Na jevišti se musíte pohádat úplně stejně jako v životě, i když jste ochotníci

Zatím poslední představení vašeho spolku, které jste režírovala, se jmenuje Společenství vlastníků. Bylo velmi úspěšné, premiéra i všechny reprízy ihned vyprodané. Povězte, jak jste se vlastně k režírování v bruselském ochotnickém divadle dostala?

Do Bruselu jsme se stěhovali před pěti lety, šli jsme za snem mého muže, který chtěl odjakživa zkusit práci v zahraničí. Vždycky jsme tak trochu doufali, že to bude Londýn, ale nakonec jsme tedy skončili tady v Belgii. Já tehdy opouštěla svou práci (mimo jiné v divadelním spolku Háta – pozn. red.) a věděla jsem, že mi bude chybět. Nicméně kamarád, který tady už žil, mi jednou řekl: Hele, je tu ochotnické divadlo, jmenuje se Jen tak. Můžeš se přijít podívat. Můj manžel mi potom přichystal takové překvapení, napsal jim, jestli náhodou nepotřebují s něčím pomoct, s čímkoliv. Že jim klidně budu dělat nápovědu. A shodou okolností tehdy v čele souboru končila Marie Zajícová, která odjížděla z Bruselu, takže jsem se hodila. Věděli, že jsem herečka, a nabídli mi, jestli to po ní nechci převzít. To byl rok 2019 – a od té doby jsem s nimi.

Jaká byla první věc, kterou jste s nimi dělala?

První moje věc byla Noc bláznů od Louise Nowry. Ta se nám trošku protáhla, protože nám do toho vstoupil covid a lockdowny, takže jsme zkoušeli přes dva roky. Navíc zkoušky probíhaly online a vůbec jsme nevěděli, jestli se nakonec bude, nebo nebude hrát.

Jak se dá zkoušet online?

No, dá. Jako mají někteří lidé online meetingy v práci, připojíte se a aspoň jedete text. Říkali jsme si, že to musíme zvládnout alespoň textově, a potom už to půjde. A šlo to.

Jak velká změna pro vás byla přejít na druhou stranu, stát se z herečky režisérkou?

Obrovská. Herec někdy cítí, že se ho režisér snaží zahnat do kouta – a já teď z té druhé strany vidím, proč to dělá. Není zlý, jen z vás chce vymáčknout to nejlepší. Nikdy jsem si ale nemyslela, že toho budu schopná.

Ale jste…

Někdy, když nás tlačí čas, opravdu sáhnu někam, kde se vůbec nepoznávám. Nedávno, právě při generálce Společenství vlastníků, jsem si říkala: Ne, to fakt není dobrý. Mám je seřvat? Nebo to nechat být, ať jsou v klidu? A pak jsem si řekla, že už je musím seřvat.

Co jste jim řekla?

Řekla jsem: Tahle hrůza trvá hodinu dvacet. Pokud to nezvládnete za hodinu pět, bude to nekoukatelný, lidi umřou nudou. Strašně to táhnete, je to pomalý. Ta hra je konverzačka mezi patnácti postavami, jsou tam situace, kdy na sebe musí ti lidé reagovat, musí to jet rychle, jako v životě. Pojďte se fakt pohádat, řvát na sebe, přes sebe, nečekejte, až jeden domluví. Někdy jsem fakt až zlá. Ani nechcete vědět, jaká slova používám.