Lékař třeba i vidí, že je pacientovi úzko, ale nemá čas to řešit. Proto jsme tu my

Vaše nezisková organizace Pro Gaudia vznikla už v roce 2003, předpokládám, že důvodem byl nedostatek psychoterapeutické podpory pro dlouhodobě nemocné pacienty.

Přesně tak. Založila nás paní doktorka Olga Kunertová, psychiatrička a hlavně psychoterapeutka. A jak jste řekla, ona vnímala, že nemocným v Česku chybí psychoterapeutická podpora. A to jak těm, kdo leží v nemocnicích, tak těm, kdo jsou doma a léčí se ambulantně.

Psychologická pomoc, a to v obecné rovině, u nás před dvaceti lety byla pořád dost stigmatizovaná. Zjednodušeně řečeno: kdo chodil k psychologovi, byl divný. Nebo se mýlím?

Nemýlíte, opravdu to bylo stigmatizující. Myslím, že ke zlepšení paradoxně pomohla pandemie koronaviru. Já tenkrát, na úplném začátku, v Pro Gaudia ještě nebyla, ale kolegyně mi vyprávěla, jak začínala spolupráce s pražskou Nemocnicí pod Petřínem (celým názvem nemocnice Milosrdných sester svatého Karla Boromejského – pozn. red.). Oni jsou skvělí, na oddělení paliativní péče tam už tehdy vznikal interdisciplinární tým složený z lékařů, sester, sociálních pracovníků a právě psychoterapeutů z Pro Gaudia. Ale i tak bylo tehdy potřeba zdravotníkům naše služby velmi, velmi pečlivě představit. A vysvětlit jim, že můžeme být prospěšní jak pacientům, tak i jim samotným.

Jak je psychoterapeut, který dochází za pacienty, prospěšný zdravotníkům?

Zaprvé můžeme poskytnout přímou psychickou podporu i jim samotným. Co si budeme nalhávat, zdravotníci bývají extrémně přetížení, mají toho opravdu hodně. Tohle jsem si uvědomila, když jsem začala sama v nemocnici pracovat jako terapeutka a viděla provoz jaksi z druhé strany. Jako pacient máte někdy pocit, že lékaři a sestry něco neregistrují, ignorují. Ale v Nemocnici pod Petřínem jsem viděla, že oni často moc dobře vidí, že nějaký pacient třeba není v psychické pohodě. Jenže jsou tak vytížení, že nemají kapacitu to řešit.

A proto jste tam vy.

Ano. Když máme službu, nejdřív vždycky obejdeme oddělení a poradíme se se zdravotnickým personálem, za kým z pacientů bychom měli zajít. Kdo nás potřebuje. Oni to většinou vědí, řeknou, kdo je třeba dneska smutný, úzkostný, nebo kdo dokonce plakal.

Navázali jste za dobu existence spolupráci i s dalšími nemocnicemi?

V Praze fungujeme právě v Nemocnici pod Petřínem a pak ambulantně. Působíme i v nemocnici svaté Anny v Brně a pak ještě na onkologii ve Znojmě. A samozřejmě se na nás klienti mohou obrátit online nebo po telefonu.

Kdo se na vás obrací nejčastěji?

V ambulantní péči máme naprostou většinu onkologicky nemocných. Hodně jsou to mladé ženy, které často mají malé děti. Pečujeme i o blízké a příbuzné nemocných.