Západ nemá co skuhrat, že je unavený, Ukrajina nás dál potřebuje

Společná iniciativa Paměti národa, Milionu chvilek pro demokracii, Člověka v tísni a Evropského kongresu Ukrajinců pořádá tuto sobotu, 24. února, na výročí války koncert na Staroměstském náměstí Společně za Ukrajinu. Co všechno chcete sobotní akcí veřejně vzkázat?

Chceme ukázat světu a Ukrajině, že v tom není sama a že hodláme setrvat v naší podpoře a solidaritě. Nesmíme si připouštět únavu ani nic jiného. Navíc naše únava není nic ve srovnání se skutečnou únavou obránců Ukrajiny. Chceme také vyzvat vládu, aby posílala na Ukrajinu mnohem větší pomoc než dosud. A je to i čas pro chvíli ticha za ty, kdo v zákopech umírají za svobodu.

Jak si dnes v té pomoci dle vás stojíme my, Češi?

Češi se ve finančních sbírkách na pomoc Ukrajině ukázali v tom nejlepším světle. Patříme k předním zemím, které Ukrajině přišly na pomoc. Byl jsem osobně na Ukrajině, mluvil s řadou vojáků, s důstojníky, veliteli jednotek. Jejich vděčnost je obrovská. Samozřejmě proto, aby nám děkovali, to ale neděláme. Chceme vyhrát válku, která se nás bytostně týká. Válka na Ukrajině je zápas o svobodu v Evropě, proto nesmí zůstat někde na okraji našeho zájmu, naopak.

Přece jen je ale asi patrné, že největší vlna podpory už opadla…

Solidarita Čechů byla velká a stále částečně trvá. Samozřejmě dnes už není finančně tak rozsáhlá jako na začátku, kdy chodily i desítky milionů korun denně. Dnes přichází každý měsíc na pomoc Ukrajině na konto Paměti národa skoro dva miliony korun. Nyní se lidé přes Paměť národa například skládají na čtrnáct terénních vozů pro odvoz raněných. I veřejné manifestace solidarity jsou ale důležitým povzbuzením. Když politici vidí zájem veřejnosti, reagují, předhánějí se ve slibech.

I proto je shromáždění v sobotu 24. února tak důležité?

Přesně tak. Nesmíme se uchlácholit, jak moc pomáháme. Musíme kromě jiného tlačit i na evropské vlády, evropské politiky, Evropskou komisi, aby se zasadili o zrušení byrokratických překážek, které brání zvýšit produkci zbrojního průmyslu v Evropě. Bez dostatku zbraní a moderních zbraňových technologií tuto válku nelze vyhrát.

CHCI VÁM POSLAT O TROCHU VÍC

Od roku 2019 máte na Ukrajině pobočku Paměti národa. Zároveň jste tam už dřív spolupracovali s Come Back Alive, ukrajinskou nadací, která od roku 2014 podporovala ukrajinské ozbrojené síly. Sbírkové konto jste založili dva dny před začátkem války. Co vás přesvědčilo, že je hrozba války reálná?

V průběhu ledna vystoupil Jens Stoltenberg, šéf NATO, s tím, že podle zpravodajských informací ruské jednotky k hranicím Ukrajiny navážejí krevní plazmu. To pro nás byl jednoznačný signál, že v nejbližších dnech přijde invaze a že nejde o žádné vojenské cvičení. Vedli jsme pak o tom dlouhé debaty, mluvili jsme s ukrajinskými kolegy a shodli se, že musíme být připraveni pomáhat. A rozhodli se založit sbírku na obranu Ukrajiny.

Načež Rusko na Ukrajině skutečně zahájilo plnocennou válku – a vy jste během několika málo dní vybrali několik desítek milionů korun. Prý jste peníze chtěli poslat zmiňované nadaci, ale ukrajinská strana vám řekla, že by pro ně byla větší pomoc, pokud byste jim do země dodali nedostatkové věci.

Přesně to se stalo. Come Back Alive nám řekli, že potřebují nutně neprůstřelné vesty, helmy, lékárničky, drony a že na rozdíl od nich pro nás bude snazší je shánět, nakupovat a dovážet. Navíc celá nadace se záhy z velké části rozpadla, protože její zaměstnanci narukovali a šli bojovat.

Za necelý týden jste pak vybrali přes 150 milionů.

Mysleli jsme si, že vybereme milion dva, možná tři. Solidarita Čechů nám vyrazila dech. Jednou mi do kanceláře volal člověk s tím, že nám chce poslat nějaké peníze. Říkal jsem mu: „Prosím vás, teď mě nezdržujte. Všechno, co potřebujete vědět, je na našem webu. Omlouvám se, máme tu hrozný frmol.“ A on na to: „Mikuláši, já bych vám chtěl poslat trochu víc peněz.“ Zeptal jsem se kolik a on na to, že dvacet milionů. Během jednoho dne jsme uzavřeli darovací smlouvy a dvacet milionů večer přistálo na sbírkový účet. Večer mi pak zavolal znovu, jestli je všechno v pořádku. Ujistil jsem ho s velkým poděkováním, že ano. A on na to, že posílá ještě dalších dvacet. Přišly následující den. Neuvěřitelné.

Jak jste se popasovali s novou rolí své organizace?

Drobné zkušenosti jsme už z dřívějška měli. Pomáhali jsme třeba ruským disidentům, pro které jsme uspořádali sbírku na uhrazení vysokých soudních pokut.

Já spíš myslím tu formu pomoci, kdy jste sami začali vyrábět neprůstřelné vesty či kompletovat vojenské lékárničky…

Pravda, takovou zkušenost jsme do té doby neměli. Peníze na Ukrajinu nemělo smysl posílat a velitelé jednotek prosili o neprůstřelné vesty. Jenže ty vůbec v Evropě nebyly k dispozici. Vše bylo vyprodáno nebo totálně předraženo. Vyrojili se překupníci. Přišlo mi neuvěřitelné, že v Evropě nejsme schopni sehnat za rozumnou cenu vesty a poslat je na Ukrajinu.

Co jste udělali?

Najali jsme tým lidí, nákupčích, kteří začali obvolávat všechny možné dodavatele i mimoevropské, srovnávali ceny a rychlost dodávky. Postavili jsme tým vojenských a policejních expertů, který posuzoval cenu a kvalitu. Nakonec se ukázalo, že jsme schopni nechat vyrobit komponenty. Takzvané nosiče plátů jsme objednávali z různých dílen naší země, nejvíc tuším z Náchoda, neprůstřelné pláty zase od českých ocelářů ze severní Moravy. Akorát bylo potřeba to zkompletovat. Od jednoho českého podnikatele jsme zdarma dostali k užívání výrobní halu, kde jsme postavili malou továrnu. Zaměstnali jsme ukrajinské ženy, které kompletovaly vesty. Vkládali jsme do nich povzbuzující dopisy a malůvky od dětí, které se zapojují do našich programů Paměti národa.

DRONY OD PARTY MODELÁŘŮ

Vesty, které jste začaly posílat na Ukrajinu, byly velmi kvalitní, a vám se je navíc povedlo vyrábět třikrát až čtyřikrát levněji, než byla tehdy běžná cena na trhu. Řeknete mi, jak se vaše vesta dostala až k prezidentovi Zelenskému, který ji také nosil?

To vám prozradit nemůžu. Jen řeknu, že aby mohla Paměť národa dovážet na ukrajinskou frontu to, co je potřeba, musí mít blízko ke zpravodajským službám. Povím vám ale jiný příběh. Včera ráno jsem dostal fotografii těžce zraněného ukrajinského vojáka jménem Vlad. Šlápl na minu na frontě u Vuhledaru. Fotku nám poslal velitel jednotky, výbuch Vladovi takřka utrhl nohu. Na fotce je vidět, jak se nad ním sklání dva medici a každý z nich má naši lékárničku a tu nohu mu zachraňují.

Kromě lékárniček a vest jste loni na Ukrajinu poslali také vysokokapacitní generátory.

Ano. Sehnali jsme je až v Turecku, putovaly přes půl zeměkoule, protože Černé moře blokovaly ruské lodě. Nyní je najdete ve školách či nemocnicích. V poslední době na Ukrajinu vozíme vojenské sanitky a posíláme tam i drony. To je akce, kterou ve spolupráci s Pamětí národa organizuje nový spolek nazvaný Skupina D, za níž stojí i náčelník generálního štábu Karel Řehka, herec Ondřej Vetchý nebo podnikatel a člen armádních aktivních záloh Jan Veverka, vojenský analytik Milan Mikulecký a hlavně parta modelářů, kteří dokázali vyrobit špičkový dron jen za deset tisíc korun. Češi na Ukrajinu posílají tisíce dronů, které jsou svými vlastnostmi schopné vyrovnat se dronům desetkrát dražším.

Co máte v plánu poslat na Ukrajinu letos?

Teď na jaře chystáme další misi, chceme nakoupit landrovery, speciálně upravené s neprůstřelnými pláty a vybavené přístroji pro první pomoc. Poskytujeme také speciální vybavení ukrajinským vojákům, kteří sem přijíždějí na vojenský výcvik. Dáváme jim lékárničky, ale i speciální vitaminy, masti, protože v zákopech trpíte různými zákopovými nemocemi, které známe z první světové války.

ZEMŘÍT SE CTÍ

Kolikrát jste byl na Ukrajině vy osobně?

Během války jsem tam byl jen jednou, když jsme vezli vojenské sanitky do Charkovské oblasti. Dost jsem si tam povídal s naším vojenským doprovodem, Arťomem. Vezl nás i hodně blízko fronty, abychom se tam pozdravili s vojáky a osobně jim předali nějaké drobné dárky, třeba cigarety. Chtěli jsme pak Arťoma pozvat na skleničku vína, ale on nás poprosil, že by raději domů za svojí rodinou. Říkal mi, že každou volnou chvíli je s nimi.

Nevěděl, kolik času mu s nimi ještě zbývá.

Ano. Tam vám dojde, jak se lidem v takové chvíli přeskládají priority. Arťom je kuchař, obyčejný chlap, milý, veselý, který tuší, že asi umře. Sám mi o tom začal vyprávět, že statisticky je to vcelku jasné. Říkal, že nejdůležitější pro něj je, aby zemřel se ctí, aby neudělal ostudu.

Takže je tam patrné jakési smíření?

Viděl jsem a mluvil s lidmi, kteří působí, že jsou připraveni, ať se stane cokoliv. Myslím, že kvůli tomu oni už tu válku dávno vyhráli. Ukázali světu, že svoboda, touha po ní se z lidí nedá jen tak vytlouct. Věřím, že dříve nebo později získají svoje území zpět. Je hrozná představa, že tam ta zákopová válka bude trvat dlouho. Poziční válka je něco, co nechcete zažít. Denně se umírá, denně se odstřeluje. Západní svět nemá co skuhrat nad tím, že je z něčeho unavený.

Vrátím se ještě k vaší pobočce ve Lvově. Původně vznikla proto, abyste tam hledali a zpovídali pamětníky, tak jak to děláte roky i tady. Nakonec ale Ukrajinci vyprávějí nejen to, co zažili za sovětské éry, ale i to, co zažívají dnes.

Ukrajinští pamětníci prožívají další krutou zkušenost, kterou dokumentujeme. Zároveň tam máme ještě jeden projekt. Podařilo se nám natočit vyprávění ruských zajatých vojáků, jejich životní příběhy. To ale budeme publikovat až po válce a pokusíme se je pak ještě znovu vyzpovídat, budou-li mít zájem. Když se ale vrátím k pamětníkům, nejvíc hledáme lidi, jako je třeba Vasyl Vyrozub, který loni dostal Cenu Paměti národa.

Za co jste ho ocenili?

Tento pravoslavný kněz má zkušenost z období komunismu, jeho předci zažili gulag. Krátce po začátku současné války se přihlásil jako dobrovolník a se skupinou dalších se vydal na Hadí ostrov v Černém moři hledat těla třinácti padlých ukrajinských vojáků. Šlo o dnes již legendární pohraničníky, kteří se odmítli vzdát ruské válečné lodi a poslali ji do patřičných míst. Jenže jejich záchranný tým padl do ruského zajetí a kněz Vasyl byl velice tvrdě mučen. Po sedmnácti dnech byl vyměněn za ruské zajatce. Když jsme mu předávali cenu, viděl jsem jeho znetvořené ruce, jak ho řezali, pálili, trhali nehty. Ještě se mu to úplně nezahojilo. Když se zotavil, vrátil se jako duchovní zpátky na frontu.