Padesátník Márdi: Doraž za mnou do Piega, projdeme se pamětí
2. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Padesátník Márdi: Doraž za mnou do Piega, projdeme se pamětí
2. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Padesátník Márdi: Doraž za mnou do Piega, projdeme se pamětí
San Piego jsou Pardubice. Tu přezdívku jim kdysi vymyslel Márdi, kapelník Vypsané fiXy, která v srpnu oslaví třicetiny. Márdimu bude už teď – 5. června – padesát a obě výročí komentuje stručně: „Strašný,“ říká na pardubickém nádraží, „ale nic s tím nenaděláš.“ Následující text je cosi mezi rozhovorem a turistickým průvodcem, protože si povídáme za chůze. Kráčíme pětikilometrovou „San Piego stezkou“ po místech silně spjatých s Vypsanou fiXou i celým Márdiho životem: z nádraží přes centrum do zkušebny.
Některým jen těžko.
To jsem vymyslel v devadesátkách, když se o nás začalo trochu vědět. Fandil jsem Argentině, měl rád hráče typu Burruchagy nebo Valdana, taky jsem pořád dokola četl Sto roků samoty, a tak jsem jako Márquez vytvořil vlastní fiktivní základnu. San Piego mi znělo melodicky.
Dokud jsme na nádraží, tak jen vysvětlím, že nějaké narážky na Pardubice míváme často, ale nejvíc jich je v jedné konkrétní písni jménem Klenot.
… a tak dále, ano. A podívej se na stěnu tady v nádražní hale, to jsou ta lunární znamení. Velká mozaika zvěrokruhu, na kterou koukám od narození a která mi v dětství připadala strašidelná.
Blíženec, takže dvě postavy vlevo. „Odporuji si,“ psal myslím Walt Whitman, „jsou ve mně davy lidí…“ Pod mozaikou fungovalo za totáče kino Sirius a v devadesátkách filmový klub, kam jsme v počátcích kapely dost chodili. Vzpomínám, jak jsme byli s kytaristou Mejlou na skvělém filmu Hard Core Logo o pankáčích na koncertním turné – ten nám předpověděl vlastní budoucnost.
Hned, jen vám ještě u východu ukážu jednu důležitou věc. Je tady pamětní deska se jménem mého pradědy Františka Pilaře.
Stal se jím po návratu z legií… A víš, co je divný? Jako teenager jsem si toho jména na desce vůbec nevšímal, šlo to nějak mimo mě.
Díky bráchovi, který se o to dost zajímá: narodil se roku 1891, narukoval do první světové, přešel do legií, bojoval v okolí transsibiřské magistrály. V Irkutsku se seznámil s mojí prababkou, což byla mladičká dcera carského důstojníka, a nějak ji sbalil; babička říkala, že si ji tam vyseděl. Po válce připluli lodí odněkud z Vladivostoku, nekonečná cesta, a prababička Anna od té doby žila tady, konkrétně ve Svítkově, kde děda postavil dům. Když se prvně procházela Pardubicemi, pronesla památnou větu: Eto takoj malinkyj gorodok.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.