Na Západě vám lidi ukážou i svůj vlastní byt nebo dům, to je u nás zatím nereálné

22. dubna 2024

foto: Eva Kořínková

U vzniku festivalu Open House Praha stála náhoda. Andrea Šenkyříková před lety brouzdala internetem a narazila na londýnskou akci otevřených budov. Ta myšlenka ji nadchla tak, že se rozhodla stejnou událost zorganizovat v Praze. Od prvního ročníku obliba festivalu stoupá, loni se jej zúčastnilo přes 80 tisíc lidí. Letos festival slaví desáté výročí a o víkendu 18. a 19. května otevře rekordních 115 zajímavých budov a míst.

Co pro vás znamená architektura?

Architekturu vnímám především přes veřejný prostor – jak je přátelská k různým skupinám lidí, jako jsou maminky s dětmi, senioři nebo lidé s handicapem. Dokud nejste v jejich situaci, často si neuvědomujete omezení, kterým musí čelit ve svém každodenním životě. Ve městě je vše nějak urbanisticky řešené a buď je prostor domyšlený a funguje, nebo narážíte na překážky a pak se v tom místě špatně žije.

Člověk by očekával, že festival o architektuře bude zakládat architektka. Vy jste však původní profesí úplně z jiného oboru, ne?

Odmala jsem hrála na klavír a ředitel základní umělecké školy mojí mamince radil, abych zkusila konzervatoř. Tatínek muzikant zemřel, když mi bylo třináct, a ve škole mamince řekli, že budoucnost má chemie. A tak jsem skončila v Olomouci na střední škole farmaceutické, kde jsem velmi rychle zjistila, že to byl můj životní omyl. Na druhou stranu, díky své olomoucké profesorce hudby jsem se dostala ke hře na varhany a denně jsem chodila cvičit do úchvatné katedrály sv. Václava. Po maturitě jsem si našla práci v laboratoři a každý den se těšila, až po práci poběžím k varhanám. Měla jsem koncerty, jezdila na soutěže, bylo to pro mě intenzivní, pozitivní období.

Co chybělo, abyste se prosadila jako profesionální varhanice?

Seznámila jsem se s manželem, který v Praze studoval matfyz, narodila se nám dcera, a když manželovi vyšlo bydlení i s bytem v evangelickém semináři V Jirchářích, kde získal místo kotelníka, přestěhovaly jsme se s dcerou za ním. Přišla jsem tím o přátele, o varhany a přiznávám, že z Prahy jsem tehdy nadšená nebyla. Měla jsem kvůli vytržení z Olomouce těžké krize. Pak se nám narodily další dvě děti, a abych vyplnila prázdnotu, hodně jsme chodili po městě na procházky. Poznávala jsem Prahu, její krásnou architekturu, ale jako máma jsem narážela i na různé bariéry ve veřejném prostoru jako zdolávání schodů s kočárkem, jeho vynášení do tramvají. Tam se datuje můj zájem o město, kde bydlím.

Jak vás napadlo zorganizovat festival, který otevírá domy pro veřejnost?

Byla to náhoda. Hledala jsem něco na internetu a narazila na festival Open House v Londýně. Líbilo se mi, že se pro veřejnost zadarmo otevírají domy, kolem kterých roky chodíte a jste zvědaví, jak to vypadá uvnitř. Pátrala jsem dál a zjistila, že stejná akce se koná v New Yorku a v dalších městech po světě, dnes jich je okolo šedesáti. Nadšeně jsem vyprávěla kamarádce, jak je to skvělá akce, že bych ji chtěla rozjet v Praze, a ona mi odpověděla, že jsem se zbláznila. Napsala jsem londýnské zakladatelce Open Housu Victorii Thornton, abych zjistila, za jakých podmínek bychom mohli uspořádat festival v Praze.

Jaké podmínky bylo třeba splnit?

Festival má organizovat samostatná nezisková organizace zaměřená na architekturu, politicky nezávislá. A je nutné, aby dané město mělo, co nabídnout. Musí v něm být možnost otevřít minimálně padesát zajímavých staveb. Licence je vždy směřována na konkrétní město, jedinou výjimkou je Slovinsko, které má licenci na celý stát. Založili jsme tedy samostatnou neziskovou organizaci Open House Praha a v roce 2014 jsme dostali licenci.

Přečtěte si také

Od počátku s vámi spolupracuje architektka Eva Jiřičná. Jak došlo k propojení s ní?

Věděla jsem, že paní Eva od počátku londýnského festivalu Open House prováděla návštěvníky jako dobrovolnice v budovách. Později mi přiznala, že zpočátku nevěřila, že festival bude tak úspěšný. Měla za to, že to bude akce pro architekty a pár nadšenců, a uchvátilo ji, že akce přitáhla tisíce lidí. Když jsme chystali pražskou verzi, požádala jsem paní Evu, aby byla naší patronkou a vytvořila pomyslný most mezi Londýnem a Prahou. S Evou Jiřičnou jsme stále v kontaktu, podporuje nás aspoň na dálku, jakmile může, přijíždí a pevně doufám, že se s ní potkáme i letos, když máme desáté výročí.

Podpořte Reportér sdílením článku