Českou kuchyni miluju, ale na každodenní stravování není, říká Chili Ta

Co vám utkvělo v paměti z prvního dne, kdy jste přiletěla do Česka? Bylo vám tehdy pět let.

Utkvělo mi setkání s tátou, sníh a zvracení. Taťku jsem viděla po letech, a když jsem ho konečně objala, to bylo nejvíc. Přiletěla jsem v zimě, mrzlo a sněžilo, to jsem neznala. Táta nás pak odvezl svou bílou škodovkou domů do Příbrami a mně se cestou udělalo strašně špatně. Ve Vietnamu takřka nepoužívají auta, jezdí se tam na skútrech, takže svou první jízdu autem jsem nezvládla. (smích)

Vzpomenete si i na první české jídlo, které jste ochutnala?

První české jídlo si nepamatuju, ale mám v živé paměti, jak mě česká chůva nutila jíst chleba Šumava i s kůrkou plnou kmínu, to jsem nesnášela. Musela jsem sedět u stolu, dokud jsem ho nesnědla celý. A protože mám býčí povahu, byla jsem schopná tam prosedět celý den.

Má česká kuchyně něco společného s tou vietnamskou?

Jsou hodně odlišné. Vietnamská je lehčí, většinou bezlepková a bez laktózy, zatímco v české se skoro všechno točí právě kolem mouky, smetany a mléčných produktů. Na ty má většina Vietnamců intoleranci. My tady snídáme jogurty a mléko s cereáliemi, ve Vietnamu si dávají mísu vývaru s nudlemi a masem, který je zahřeje a zasytí na půl dne. Ale já českou kuchyni zbožňuju. Na každodenní stravování není, ale takové plněné knedlíky uzeným masem nebo kachnička s bramborovým knedlíkem a zelím?! To si dám s radostí kdykoliv. 

Liší se ty kultury i ve stolování? V přístupu k jedení?

Výrazně. Ve Vietnamu se večer sejde celá rodina, na stole je vyskládána spousta chodů, každý má svoji misku a nandává si podle chuti. Je tam vidět i hierarchie, například nejmladší dítě sedí u rýžovaru a obsluhuje ostatní. Večeří se hodinu a déle, je to takový rituál vzájemného sdílení. Proto moc ráda jezdím k rodičům, tam se čas vždycky zázračně zpomalí. V dnešní uspěchané době má většina z nás tendenci jíst rychle, odkládat jídlo na chvíli, až bude mít čas, a většinou i tak u něj lidi pracují nebo koukají do mobilu, na televizi. Taky jsem to takhle dělávala. Dlouhé roky.

Přiznám se, že i já tohle odbývání jídla praktikuju skoro denně.

Dnes často bereme jídlo jako něco, co se musí přizpůsobit ostatním aktivitám. Neplánujeme si práci tak, abychom se v klidu najedli. Chceme se najíst v co nejkratší době, rychle hladový žaludek nacpat. Čímkoliv. Přitom to, co jíme, zásadně ovlivňuje nejen naše zdraví, ale i psychický stav a výkonnost. Vařit z kvalitních surovin, jíst v klidu a vědomě, to má být součástí naší sebepéče. A nestane se to jinak, než že si péči o sebe stanovíme jako prioritu.

Jak jste se vlastně dostala k vaření?

Vařila jsem odmala a motivací byla moje láska k jídlu. Byla jsem dítě, které sní skoro všechno. Mamka mě ale nechtěla pouštět do kuchyně, protože jsem byla chaotická. V sobotu s tátou odjížděli na velké nákupy do Sapy, tak jsem si vyjednala, že ten den mohu experimentovat v kuchyni. Od českých tetiček, což byly prodavačky u rodičů v obchodě, jsem posbírala rodinné recepty na svíčkovou, bramborový salát, nepečený dort, a když se rodiče vrátili domů, čekala je česká večeře.  

Když vás vaření tak bavilo, neuvažovala jste, že byste šla studovat hotelovou školu?  

Nikdy mě to nenapadlo. Jsem dítě tradičních vietnamských rodičů, kteří kladli důraz hlavně na vzdělání. Ideál vietnamského rodiče je, aby jeho dítě aspirovalo na společensky ceněné profese. Abych byla kuchařkou, to by brali spíš jako krok zpátky. Oni přece pracovali dost tvrdě proto, abych já mohla dělat něco jiného než od rána do večera stát v kuchyni. Ve škole jsem měla dobré známky, ale učení mě nebavilo. Kdyby bylo na mně, volno bych trávila v knihovně, tvořením nebo sportem. Jenže vietnamských dětí se rodiče moc neptají, co by chtěly dělat.  

Asijským matkám se někdy přezdívá tygří. Jsou na své potomky velmi náročné, aby z nich vychovaly úspěšné lidi. Jak tedy vypadá výchova ve vietnamském pojetí?

Vietnamští rodiče kladou obrovský důraz na vzdělání. Prospěch je nejzásadnější, protože od něho se odvíjí další vzdělání a budoucí prestiž. Oproti českým rodičům jsou přísnější, mají snahu dětem nalajnovat životní cestu. To nemusí být nutně špatně, protože obzvlášť v dnešní tekuté době by mladým lidem pomohlo mít víc pevných opěrných bodů, alespoň do doby, než zjistí, kým jsou a co chtějí. Jen to nesmí být až příliš dogmatické. A měl by tam být vždy prostor pro naslouchání, pochopení a empatii k dítěti, což mi často doma chybělo. 

Jde v té výchově najít i pozitiva?

Určitě je to důraz na zodpovědnost ve vztahu k vaší rodině, okolí, komunitě. Víte, že když uděláte nějaké rozhodnutí, má to dopad i na druhé. Učíte se nemyslet jen sami na sebe. Také se u nás moc nechválí. Nikdo vám neříká, jak jste šikovní, chytří, talentovaní. Rodiče totiž nechtějí, aby vaše pýcha nebo pocit vlastní výjimečnosti potlačily píli a pokoru. Když se vám pak něco nepovede, je lehčí si to nebrat tak osobně, že už nejste ta šikulka. Berete to tak, že příště to musíte udělat jinak, chytřeji. 

Co puberta? Rebelovala jste proti rodičům?

Mám vzpurnou povahu, moje maminka je i na vietnamské rodiče velmi přísná a nesmlouvavá, takže jsme měly období plné žabomyších válek. Zároveň si myslím, že český puberťák by to za vzpouzení nebral. Nikdy jsem si nedovolila na rodiče křičet, utíkat z domu. Ale v porovnání s jinými vietnamskými dětmi jsem byla rebelka. Odmala jsem trochu černá ovce, nebyla jsem něžné děvčátko, měla jsem ráda klučičí sporty. Byla jsem temperamentní a nedokázala mlčet, když jsem s něčím nesouhlasila. Dlouho jsem neměla pocit domova ani doma, ani ve škole.

Proč to tak bylo?

Ve škole jsem byla extrémně soutěživá, takže jsem neměla moc kamarádů. Kvůli šikaně jsem zarputilá, chtěla jsem být ve všem nejlepší. To nejsou hodnoty, které by se v Česku cenily, natož u holky. Rodiče zase zajímaly primárně známky, nebavili jsme se moc o tom, co bych chtěla dělat, jak se cítím. Tenkrát to bylo těžké, zpětně jsem za to ale vděčná. Bylo to bolestivé období, ale dalo mi disciplínu a větší empatii. 

V rozhovorech jste přiznala, že jste si k rodičům zpětně hledala cestu. Učila jste je chválit, objímat. Podařila se vám ta proměna? 

Teď mě chválí až moc, musím je usměrňovat. (smích) Ale byla to dlouhá cesta. Celé dětství jsem měla pocit křivdy z jejich strany – proč jsou tak přísní, proč nemůžu chodit tam či onam, proč jsou tak nároční? Ale nikdy jsem se nesnažila pochopit, proč to dělají. Čekala jsem, až rodičům dojde, že udělali chybu, a začnou to napravovat. Mrzelo mě, že se nikdy nebyli podívat na můj zápas v americkém fotbale. Že před nimi pořád filtruju sama sebe, prezentuji jim verzi sebe, která je pro ně přijatelná. Nevěděli, jaká jsem skutečně, a tím pádem jsem nám ani nedávala šanci si vybudovat lepší vztah. 

Kdy přišla změna?

Když mi došlo, že oni sami jsou produktem prostředí, ve kterém vyrůstali. Jejich svět vypadal diametrálně jinak než ten můj. Ve Vietnamu byla absolutní přísnost, podřízení se rodičům a tradicím. Rodina vám často vybírala i životního partnera. Když mě naši pustili na oslavu a musela jsem být doma v deset večer, z čehož jsem zuřila, tak v jejich životní zkušenosti to byl obrovský posun. Jejich rodiče by je nepustili vůbec. Také jsem přestala podmiňovat svoji lásku k nim. Dřív jsem to měla nastavené – já vám něco vysvětlím, a pokud mě odsoudíte, nepochopíte, budu zklamaná, co jste to za rodiče. Teď to beru tak, že i když se mnou nesouhlasí, nic se mezi námi nemění. Je to můj život, dělám si svá rozhodnutí, kterým oni někdy nerozumí, ale náš vztah to neovlivňuje, stále se milujeme. Mimochodem, rodiče už nezmeškají jediný můj zápas, jezdí na moje kuchařské show, schovávají si moje rozhovory. Fandí mi ve všem, co dělám.

Sarkastická a cynická

Jak vás napadlo přihlásit se do televizní kuchařské soutěže MasterChef Česko?

Přihlásil mě kamarád, já ani nevěděla, že MasterChef je i v Česku, znala jsem jen zahraniční verze. Pozvali mě na casting a zbytek už je historie. 

Dostala jste se až mezi finalisty. V té době jste pracovala v marketingu, ale díky soutěži jste se stala kuchařskou influencerkou. Jen ze zvědavosti, jak vypadal váš instagramový profil před MasterChefem? 

Měla jsem pár stovek sledujících, příspěvky jsem dávala tak jednou za čtvrt roku. Se soutěží přišla velká pozornost, počet sledujících rychle narůstal a musela jsem se s tím vypořádat. Dlouho jsem řešila, jaký je můj styl, jestli si na sítích můžu dovolit být sama sebou.  

Jak to myslíte? 

Pro řadu lidí jsem byla ta usměvavá holka z MasterChefa, pořád sluníčko. Přitom každý, kdo mě líp zná, ví, že jsem sarkastická a mám smysl pro humor, který je často nekorektní, cynický. Na začátku jsem nevěděla, jestli lidé můj humor stráví. Pomohla mi reality show Survivor, po které se na mě snesly vlny nenávistných komentářů a image sluníčka definitivně zanikla. Bylo to těžké období, ale já se konečně mohla uvolnit. Díky tomu začala moje tvorba být autentická. Už se nebylo čeho bát. A v tu chvíli moje tvorba získala největší pozornost.

Řada lidí tápe, co si za influencerstvím představit za práci. Někdo to dokonce jako práci odmítá uznávat. Přiblížíte, co to obnáší?

Je to řemeslo jako každé jiné a stejně jako u jiných prací, i tady může hrát talent obrovskou roli. Kdyby k úspěchu na sítích stačilo jen dodržovat manuály, influencerem by mohl být téměř každý. Práce na jednom videu, které na sítích trvá pár desítek vteřin, mi zabere hodiny. Musím dát dohromady scénář a napsat vtipy, zahrát to, nastříhat. Kvůli extrémně krátkému formátu navíc musí být všechno perfektně vypointované, pozornost diváka musíte chytit během prvních vteřin. A s větší lehkostí se tvoří, když je to váš koníček. Já už k tomu musím přistupovat jako profesionálka, protože sítě jsou můj zdroj obživy a každý měsíc musím vydělat na plat dalších čtyř lidí.

Takže Chili Ta je dnes už firma?  

Jsme tým, kde každý má svoji roli. Já mám na starost kreativu a ostatní věci deleguji. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří zajistí logistiku, drží mě při zemi a řeknou mi kritiku, i když ji nesnáším. Vlastně mám organizační tým, který mi pomáhá, abych nebyla ten nespolehlivý, nezodpovědný umělec, se kterým nechcete spolupracovat, i když má třeba talent. 

K ženám patří i vášeň a prudkost

Sítě nejsou asi kariérní cesta na celý život. Řešíte, co dál, jakým směrem se vydat? 

Je jasné, že vtipná videa nebudu natáčet do padesáti. Přiznávám, že mi také přestává dávat smysl zahlcovat sítě dalšími recepty. Je jich tam kvantum. Jsme přehlcení informacemi. Žijeme ve světě, kde máme pocit, že je možné všechno, ale spíš nám schází pevné body, které by nám pomohly se v informačním labyrintu neztratit. Potřebujeme kultivovat dobrý vkus, naučit se, jak si správně vybrat informace, čemu věnovat svoji pozornost. Líbí se mi myšlenka propůjčit svoji platformu lidem, kteří dokážou kultivovat společnost a vtipnou formou šířit jejich myšlenky. Spolupracuju například s Akademií věd, českými historiky nebo s odborníky na výživu a tělesnou výchovu.  

Spolupracujete také s českou značkou přírodních potravin Živina, pro kterou jste připravila několik druhů dochucovadel. Jaké to je, po letech tvorby na sociálních sítích držet v ruce hmotnou věc?  

Mít něco, co není uložené v cloudu, je fajn pocit. Pro mě je ale důležitější než samotný produkt ten proces vzniku. Tehdy totiž sbíráte nové dovednosti a znalosti. Když jsem si plácla s Živinou, měla jsem rychle jasno, které produkty chci udělat, co mi na trhu chybí. Dát je dohromady a doladit recepty byla brnkačka, pak ale přišla výroba. Je rozdíl uvařit si doma jednu skleničku pesta versus stovky kusů a musí mít pořád stejnou kvalitu. Produkty Živiny jsou navíc bez chemických konzervantů, takže bylo potřeba vymyslet, jak na to, aby v lednici vydržely.   

Další výzva vás čeká na podzim, jste jednou z účastnic další řady taneční soutěže StarDance. Jak dlouho vás produkce musela přemlouvat? 

Musím přiznat, že StarDance jsme si v týmu asi přivolali, když jsme se na začátku roku bavili, jaká by byla pecka, kdybych tam tancovala. Když na jaře z České televize zavolali, v týmu propukla euforie. Já jsem byla jediná, kdo pochyboval. Mám tendence se pouštět do věcí bezhlavě, tentokrát jsem si ale dala načas a přemýšlela, jestli mi to dává smysl. Přece jen na půl roku se něčemu zavážete. Nakonec jsem do toho šla. Sice z toho mám obrovský respekt, ale zároveň to bude výzva, kdy se zas o sobě něco naučím, a může to být odrazový můstek pro jiné věci. 

Zmínila jste americký fotbal, který roky hrajete, to je dost tvrdý sport. Máte v sobě vůbec tu romantickou a něžnou linku, která se očekává u klasických tanců? 

S ženami se často pojí představa submisivity a něžnosti a já bych ráda ukázala, že ženskost může být i o vášni a prudkosti. Že k ženám také patří. To, že hraju americký fotbal, neznamená, že jsem chlapská, že nesouzním se svou ženskostí. Obojí je mojí součástí. Když jsem na hřišti, jsem prudká, výbušná, soutěživá – a to je taky ženská kvalita, není třeba ji v sobě utlačovat, myslet si, že je špatně. Ale můžu slíbit, že se ve StarDance budu na soupeře tvářit víc mile než na fotbalových zápasech. Tam mám výraz, že chci soupeřky sníst. To by ve večerní róbě při smyslných pohybech nevypadalo moc dobře. (smích)