Advent v Jeruzalémě. Putování po biblických místech v napjaté době

Pátek prvního prosince, šest hodin ráno, tma. Je deset stupňů – a bude tepleji. Před hradbami starého Jeruzaléma, svatého města tří náboženství, si balím bundu do kufru. Ten kufr má kolečka, ale jakmile projdu Novou branou do křesťanské čtvrti, zvednu ho, ať na staré dlažbě nedělám kravál.

Jeruzalém je totiž liduprázdný, všichni tady asi ještě spí. Zatáčím do úzké ulice svatého Františka a zatím potkávám jen kočky, ty jsou všude. Jeruzalém je pro půl světa branou do nebes, ale pro milovníky koček rájem.

Najednou spatřím kráčející postavu v černém hábitu s kapucí na zádech. Pás má převázaný světlým provazem, evidentně je to františkán; jak taky jinak v téhle ulici. 

Zavěsím se. Když uhne doprava, já taky a najednou jsme u velkého kostela. Ale tady já to znám, tady přece ukřižovali Krista! Aniž bych o to usiloval, došel jsem k místu křesťany považovanému za Golgotu…

Vstoupím do Chrámu Božího hrobu, osvětleného jen tak zlehka stovkami svíček a malých mosazných lamp. Slyším mužský zpěv, to mě zajímá, ale nejprve se skloním k čemusi, co vypadá jako hrob. Takže tady je to místo, odkud Ježíš vystoupil na nebesa? Už jsem zapomněl, musím se mrknout do knížky. No jasně že ne! Tady ho jen vojáci vysvlékli z šatů… 

Jsem v přední části kostela sám, tak si kleknu a začnu kámen hladit, co to se mnou udělá. Hmm. Příjemné. Kámen je zjevně pomazaný vonnými oleji s příměsí slz. Ještě chvíli bych ho klidně hladil, ale jinak to se mnou nedělá nic, čehož upřímně lituju.

Jak já bych chtěl cítit aspoň lehké propojení s událostmi starými dva tisíce let! Jak bych chtěl balancovat mezi smutkem z ukřižování a radostí ze zmrtvýchvstání! Jak moc bych si přál nebýt tak duševně plochým!

Zrovna v Jeruzalémě by se dalo nořit do stavů extatického vytržení neustále, ale já? Jako obvykle. Přemýšlím, jestli by se tenhle kámen nedal nějak pěkně vyfotit.

Pak jdu za zpěvem a teď už vážně fotím, protože když zatočím doleva, uprostřed klenuté rotundy je svatyně a za ní tucet mužů v bílém.

Až tahle svatyně je přece Boží hrob! A ti muži, to jsou koptové – křesťanští potomci starých Egypťanů. Nejstarší kolem sebe mrská kadidelnicí, všude plno kouře, zvuk to dělá jako kravský zvon, povedlo se mi natočit video ze dvou metrů.

Strašné, vím…

V chrámu je nejméně jedna kočka, pár holubů, ale přicházejí i řeholníci a jeptišky. Pak taky shrbený týpek v prostém bílém rubáši, který se opírá o sukovici – takový dejme tomu padesátiletý Ježíš, který je bos, ale nevadí, v Jeruzalémě opravdu nemrzne. Potkávat ho budu celé příští tři dny, jak se v okolí kostela vroucně modlí…

Chvíli se s ním pokouším meditovat v jedné z kaplí. Chrám je (ostatně jako celý starý Jeruzalém) členitý, dělí se o něj šestice různých církví. Když mě to po minutě přestane bavit, vrátím se k onomu Ježíšovu hrobu – dvakrát se ohnu, abych prošel nízkými vchody. Za druhým je maličká krypta, kterou svým příchodem definitivně zaplním, protože už tam klečí s čelem na mramorové desce řeholnice.

Hlavně ji nezkoušej fotit, prosím sám sebe, a v tomto boji za správnou věc zvítězím. Vyfotím si ji až o chvíli později, když vyjdeme po dvaceti schodech na samotnou Golgotu. V sedm tady zahajují bohoslužbu františkáni, včetně onoho mnicha, díky kterému jsem se v kostele tak brzy ráno ocitl – to je taková krása…

… myslím samozřejmě fakt, že v kostele nejsou žádní turisté.

Ale i jinak je to krása a pár fotek se mi taky myslím povedlo. Ještě jednou zalituju, že se nedokážu Bohu pořádně otevřít, v půlce mše kostel opouštím. Venku začíná hřát slunce, ale ulice jsou pořád téměř prázdné. Jdu dolů tou, které se říká Via Dolorosa čili křížovou cestou; jenom obráceně. Od místa, kde byl Ježíš zabit a pochován, skoro až k místu, kde nad ním Pilát vynesl rozsudek. Není to daleko, deset minut. A já až na konec (respektive začátek) té cesty beztak nedojdu. Zastavím o sto metrů dřív, u stanoviště izraelských ozbrojenců.

Promodlené město

Před odjezdem se mě přece jen pár lidí zeptalo, jestli nemám strach. Vždyť tam je válka, ne?

Strach jsem neměl, což ale neznamená, že bych byl odvážný; realita je smutnější.

Nedávno jsem si všiml, že o mně kdosi z kolegů napsal do krátkého medailonku pod články na našem webu, že prý jsem „autor reportáží s velmi dobrodružnou povahou“, a to jsem se chtěl skoro ozvat, protože jde o omyl.

Dobrodružnou povahu nemám. Ano, projel jsem stopem Kongo, ale kdybych předem věděl, jaké je, tak tam nevjedu.

Takže spíš trochu lempl, ale hlavně – tehdy jsem to vůbec neměl čas zjišťovat. Ještě večer před odjezdem do Afriky jsem psal nějaký článek a hroutil se, že ho nestihnu.

Teď to samé. Rozhovor s Nárožným jsem dokončil půl hodiny před odjezdem na letiště, hodil si pár triček do kufru a vyrazil. V metru mi došlo, že se bojím, ale vůbec ne toho, co mě čeká v Izraeli. „Oni mě totiž nejspíš ani nepustí do země,“ povzdechl jsem si při vzpomínce na to, jak jsem tam letěl přesně před deseti lety. V Tel Avivu na letišti si tenkrát všimli, že mám v pase nějaká arabská razítka, a tak mě tři hodiny lustrovali; už už jsem myslel, že tím výlet končí.

A dnes? Samozřejmě že mám v pase zase nějaká arabská razítka, za současné politické situace je to ode mě dost naivní…

Vzpomínám, jak to bylo před těmi deseti lety. 

Šli jsme tehdy s fotografem z Nazaretu do Betléma a staly se dvě drsné věci: můj šéfredaktor v těch dnech oznámil, že protože má MF DNES nového majitele, podává výpověď, což mě zasáhlo (naštěstí po pár měsících založil Reportéra, tak jsme se zas rychle potkali).

Taky nám během mé tehdejší poutě skočil kocour ze sedmého patra a nedal to, což bylo ještě smutnější – na druhou stranu se z nás pak stali pejskaři a ono to je asi lepší, se psem bývá větší zábava.

Nicméně na dva dny jsme se tenkrát zastavili v Jeruzalémě a od té doby opakuju, že neznám lepší město.

Ono je skutečně promodlené, jinak to nedovedu říct. Sice se k modlitbám neumím pořádně přidat, ale mám tuhle magickou atmosféru rád.

Dostal jsem možnost objet celý svět a promodlených měst navštívil víc, ale Jeruzalém je výjimečný. Neustále se tam kříží hlasitá modlitba židovská, křesťanská i muslimská a žádná nemá navrch – jde jenom o to, jakou ulicí Starého Města se právě procházíte.

Taky tam je koncem roku výborné počasí, co si tak vybavuju (v červenci a srpnu bych spíš nejezdil). A jídlo! Nikdy jsem nejedl lepší falafel… A v centru nejezdí auta, prostě se do uliček nedostanou, to je obrovská výhoda. Ze stejného důvodu mám ve své první pětce měst i Benátky…

No a dnes v noci se do Jeruzaléma vrátím, pokud izraelští policisté nebudou moc listovat tím pasem.

Jsem na moderním telavivském letišti, už před kontrolou vidím na zdi portréty Izraelců, kteří jsou buď pohřešovaní, nebo v zajetí teroristů z Gazy. Sklíčeně dojdu na přepážku a ozbrojenec bere můj pas. Zeptá se, kam mířím, řekne, ať jsem na sebe v Jeruzalémě opatrný a že prý můžu jít – trvalo to sotva minutu.  

Vyjdu na vzduch a voní to tu orientem, ale tak nějak rafinovaně. Mírně. Příjemně. Však to je taky Orient dost mixlý Západem. Například doprava funguje západně, protože padesát metrů od letiště stojí nádraží, vlak do Jeruzaléma jezdí i v hodině mezi psem a vlkem, za třicet minut budu pohodlně tam.

Jeden strach pominul, nový se neobjevil. Jeruzalém je klidný. Když jdu směrem k centru, občas kolem projede policejní auto, potkám pár hloučků mladých, kteří si zpívají, ale ani mi nepřipadají opilí; spíš ten zpěv nosí v sobě a on teď potřeboval ven. 

Po půlhodině mi dojde, že jdu přes velký trh Machane Jehuda, kde právě otevírají první obchůdky, hlavně pekárny. Voní to tu nesmírně sladce, medem, vanilkou, skořicí… V příštím životě chci bydlet nad takovou pekárnou!

Mladí prodavači pouštějí hlasitě hip-hop a sami rapují, takže když trhem prochází ortodoxní senior v černém klobouku, požádá je, ať se ztiší: je brzy a lidé nad obchody spí.

Vysmějí se mu, pán mávne rukou, a tak si přece jen odškrtávám první konflikt výletu! Samozřejmě jsem fotil, takže po mně jeden mladý vystartoval, ale ostatní ho chytli za rukáv. Zeptali se, odkud jsem, uznale pokývali hlavami a mnohokrát zopakovali, že jsem v Jeruzalémě vždy vítán…

Pak tedy průchod hradbami, neplánovaná návštěva Chrámu Božího hrobu a cesta dolů ulicí Via Dolorosa, kde je jeden z policejních checkpointů.

Při cestě kolem světa jsem zažil podobných checkpointů stovky a vždy to bývá nepříjemný zážitek, jenom tady ne. V Jeruzalémě jsou během mé návštěvy mladí hlídkující ozbrojenci v pohodě. Ne že by se na okolojdoucí přímo smáli, ale nemračí se. A pozoruhodné je, že to jsou vesměs pěkní lidé, zvlášť tedy holky; dodnes mě nenapadlo, že může ženám uniforma a samopal tak slušet.

S ozbrojenci se budu stýkat každou chvíli, protože právě u tohoto checkpointu mám ubytování. Což je taky jenom šťastná náhoda – zadal jsem do vyhledávače, že chci hotel v centru do dvou set šekelů (1 200 korun) na noc, a podle fotek si vybral. Vůbec jsem neřešil, o jakou budovu se jedná, i když název něco napovídal: Austrian Hospice. 

V první chvíli jsem trochu v šoku, protože jde o menší palác (nebo spíše klášter i s kostelní kaplí), kde to vypadá jako za Rakouska-Uherska. Když začal v půlce devatenáctého století tehdejší Jeruzalém lákat ve větším měřítku poutníky ze západu, světové mocnosti si v chudém a špinavém městečku pořizovaly své základny – a císař František Josef byl jedním z prvních. Však tu taky v listopadu roku 1869 pár nocí strávil…

Já v prosinci 2023, ale v přízemní kavárně nabízejí nejspíš skoro totéž co tenkrát: vídeňský řízek, špecle, sachr a kávu Julius Meinl.

Na tom ani nesejde, v Jeruzalémě si raději dám falafel, ale ještě víc mě fascinuje poloha hotelu. Bydlím na Kristově poslední trase, přitom pořád ještě v muslimské čtvrti. Což turistu nemusí moc zajímat, protože hranici mezi muslimskou a křesťanskou čtvrtí stejně pořádně nepozná, ono se to přirozeně mísí. 

A druhá věc – při výpadech z hotelu si člověk uvědomí, jak je vlastně vnitřní Jeruzalém nabušený, jak je spousta biblických míst nalepená na sebe. Když vyjdu ven, pět metrů před sebou mám přímo nad checkpointem třetí zastavení křížové cesty (Ježíš tu padl pod křížem) a o dalších pět metrů dál hned čtvrté (tady se setkal s matkou), ono to odsejpalo!

Jsem taky jenom sto metrů od areálu Chrámové hory, obklopující Skalní dóm s pozlacenou kopulí, odkud prý Mohamed jedné noci vystoupal do nebe, takže jde o třetí nejposvátnější místo islámu. Když si to uvědomím, přestávám se bát případného ostřelování. Žádný muslim by rozhodně neriskoval, že trefí milovanou Chrámovou horu…

V pátek mají muslimové svátek, takže mě ozbrojenci do areálu nepustí. A dobře dělají, já bych určitě zas nevydržel, fotil, kazil modlitby.  

V okolí je sice jeden obchůdek vedle druhého, ale vesměs všechny zavřené, a to nejen kvůli svátku, ale taky z toho důvodu, že ve městě nejsou skoro žádní turisté.

„Vy jste novinář, že jo,“ konstatuje starý muslimský kavárník v jediném otevřeném podniku, který najdu v okolí Herodovy brány. 

Objednám si turka z džezvy za pět šekelů, usednu ke stolku na chodník, přikývnu: „Jak jste to poznal?“

A on: „Poslední dva měsíce je skoro každý cizinec novinář.“

V tu chvíli prochází přímo před kavárnou hlouček asi třiceti lidí, spěchají ven z města za hradby – skoro nestačím vytáhnout foťák, kterým bych zaznamenal, že nesou na ramenou zelenou rakev.

I tohle je Jeruzalém. 

Kostely jsou nalepeny na dvorky, ve kterých pobíhají slepice. 

Luxusní bistra září vedle levných čajoven, kde se kouří vodní dýmky.

Od svého stolku můžete pozorovat arabské pohřební průvody, které vypadají stejně jako před stovkami let…    

Pogo u zdi

Vyrazím kolem Chrámové hory na jih Starého Města a po šesti minutách se dostanu k Západní zdi, nejvýznamnější židovské svatyni. 

Rychle projdu bezpečnostním rámem – když člověk vypadá jako solidní turista původem z Evropy, nikdo ho ve věčně znesvářeném městě zbytečně neprudí. 

Nasadím si erární bílou jarmulku a už takhle v poledne je pobyt u zdi mimořádným zážitkem. Jeden rabín právě učí modlitby třídu zhruba desetiletých chlapců, kteří mají na hlavách stříbrné korunky. Mámy to sledují přes hrazení ze své oddělené části náměstí, ale koncem hodiny přijdou za dětmi tátové v černém, všichni se chytnou za ruce a začnou u zdi tancovat.

Modlí se tu vojáci, ortodoxní židé čtou Tóru. Nebyl bych to já, kdybych se taky nepřitiskl ke zdi, teď třeba přijde nějaké hlubší poznání, duchovní otřes, ale zase nic, beznadějný případ. 

Aspoň mě ale napadne další důvod, proč mám rád Jeruzalém: není tu skoro žádný vizuální smog. Všude jen vápenec, který má barvu jako melta od mé prababičky.

Staré Město se dá obejít za hodinu, na všechna důležitá místa se několikrát vrátím, a tak dopředu říkám, že skutečný zážitek u Západní zdi nastane až za soumraku, kdy jako každý pátek odstartuje šábes. V tu chvíli budou na náměstí tisíce lidí a další se ke Zdi povalí seshora – mnozí s parádními kožešinovými klobouky na hlavě, kterým se říká štrajml. Mě ale ještě víc zaujme skupina vojáků, kteří se vmísí mezi další mladší věřící, popadnou se za ramena, začnou hlasitě zpívat, divoce tančit a přitom ti vojáci mají pořád samopaly u pasu… Ještě před minutou jsem měl pocit, že si šabat více užívají ženy a dívky kousek od nás za plotem, které tam taky tančí a zpívají, ale ne; jakmile se nad Jeruzalémem setmí, nemají šanci…

A vůbec největší rachot to bude zítra, až šabat skončí a já se shodou náhod ocitnu na Sijónu. Takhle to zní, jako bych mluvil o nějakém vzdáleném místě, ale Sijón je pahorek o pět minut chůze dál. Zjistil jsem, že tam podle tradice mají židé hrobku krále Davida, což je další velmi svaté místo, u něhož se modlí, tak mě napadlo, že třeba tam se ve mně něco pohne, ale pořád nic. 

Na nádvoří hrobky se chystala muzika, tak jsem vydržel. Starý klávesák měl vousy dlouhé skoro po pupek, čekal jsem žalozpěvy, ale bum, byla to klezmerová kapela, hrající jako splašená. Na nádvoří zavoněla tráva, rozjelo se pogo jako na punkovém festivalu.

V tu chvíli jsem si všiml, že po noční obloze blikají nějaké modré lasery, tak mě napadlo, že by mohly mít souvislost s válkou, ale protože si jich nikdo jiný nevšímal, znovu jsem se začal věnovat kapele. Stačilo mi jen takové pohupování, protože tancovat jako místní, dojde mi dech – vždyť jsem chlap středního věku z Čech!

Dáš si štrúdl?

Jak stárnu, čím dál víc mě trápí sociální fobie. Neumím moc navazovat hovory s cizími lidmi, ale v Jeruzalémě se s vámi dá někdo do řeči každou chvíli.

V sobotu jsem na kafi u Jaffské brány na hranici arménské a křesťanské čtvrti. Arménskou rozeznávám, protože tam si skoro na každém domě nějakým nápisem připomínají genocidu ze strany Turků, a pak tu taky mají obchody s pěknou keramikou.

Zase sedím venku na chodníku. Kolem jsou i jiné prázdné stolky, ale když přijde pár ve věku mých rodičů, paní se zeptá, mohou-li si přisednout. A jestlipak prý náhodou nejsem novinář. A odkud že jsem.

Oni jsou Židé, přičemž její rodina přišla z Iráku a ta jeho z Maďarska. Nabízejí mi jablečný štrúdl – prý to je v Maďarsku velmi oblíbený dezert ke kávě, tak řeknu, že u nás vlastně taky: „Celý ho nesním, jen mi kus odkrojte…“

Od vedlejšího stolu zavolá úplně cizí chlap, co to jsem za blázna, že si beru jablečné jídlo od ženy. Chvíli myslím, že je blázen on, ale dojde mi, že žertuje: „Eva takhle nabídla jablko Adamovi, a jakej to byl průšvih!“

Zasmějeme se, hodinu je nám dobře, po štrúdlu zbyde pár drobků… 

Když ve městě později potkám Češku, která žije v Izraeli osm let, potvrdí mi můj dojem. Jmenuje se Monika Boržíková a říká: „Po počátečním naprostém okouzlení touhle zemí jsem sice začala trochu střízlivět, ale jedno musím vyzdvihnout. Lidé jsou tady vesměs mnohem otevřenější a srdečnější než v Česku. Jsou milí…“

Na devětatřicetiletou Moniku jsem narazil v překvapivě velikém obchodě s bicími hudebními nástroji, který vede její partner Assaf. I ten trochu rozumí česky, pochází z rodiny Krausů. Jeho babička Dita Krausová je známá jako „Osvětimská knihovnice“ a dodnes žije, děda Ota B. Kraus byl spisovatel, přežili holokaust, do Státu Izrael se přestěhovali hned po jeho vzniku roku 1948.

Obchod s bicími je mimo Staré Město, ale pěšky tam od Jaffské brány dojdu za patnáct minut. 

Assaf mi zahraje na bubny jeden z hitů své kapely „missFlag“, kterou si okamžitě oblíbím. Pětiletá dcera se dívá na Šmouly v češtině a Monika, která pomáhá Assafovi s obchodem a zároveň učí angličtinu i češtinu, vypráví.

Když před chvílí zmínila své střízlivění, myslela to hlavně tak, že Izrael je sice poměrně drahá země k životu, ale kvalita a dostupnost veřejných služeb tomu moc neodpovídá. 

Zajímavé mi připadá, že se celých osm let nikdy moc nebála teroru: „Izraelci se obecně nebojí, člověk si zvykne.“

Tohle se ale změnilo letos 7. října, když na izraelské území vtrhli z Gazy fanatici z Hamásu. Monika s Assafem a dcerkou bydlí deset kilometrů od Jeruzaléma ve vesnici Neve Ilan: „Na střílení raket z Gazy jsme docela zvyklí,“ popisuje. „Zneškodňuje je systém Iron Dome, někdy to pozoruju od nás ze zahrady – na nebi jako by byl ohňostroj. Když mě 7. října o půl šesté vzbudilo dunění, myslela jsem, že jedou kolem nějaké zásobovací vozy. Pak mi sice došlo, že se zase střílí z Gazy, ale stejně jsem se rozhodla, že si ještě dvacet minut poležím. Na tom je vidět, jak už se to pro mě stalo rutinou.“

V sedm se dohodli, že raději nepošlou dceru do školky, protože tam není kryt, ale až o půl osmé si Assaf otevřel mobil se zprávami. Viděl fotky z teroristického útoku a řekl jenom: Sbal kufry, letíme do Česka… 

„Tehdy jsem poprvé strach měla.“

Dočasně přenechali dům rodině z vesnice Kfar Aza, která leží na hranici s Gazou. „Pochází odtamtud jeden náš kamarád bubeník, jehož bráchu teroristé unesli, dodnes se neobjevil…“

Po měsíci se Monika i s rodinou vrátila do Izraele. „Měla jsem trochu obavy, ale život tu plyne dál. A pár věcí se změnilo k lepšímu. Izraelci se ještě víc semkli, tragédie je spojila.“  

Betlém bez front

Když jsem se Moniky ptal, zdali se dá vůbec v dnešní situaci jezdit do Betléma, řekla, že asi dá, ale ona by raději nejezdila. 

Takže dá. To jsem chtěl slyšet. 

Důležitá biblická místa v Jeruzalémě jsem už navštívil snad všechna – byl jsem na Olivové hoře nebo v Getsemanské zahradě, kde Ježíše zatkli, všechno je kousek. V té zahradě mají tisícileté olivovníky, jejichž kmeny vypadají, jako by se zapletlo sto kmínků dohromady.

Na všech turistických místech jsem obvykle sám, takže mi to připomíná situaci v centru Prahy v dobách prvního covidového lockdownu… 

A v neděli brzy ráno tedy projdu Damašskou branou, za kterou stávají autobusy; ten můj do Betléma jede hned. „Pět a půl šekelu,“ říká šofér, „ale jedu jenom na checkpoint.“

Což vůbec nevadí. Jakožto turistu mě na hranici palestinského Západního břehu nikdo nekontroluje, hned za checkpointem stojí několik taxikářů. „Do centra za dvacet šekelů,“ nabízejí se. Tuším, že reálná cena bude poloviční, ale nechci přehnaně smlouvat, tak nabídnu patnáct, jedeme a za deset minut vystupuju před bazilikou Narození Páně.

„Vidíte,“ loučí se taxikář: „Letos poprvé jsme na náměstí nepostavili vánoční strom. A ani nepostavíme, nikdo na to nemá myšlenky, je válka.“

Nechci zlehčovat situaci, ale válku jsem si vždycky představoval jinak. Na náměstí okolo vodotrysku jezdí kluk na kole, z kavárny vycházejí dva mladí františkáni, na rozdíl od Jeruzaléma nevidím jediného ozbrojence, je tu hezky.

Adventní neděle, a přitom prázdno. Nebo ne? Ukáže se, že spousta lidí už je v kostele, kde plyne ortodoxní mše, takže zase plno ikon, kouře a zpěvu. Sednu si do lavice vedle pána, který mi podá kus chleba, což je nejspíš tělo Boží. Ani tohle se mnou sice nepohnulo, ale trochu jsem se nasytil. 

Pak se vydám do podzemí k takzvané jeskyni, v níž je ještě jeden tunýlek připomínající krb – dovnitř se musí po kolenou.

Před deseti lety byla fronta na hodinu, ale teď mám chvílemi jeskyni sám pro sebe. Klečím tedy na stříbrné hvězdě, která označuje legendární místo Ježíšova příchodu na svět, a je to jako vždycky. Hezké. 

Ještě víc mě ale potěší, když do jeskyně přijde tatínek s dvouletou dcerkou, kterou si před hvězdu nainstaluje a začne fotit; hned se přidám, taková milá fotka by se snad dala otisknout i v časopise!

Když skončí pravoslavní, začnou ve vedlejší kostelní lodi sloužit mši i katolíci, dorazilo jich snad tisíc.

Biskup občas promluví i anglicky: „Modleme se za konec této války a za to, aby se do Betléma vrátili poutníci z ciziny,“ říká a já bych se nejraději přihlásil, že tady jsem. Dokonce ne sám. Objevily se ještě dvě nějaké Evropanky, na krku mají veliké foťáky a každou chvíli něco cvaknou, moc se mi to nelíbí. Ano, já cvakám taky. Ale na mobil a nenápadněji…  

Po mši vyjdu na nádvoří, kde rostou mandarinky i pomeranče. Visí tu pravděpodobně dětský obraz, na němž mohutná izraelská pěst drtí drobounkou ženu zahalenou v šátku. U toho je nápis Save Palestine – zdejší křesťané jsou také Palestinci a se svými muslimskými sousedy vycházejí dobře. Když mi pod tím obrázkem nabídnou skauti kelímek s pšeničnou kaší smíchanou s oříšky, neodmítnu…

Načež jdu do ulic, kde bylo před deseti lety otevřeno snad padesát obchodů se suvenýry – tak teď jsou otevřeny dva. V každém si koupím pár figurek z olivového dřeva, tak je mi těch opuštěných prodavačů líto. „Končíme,“ říká mi prodavač Rony Tabash: „Naše rodina má tenhle obchod s dílnou devadesát let, ale sotva jsme se vzpamatovali z covidu, začala válka. Dva měsíce jsme nic neprodali a moje děti říkají, že až dostudují, odejdou z Palestiny pryč, takhle se žít nedá.“

Ano, Betlém je evidentně v krizi. Tohle město žije hlavně z turistiky, která teď vůbec nefunguje.

Poslední šluk

Můj ranní checkpoint je odpoledne zavřený, tak musím taxíkem na jiný o deset kilometrů dál. Za závorou nečekají žádné autobusy. Jako zamlada zvednu ruku a tu půlhodinku do starého Jeruzaléma zvládnu na jeden vrz stopem. Upřímně řečeno ani nepoznám, kdo mě to veze, jestli muslimové, nebo židé. „Jsme s manželem ortodoxní křesťané,“ směje se řidička. 

V Jeruzalémě zajdu ještě na onu Chrámovou horu, ale upřímně řečeno jsem čekal víc. Na rozdíl od muslimů nemůžu do žádné mešity – smím si jen tak chodit po plošině, což člověka omrzí, i když ano: někde v tajné místnosti pode mnou je možná uložena Archa úmluvy se spoustou pokladů, to trošku vzrušující je.

V neděli večer pak Jeruzalémem courám nazdařbůh. Zastřešenou uličkou dojdu doprostřed města, na hranici mezi muslimskou a židovskou čtvrť. Jsem v muslimské čajovně, ale stejně tak bych mohl být o padesát metrů dál na kávě mezi židy. Tam bych si ale možná nezakouřil vodní dýmku, čemuž se tady věnují komplet všichni hosté, hezky to voní ovocem. Taky si dám.

Do půlnoci nikdo nepromluví o válce, před televizí se hecujeme, zda je lepší Barcelona, nebo Atlético. Myslím, že podobné hecování se teď odehrává ve všech čtvrtích.

Tohle pořád nějak nechápu: proč se nedokážou alespoň trochu rozumně dohodnout lidé, kteří jsou si podobní a vesměs působí tak sympaticky?  

Naopak jinou věcí jsem si teď naprosto jistý: Jeruzalém i se všemi chybami je moje město a uměl bych v něm žít.