Padesátník Márdi: Doraž za mnou do Piega, projdeme se pamětí

Může tvým textům dokonale porozumět člověk, který nezná Pardubice?

Některým jen těžko.

Proč používáš krycí název San Piego?

To jsem vymyslel v devadesátkách, když se o nás začalo trochu vědět. Fandil jsem Argentině, měl rád hráče typu Burruchagy nebo Valdana, taky jsem pořád dokola četl Sto roků samoty, a tak jsem jako Márquez vytvořil vlastní fiktivní základnu. San Piego mi znělo melodicky.

Vyrazíme teď do ulic?

Dokud jsme na nádraží, tak jen vysvětlím, že nějaké narážky na Pardubice míváme často, ale nejvíc jich je v jedné konkrétní písni jménem Klenot.  

To jsem si myslel, její závěr je pro mě skoro nepochopitelný. Nejdřív zpíváš o svérázné dámě jménem Klenot Eskortová, potom začneš rapovat: „O patro výš nad ní bydlí Ýmo Mihai, zrovna plive z okna, nebo se jen dívá, na město jménem San Piego City, San Piego Town, možná jsi tu i ty – i ty víš, jak páchne z Kávovin plyn, kde jsou na nádru lunární znamení…“

… a tak dále, ano. A podívej se na stěnu tady v nádražní hale, to jsou ta lunární znamení. Velká mozaika zvěrokruhu, na kterou koukám od narození a která mi v dětství připadala strašidelná. 

Ty sám jsi jaké znamení?

Blíženec, takže dvě postavy vlevo. „Odporuji si,“ psal myslím Walt Whitman, „jsou ve mně davy lidí…“ Pod mozaikou fungovalo za totáče kino Sirius a v devadesátkách filmový klub, kam jsme v počátcích kapely dost chodili. Vzpomínám, jak jsme byli s kytaristou Mejlou na skvělém filmu Hard Core Logo o pankáčích na koncertním turné – ten nám předpověděl vlastní budoucnost.

Jdeme?

Hned, jen vám ještě u východu ukážu jednu důležitou věc. Je tady pamětní deska se jménem mého pradědy Františka Pilaře. 

Byl železničář?

Stal se jím po návratu z legií… A víš, co je divný? Jako teenager jsem si toho jména na desce vůbec nevšímal, šlo to nějak mimo mě.

Znáš pradědův příběh?

Díky bráchovi, který se o to dost zajímá: narodil se roku 1891, narukoval do první světové, přešel do legií, bojoval v okolí transsibiřské magistrály. V Irkutsku se seznámil s mojí prababkou, což byla mladičká dcera carského důstojníka, a nějak ji sbalil; babička říkala, že si ji tam vyseděl. Po válce připluli lodí odněkud z Vladivostoku, nekonečná cesta, a prababička Anna od té doby žila tady, konkrétně ve Svítkově, kde děda postavil dům. Když se prvně procházela Pardubicemi, pronesla památnou větu: Eto takoj malinkyj gorodok.