se to vlastně ocitl a že i po tom přibrždění je všechno v pohodě.

To ti bylo kolik?

Třeba dvacet. Do té doby jsem měl pocit, že jsem strašně důležitej a všemu rozumím, ale obzvlášť při cestách do zahraničí mi došlo, jaký to je nesmysl. A ještě víc se mi priority proměnily před pěti lety, když jsem poznal Míru, svého partnera. Do té doby jsem vnímal kariéru jako středobod života, naprosto se k ní upínal, a tohle už je pryč, i když… Občas se sabotérsky ozve mé staré já: Seš si jistej, že bys neměl pracovat víc? Neděláš těch videí nějak málo? 

Co na to tvé dnešní já?

Že to takhle stačí. Není mi osmnáct, ale osmadvacet. Nemám už pocit, že se musím vyjadřovat ke všemu a u všeho být – spíš naopak.

Takže nemíváš provinilý pocit, když delší dobu nevydáš video?

To pořád trochu jo, ale léta si opakuju mantru: než vydávat špatné, to radši nic. Počkám si, až přijde nápad a koncept, za který se nemusím stydět. Ono to má logiku, protože kdybych lidi zahlcoval balastem, přestanu je bavit.

Coming out

Vyhořel jsi někdy?

Když dobrý nápad nepřijde dva měsíce, tak se ten pocit občas trochu blíží, ale nejvážnější to bylo právě toho roku 2014 – a proto vznikl kanál Kovy. Do té doby jsem točil na youtube hry, různé parodie a lidi chtěli další díly. Mělo to strmě vzrůstající sledovanost, věděl jsem, že můžu donekonečna vydávat své parodie Prasátko Slezina, ale já potřeboval, aby mě práce naplňovala. Chtěl jsem novou výzvu, a založil jsem dospělejší, tematicky otevřenější kanál.

Jaký máš pocit, když se o tobě mluví jako o jedničce mezi českými youtubery?

Na ten status neaspiruju. Mladší si přirozeně nacházejí vlastní jedničky a já se nebudu nijak stylizovat, abych se jim zalíbil. Právě Adele v jednom rozhovoru popisovala, jak po ní ve vydavatelství chtěli, aby dělala videa na tiktok a přizpůsobila tvorbu mladším divákům, ale ona namítla: „Jenže kdo bude tvořit pro moje vrstevníky a starší diváky, když budeme všichni na tiktoku?“ To se mi líbilo, protože člověk by měl tušit, kde je jeho místo, a nesnažit se být za každou cenu všude. Ani já se nehodím na tiktok, vyhovují mi delší formáty. Chtěl bych prostě dělat dobré věci, které přinášejí zajímavé informace nebo zábavu – a zůstat svobodný.

Nebudeme tvrdit, že jsi jednička, ale něco se říct dá: už deset let jsi považován za silný hlas zdejší mladé generace, patříš mezi její nejznámější reprezentanty.

I to je zvláštní pozice, která mi, myslím, nenáleží, protože spousta mladých lidí nikdy neviděla jediné moje video. Mě na tom všem těší leda to, že jsem skrze různé rozhovory nebo účast ve StarDance mohl v prvních letech vysvětlit, o co v youtuberingu jde, a lehce ho tím detabuizoval. Slovu youtuber bylo těžké odstranit negativní nálepku: „Naše děti furt koukají na nějaké divné kluky a holky, kteří jim ze svých pokojíčků vymývají mozky…“ To už snad máme za sebou, protože spoustě youtuberů je dnes kolem padesátky, tvoří pestré formáty, mají nejrůznější diváky a ti často už ani nevnímají, že koukají na youtubery. Sledují jednoduše zajímavé tvůrce.

Ohroženým druhem začínají být spíše lidé pod padesát sledující klasické televizní vysílání.

Těch moc neznám. Co jsem se odstěhoval od rodičů, jsem bez televize. Lineární vysílání, ve kterém někdo skládá pořady za sebe, jde mimo mě, což je možná chyba; měl bych mít přehled o všech možných mediálních formátech. Jenomže když jsem nedávno asi po pěti letech viděl u našich večerní zprávy, úplně mě vykolejila ta kadence událostí, hrůz, šíleností, štěňátek a sportovců. Hodinovému mixu servírovanému k večeři jsem odvykl, tak to byl docela nářez. Léta už si sám vybírám témata, která mě zajímají, a v čase, který si určím.

Odkud vlastně čerpáš zprávy ty?

Předplácím si pár médií do telefonu – Wall Street Journal, Guardian, New York Times, The Atlantic, Respekt… 

Kolik za to platíš?

Asi šedesát dolarů měsíčně. A je to fér, protože nejsem investigativní reportér, ale občas z jejich práce čerpám. Zdroje pak samozřejmě uvádím, ale i předplácení beru jako povinnost.

Kdybys tím vším byť jen prolistoval, zabere to strašně času!

Obvykle projedu v aplikacích titulky, ze kterých pochopím, jaká jsou hlavní témata dne, a v každé si vyberu jeden článek. Na to stačí půlhodina mezi snídaní a odchodem do práce plus nějaká ta jízda metrem.

Dobře, děkuju za rozhovor.

Taky mockrát děkuju a promiň – teď se kouknu na mobil, jestli se za ty dvě hodiny něco nestalo, měl jsem ho ztlumenej… Ne, nestalo se vůbec nic. Krása!

Tak ještě poslední otázka: Na které ze svých videí jsi nejvíc pyšný?

Asi na to, kde jsem natočil svůj coming out.

A důvod?

Nebylo to pro mě jednoduché, ale když jsem ho vypustil do světa, staly se dvě věci: zaprvé pro mě v tu chvíli otázka „vlastní sexuální orientace versus veřejnost“ přestala být tématem a zadruhé se stala vzácná věc. Viděl jsem, jaký konkrétní důsledek má moje video na životy ostatních. Spousta lidí pak říkala a psala, že jim nastartovalo novou cestu. Že bylo posledním impulzem k tomu, aby přijali sami sebe a řekli o tom i ostatním. Nejspíš jsem jim opravdu pomohl – a na to pyšný být můžu. •