Petr Nárožný: Jak se budu chovat, až přijde můj čas?

Jelikož spolu vedeme rozhovory jednou za dlouhá léta, tenhle je, řekněme, předposlední.

Vy dobře víte, Tomáši, jak se mnou bývají rozhovory nesnadné. Dovedete si představit tu práci za dalších deset let? To by bylo mučení! Jistě jste zaregistroval, že je to o hodně horší s mým sluchem. Také se nejspíš obáváte, jak to vypadá s bystrostí ducha. A představte si, že bude ubývat i paměti – příště bychom museli začít v létě, abychom ten rozhovor do Vánoc dorazili.

Nevadí vám, že bych chtěl mluvit hlavně o stáří a o smrti?

Ale vůbec ne. Před měsícem byly Dušičky, za chvíli máme Vánoce, ono se to hodí. 

Dušičkám rozumím, ale co s tím tématem mají společného Vánoce?

Alespoň pro mě jsou provoněny zvláštní nostalgií, kterou jsem jako kluk nechápal. Úplně se vidím; natěšeného na Ježíška a s obavou, jestli nezapomene nic z toho, oč jsem mu napsal. A potom skoro v horečce z dárků, které jsem dostal… 

… třeba z čeho?

Z nádherné vzduchovky, to mi mohlo být tak dvanáct. 

Na co jste střílel?

Hlavně na plechovky, ale mám i hřích. Jednou jsem byl na chatě u strýce a tam, pod kopcem Větrov, poskakoval po větvích krásný barevný ptáček. Už když jsem na něj namířil, věděl jsem, že páchám svinstvo, ačkoliv jsem si říkal: Takovej střelec zas nejseš… Taky jsem myslel, že když zvednu hlaveň, ptáček odletí, ale tenhle moula zůstal sedět.

Vykopal jste mu aspoň hrob?

To jo. Vystřelil jsem, pták se zatetelil, spadl na zem a já ho pod Větrovem zakopal. Dodnes mě to mrzí. Představuju si, jak se s tím ptáčkem jednou potkám a on řekne: Tenkrát ses moc nevycajchnoval, Petříčku. Kdopak dnes ví, co to je nevycajchnovat se? 

Chtěl jste mluvit o zvláštní vánoční nostalgii…

Když jsem jak v horečce rozbaloval  dárky, maminka, strýcové a tety měli slzy v očích – no vidíte, a už dlouho je mám i já. 

Co ty slzy způsobuje?

Vánoce jsou poslední ze svátků, které ještě opravdu držíme. Příbuzní cítí potřebu sejít se a pobýt spolu, snažíme se být lepší než obvykle, člověk je trochu naměkko. Vždycky si uvědomím, jak hodnou jsem měl maminku, a myslím, že takhle si na svoji mámu vzpomene snad každý… Neboli mně Vánoce intenzivně připomínají konečnost života, ale jsou i další důvody, proč mám slzy v očích.

Tak povídejte.

V posledních letech například pozoruju, jak se naše dvě vnučky nadšeně hrnou do života, zatímco mě děsí představa, jakou budoucnost jim současná Evropa připravuje.

O politice až později. Máte na téma stáří nějaký oblíbený citát?  

Z hlavy si na pár vzpomenu, jenom se omlouvám, nebudu-li úplně přesný. 

Stačí mi dva.

Jan Werich řekl: „Stáří je blbý, ale je to jediný způsob, jak zůstat naživu.“

Není to jenom takový humorný bonmot?

Je a není. Werich nad tím asi nemusel dlouho přemýšlet, ale podle mě se trefil. Ano, stáří je blbé. Zatím jsem neslyšel o nikom, kdo by si v něm liboval. Je spojené s chorobami, s úbytkem sil, a vysoké stáří je navíc velikou samotou, což je možná to nejhorší. Váš svět už není. Nosíte ho jenom ve své hlavě. 

Připadáte už si občas osaměle? 

V osmdesátém roce jsem přešel do Činoherního klubu mezi herce, kteří už tu s námi vesměs nejsou. Naživu je Olda Vízner, Ruda Hrušínský, Jana Břežková… Poslední roky mi vrstevníky suplovali Lála Dulava s Ondrou Vetchým, ale to jsou šedesátníci – když mi bylo pětadvacet, tak se narodili! Ano, můžu se s nimi bavit o Gottwaldovi, ale například o tom, jak Gottwald vypadal naživo, už ne. A já stál skoro vedle něj.

Kdy jste na něj narazil?

Když zemřel Jan Masaryk, stál jsem v sokolském kroji čestnou stráž u Tyršova domu. Směrem na Újezd mířil průvod s rakví na lafetě děla, v první řadě kráčel deset metrů ode mě Edvard Beneš s paní Hanou, ale samozřejmě taky Klement Gottwald a celá vláda… Byl to tehdy zážitek, který připomínal spíše výjevy z jiného světa – mnohé ženy klečely na chodníku se sepjatýma rukama a strašně plakaly. Jana Masaryka národ miloval.

Co ten druhý citát na téma stáří?

Občas si vzpomenu, co řekla Květa Fialová, když musela jít po těžkém infarktu na operaci srdce. Už byla starší dáma, šlo o vážný zákrok. Hodný pan primář ji přišel v předvečer operace uklidnit, že všechno dobře dopadne, jenomže Květa ho zaskočila svojí reakcí: „Ale, pane primáři,“ řekla, „já se operace vůbec nebojím, vždyť jsou jen dvě možnosti. Buď se už nevzbudím a uvidím maminku, nebo se probudím a uvidím vás!“ 

Hezké. Dáváte nějakou šanci tomu, že jednou potkáte svoji maminku?

Když na to člověk myslí, hned se mu rozeběhnou myšlenky. Říká si: A kolik nám bude? Moje maminka umřela ve dvaašedesáti, mně je osmdesát pět, takže bych byl spíš tatínkem…  Takhle to jistě nebude, ale jak tedy, to nevíme. Do takových úvah se snad člověk ani nemá pouštět. 

Máte ze smrti strach? 

Zatím ne; nevím, jestli se dostaví – tedy ten strach, ta smrt určitě. Jako každý se bojím velké bolesti, nemohoucnosti a mentálního úpadku, i když zrovna o tomhle by měl člověk mluvit s pokorou. Kdysi jsem se úplnou náhodou seznámil s paní primářkou gerontologie v Londýnské ulici, kde zemřeli dva mí kamarádi, akademický malíř Toník Sládek a herec Jirka Zahajský. Když jsem tam šel právě za Jirkou na návštěvu, viděl jsem na chodbě dvě asistentky. Vedly mezi sebou stařičkou paní, která už vypadala spíš jako andělíček. Slaboulinká, hlavičku svěšenou, mimo realitu. O chvíli později jsem to popisoval paní primářce: „Tohle už snad ani není život…“

A ona?

Zarazila mě: „Divil by ses, jak tihle lidé lpějí na každém dalším dnu. Ty je lituješ a máš pocit, že nevědí, kde jsou, nikoho nepoznávají, ale ta paní je třeba právě teď na prvním rande s klukem v létě někde u jezu. Nebo jí maminka prvně dovolila, že může pomáhat při vaření, takže stojí na štokrleti a míchá vedle ní kaši. Tak opatrně, do hlavy nikomu nevidíme!“ 

Vybaví se vám silný zážitek na téma stárnutí a smrti, který jste si odnesl z divadla?

Naprosto přesně. Roku 1989 jsme v Činoherním klubu začali hrát představení Obsluhoval jsem anglického krále v režii Iva Krobota, který přišel s nápadem, že hlavní roli obsadí takto: úplně mladého hlavního hrdinu hrál nejmladší Hrušínský, tutéž postavu ve středním věku jeho otec Ruda Hrušínský, no a závěr starý pan Hrušínský, podle mě náš nejlepší poválečný herec. Obdivovali jsme ho už při zkouškách a pak přišla premiéra. Dychtivě jsem čekal na  závěrečný monolog, při kterém jsem nebyl na jevišti, ale skrytý v portále sotva metr od velkého Mistra. 

Vzpomenete si ještě na ten monolog?

Hrušínský pronášel Hrabalovy věty rovným tónem, jak byl zvyklý, jako když krájí chleba: „Lidé odkládají to, na co se jednou budou muset vyptávat, když budou mít štěstí, že na to před smrtí budou mít čas… Podstata života je ve vyptávání se na smrt – jak se já budu chovat, až přijde ten můj čas…“ Ticho v hledišti bylo takové, že kdyby vám spadl snubní prstýnek na samet, bude to výbuch. Přispěchal ke mně Petr Čepek, aby  u toho mohl být co nejblíž, a když monolog skončil, se slzami v očích špitnul: „Člověče, byli jsme u zázraku.“ 

Co tak silného se odehrálo?

Mimo jiné jsme viděli zářný příklad toho, jak geniálně Hrušínský ovládal herectví, kterému říkám gabinovské, protože Jean Gabin taky obvykle nedělal nic, ale přitom v tom bylo všechno, což je zvláštní tajemství. Někdo tomu říká charisma, jiný aura, nikdo neví, oč jde – ale na diváka to má mocný účinek. 

Byl pro vás důležitý i obsah těch pár vět, které Hrušínský pronášel?

Rozhodně. Lidé by se měli ptát sami sebe na to, jak se budou chovat, až přijde jejich čas, s tím souhlasím.

Mami, nesmíš umřít

Říkáte, že ze smrti strach nemáte. Bál jste se jí jako kluk?

Vůbec, dokonce ani jako mladý muž. Je to něco strašně vzdáleného, co se vás vlastně netýká… Ale protože jsem od šesti let žil jen s maminkou, měl jsem obrovský strach o ni. Mockrát mě musela ubezpečit, že vůbec nikdy neumře nebo že to bude až za strašně dlouho – sancta simplicitas! 

Kdy jste viděl poprvé na vlastní oči mrtvolu?

Koncem gymnázia, tehdejší jedenáctiletky, kdy jsem byl pevně rozhodnutý stát se lékařem. Šla mi biologie, chodil jsem na soukromé hodiny latiny, a dokonce jsem absolvoval stohodinový kurz Červeného kříže, zakončený týdenní praxí ve vinohradské nemocnici, kde nám mimo jiné povolili přihlížet pitvě na patologii. Chtěl jsem se ubezpečit, že tím lékařem jednou opravdu můžu být; že se tam nezhroutím, neomdlím.

A neomdlel jste?

Naopak. Dokonce jsem během pitvy frajersky a tajně snědl slaný rohlík, čímž jsem vyhrál sázku… A víte, co jsem si tehdy v pitevně poprvé uvědomil? Že když tělo opustí duše, stane se opravdu jen schránkou na orgány… No nic. O tom, že nepůjdu na medicínu, nakonec rozhodl špatný kádrový posudek.

A je to škoda?

Samozřejmě jsem snil o tom, že budu dělat velkou medicínu, ideálně chirurga, jenomže nemám šikovné ruce a jsem netrpělivý. Jeden slavný chirurg mi řekl: „Ze šikovné švadleny by možná dobrý chirurg byl, z vás nikdy.“

Můžeme se ještě na chvíli vrátit k obsahu těch vět, které říkal Rudolf Hrušínský? 

Takhle: pro mladého člověka je smrt sice čímsi vzdáleným, ale jednou přijde moment, kdy se to úplně a navždy změní. Smrtelnost si uvědomíte v plné síle a pak už vás zubatá nikdy nepustí. U každého to přijde jindy – u někoho, když odejdou rodiče, což je silný zážitek. Anebo člověk, kterého milujete… Rozhlasový režisér Karel Weinlich říkával: „Nepovídejte mi nic o starcových nocích. Zhasnete lampičku a plnej pokoj mrtvých kamarádů!“ A tak to je. Cosi se změní a od té chvíle na smrt myslíte často, i když to obvykle není nic ošklivého nebo bolestivého. Jen si ji uvědomujete – a to je dobře.

Tušíte, odkdy si ji silně uvědomujete vy?

Řekl bych, že to bylo spojeno s odchody mých podobně starých kolegů. Možná to začalo roku 1994, kdy umíral Petr Čepek ve vrchlabské nemocnici a za žádnou cenu nechtěl, abychom ho navštívili: „Až budu dobrej,“ vzkazoval, „přijdu za vámi do divadla!“ Už nikdy nepřišel.

Pořád ještě úplně nechápu slova o tom, že se máme na smrt vyptávat a přemýšlet, jak se v těch posledních chvílích budeme chovat. 

Já to chápu třeba tak, že je dobré odejít ze života, zvlášť když už jste starý, smířeně. Pavel Nový má několik zkušeností s klinickou smrtí, a kdykoliv přišla debata na tyhle věci, říkával: „Hlavně se, kluci, smrti nebojte, je to nádhernej zážitek. Představte si, že vás něco bolí, tíží, tlačí, a najednou je to všechno pryč!“ Ostatně, kdo někdy absolvoval celkovou narkózu, ví. Je to vlastně hezké, když se nad vámi sestřičky sklání, něco říkají a pak vás vzbudí poplácáním po tváři: „Pane Nárožný, tak to máte za sebou!“

To jste zažil?

No jo, kyčel. V lednu jdu na tu druhou. 

S jakými pocity?

Na tři měsíce si odpočinu, hlavně od ježdění. Hraní mi nevadí, ale dlouhé cestování je strašné. Teď už jak dlouho jedu, tak dlouho z auta vystupuju.

A pak se zase vrátíte k divadlu a budete hrát, dokud to jen půjde? 

Uvidíme. Na jevišti přece jen musíte trošku vypadat, nemůžete se slabostí motat. Nejstrašnější je, když někdo hraje a divák se o něj bojí. A já mám v tomhle smyslu naštěstí nemilosrdnou rodinu. Moje žena bude první, kdo mi řekne: „Tak jsem tě dnes viděla, bylo to moc hezké. A víš, co mě hned napadlo? Že bys toho už měl nechat.“

Jak ty tři měsíce volna strávíte?

Zatím jsem si připravil knížku o Výmarské republice od paní profesorky Moravcové, tu začnu studovat už potřetí. A pak mám v plánu  ještě jednu: Poslední německý císař.

V cíli čekalo stáří

Míval jste jako kluk ve svém okolí výrazně starší příbuzné, kteří vám mohli vyprávět i o životě v devatenáctém století?

Dokonce čtyři pratety, matčiny tety. Byly nesmírně čilého ducha, a když mi po válce bylo sedm, pořád ještě fungoval jejich salon.

Věnovaly se módě?

Byly to sestry, vyučené dámské krejčové, talentované, pilné, úspěšné. Šily pro prvorepublikovou elitu, ale jejich srdce zůstávala v Rakousku-Uhersku. Vyprávěly, jak chodily po Prátru a obdivovaly důstojníky z osobní gardy Františka Josefa v nádherných uniformách. Nebo o tom, jak vítaly v Chuchli Jana Kašpara, když přiletěl roku 1911 z Pardubic do Prahy… Ale protože se v Čechách nikdo nenarodí správně, prožily dvě světové války, po té druhé přišly kvůli vázaným vkladům o hodně peněz, no a za komunistů i o salon. Pořád a navždy to byly dámy: klobouk, rukavice, punčochy, kabelka. Do smrti ale nepochopily, že ředitelem obrovské továrny na rádia může být třeba nedoučený švec a ředitelem pojišťovny člověk, který tam do února 1948 dělal vrátného.

Takže se obloukem dostáváme k politice…

Tohle je věc, kterou vytýkám současné interpretaci bývalého režimu. Historici se pochopitelně věnovali krutým excesům padesátých let, například procesu s Miladou Horákovou. Což byla hrůza a publicitu si to zaslouží, ale málo se mluví o faktu, že se tu za totality úplně převrátila sociální pyramida, že šlo o cílený útok na poválečné zbytky zdejší elity. A mé stařičké pratety ničemu z toho krutého bolševického světa nerozuměly.

Kdy jste začal vnímat své vlastní stárnutí vy? 

V jednu konkrétní chvíli, škoda že jsem si nezapsal datum. Víte, já vždycky rád běhal nebo jezdil na kole. Když mi bylo lehce přes padesát a synovi deset, vzal jsem ho poprvé na svou oblíbenou tartanovou dráhu kolem fotbalové Slavie, abychom si zaběhali společně. Byl jsem přesvědčen, že to rozbalím a patřičně se předvedu, a navrhl jsem nejvražednější disciplínu, osmistovku. Ani to neměl být závod, ale Petr se mi stejně hned od startu nezadržitelně vzdaloval. Začal jsem se vztekat a volal na něj, ať zvolní, že se musíme šetřit na finiš. Syn se ani neotočil a v cíli mi nadělil sto padesát metrů, takže když jsem se tam dotrápil, dojídal už svačinu. No a na mě v tom cíli, s chápavým úsměvem, čekalo mé stáří.

Jak je ve vašem současném věku život rychlý? 

Teď je dvourychlostní. Hraju hodně mimo Prahu, často je to spojené s dlouhou cestou. Neřídím, ale i tak – odsedět si za den třeba pět set kilometrů a odehrát představení, to vezme sílu. Hraju rád, ale při tomhle způsobu života jsou Vánoce, pak rozkvetou ve Strašnicích sakury, najednou je Řecko a pak už zase Dušičky a Vánoce.

Co ta druhá rychlost?

Když odjedu na pár volných dní do milované Třeboně, vše se skoro rázem zpomalí, jak kdyby dobíhal nějaký obrovský setrvačník. Pražské problémy se zmenší – rybníky a příroda jsou krásné vždy, Třeboň léčí klouby i duši.

Proč stále hrajete, i když jste loni odešel z angažmá? Pořád vám záleží na potlesku? Na honoráři? Nebo tím brzdíte stáří?

Vezmu to popořadě: ano, potlesk mám rád. Když ho někdo rád nemá, nechápu, že je hercem. Co se týče honorářů, asi nebudu první, kdo objevil, že s penězi je život daleko příjemnější, takže taky ano.

Na co šetříte?

Ještě nedávno jsem si představoval, jak jednou přispěju svým vnučkám na studium v cizině, ale dneska už bych je do Německa, do Francie nebo do Ameriky pouštěl s obavami.

Pročpak?

Zatím jsou dobře vychované a já bych se děsil, že se vrátí třeba jako zelené ekokomunistky. Ale naštěstí o tom už nebudu rozhodovat. Je to jejich svět a věřím. že holky všechno zvládnou… Ale když se bavíme o penězích, řeknu vám ještě něco: překvapuje mě, že si spousta lidí nedovede představit státní bankrot, který není ničím ne—reálným. Náš stát je v pozici člověka, který vydělává třicet tisíc měsíčně, každý měsíc dostává výplatu, ale zároveň vždycky zazvoní u souseda a dalších třicet tisíc si půjčí od něj. Jednou to soused bude chtít vrátit  – a co mu řekneme my? Ať nám naopak půjčí ještě víc? Podle mě je klidně možné, že se jednou vzbudíme a nějaký ministr nám řekne, abychom si u každé bankovky škrtli poslední nulu, i když ceny zůstanou stejné. Protože donekonečna na dluh žít nelze… Ale vy jste se ještě ptal, jestli hraním divadla brzdím stáří, viďte? 

Ptal.

A tím jste, jak říkají Chodové, trefil kovadlinou hřebík na hlavičku. 

To opravdu říkají?

Neříkají, ale teď mě to napadlo a líbí se mi to. Když zkoušíte novou hru s kolegy, kteří jsou třeba o půlstoletí mladší, musíte se přizpůsobit energii, rytmu práce, často i fyzické výdrži. A ten trénink je jednou z mála opravdových brzd stáří. Pak ještě hodně číst a mít s kým konfrontovat názory.

Zvídavost je, zdá se, vaší základní charakterovou vlastností.

Asi je. Vždycky mě nadchne, když se můžu dozvědět něco nového. Dříve to bylo od historie po parní lokomotivy nebo ponorky, dnes už je to spíš jen ta historie. Pro dnešní počítačově-mobilní generaci nemilovaný obor, ale pro mě největší láska. Historia magistra vitae stále platí. Když prostudujete dvě tlusté knihy o dějinách antisemitismu od historiků, kteří tomu zasvětili život, už se díváte na Izrael a Blízký východ jinak. Abychom si rozuměli – nejste šťastnější, ale lépe ty problémy chápete. Do smrti si budu pamatovat, co mi řekl pan profesor Robert Kvaček, jehož přátelství si velice vážím: „Pamatuj si, že znalost historie útěchu nepřináší!“

Překvapuje vás, že poslední dobou v Evropě antisemitismus sílí? 

Bohužel ani ne. K antisemitismu jsem se dostal přes zájem o druhou světovou válku – když jsem si na střední škole přečetl dvoudílnou dokumentární knihu Norimberský proces, bylo rozhodnuto. Chtěl jsem rozluštit, proč se tohle stalo právě Němcům, když ty nejbystřejší hlavy očekávaly, že dvacáté století bude stoletím německým. Namísto úspěchů přišla totální válka, totální morální selhání a já chtěl pochopit, jak je to možné.

K čemu jste dospěl?

Byl jsem prostě naivní. Tehdy jsem nevěděl, že se tou otázkou zaobírají týmy profesionálních historiků, že je to úkol na celý život. Nepřišel jsem na nic objevného, ale tenhle zájem mi přinesl mnoho silných zážitků, z nichž vůbec nejsilnější nastal v Osvětimi-Březince. Nezapomenu, jak jsem tím areálem lágru chodil, bylo šero, mrholilo. Měl jsem hodně nastudováno, ale stejně vás tam ty rozměry továrny na smrt ohromí. Procházel jsem se hodiny skoro sám a najednou se proti mně vynořil pár mladých, krásných lidí – drželi se za ruce a plakali, strašně moc plakali.

Proč vás ten současný antisemitismus ani moc nepřekvapuje?

Vím, jak hluboké má kořeny. Byl vždycky, i když někdy skrytý. Je věčný, protože je mimo jiné motivován věcí, která se nikdy neodpouští, a to úspěchem.

Čili závistí.

Antisemitismus, stejně jako třídní nenávist jsou jen synonyma pro závist. Židé byli často šikovní a navzdory mnoha zákazům se vždy dovedli prosadit… No a druhá věc je, že hlavně ti radikálnější levičáci na Západě, kteří křičí hesla proti Izraeli, jsou podle mě často zoufale nevzdělaní. Když dnes čtu o tom, jak se Židé na Západě osmdesát let po válce a holocaustu zase už bojí, připadá mi to šílené.

Posledně jste mi říkal, že jestli se dožijete pětaosmdesáti, chcete ještě navštívit Lodž, Stutthof, Treblinku a Rastenburg. Povedlo se něco z toho?

Mimo Lodže jsem zvládl vše. 

Co byste chtěl stihnout do pětadevadesáti? 

Vidíte, Tomáši, a já si doteď myslel, že mě máte tak trochu rád. Co bych chtěl stihnout? Já nevím: dostat se včas na toaletu?

Zkuste to vážněji.

Vy byste mi opravdu přál, abych tu byl do pětadevadesáti? Vždyť jsem vám už řekl, že vysoké stáří znamená taky velkou samotu. Ti, které jsem měl rád a se kterými jsem ušel kus života, vlastně skoro už nejsou, stáří je takové velké loučení… Ale dobře, chtěl bych vidět Bergen-Belsen. Zahynul tam Josef Čapek, malíř a filozof, kterého si moc vážím.  

Máte ještě nějakou osobnější ambici?

Ano. Naučit se angličtinu do té míry, abych mohl alespoň některé knížky číst v originále.

A co ambice herecké? Doufáte, že ještě dostanete velkou šanci?

Nic takového nečekám.

Znáte případ herce, který dostal nádhernou filmovou roli dlouho po osmdesátce?

To opravdu neznám a nevím ani o žádném šíleném producentovi, který by chtěl takový film točit. Proboha, pro koho? Vždyť u nás je podle dosti přesných průzkumů rozhodující masa diváků do dvaceti tří let! Na vaši otázku ale krásně odpověděl můj milovaný herec Jack Lemmon: „Věřil jsem, že až zestárnu, získám zkušenosti, jistotu a nadhled, teprve potom přijdou opravdu velké, dramatické a zásadní role. Nepřišlo vůbec nic!“ Ani na vteřinu se s Jackem Lemmonem nemíním srovnávat, ale řekl to i za mě.

Chodíváte občas do „svého“ Činoherního klubu?

Rád zajdu do tamní kavárny na různá jednání. Jsem v centru města, ale zároveň tam je přes den klid. 

Myslel jsem jako divák, na představení. 

Do divadla teď moc nechodím, špatně slyším. Naposledy jsem viděl Katy v režii Ondřeje Sokola a to je skvělé představení, výborná hra, úžasní herci… Ale já už si tam za těch dvaačtyřicet let svoje odehrál. Loni jsem myslel, co se mnou ten odchod udělá, a budu upřímný – neudělalo to se mnou vůbec nic.

Žádný smutek?

Ani dojímání. Já hraju pořád hodně, i když jinde. Do Činoherního klubu přišla nová generace, která tu Thespidovu káru popotáhne zas o kousek dál. 

Ale proč jim nechodíte fandit?

To byste mi křivdil, fandím jim. Třeba Ondra Malý je opravdu malý, pro mě takový skřítek s ponikavýma očima, ale na jevišti úplný král, radost na něj koukat…

Když špatně slyšíte, jak to řešíte na jevišti?

Tam dobrý sluch vlastně nepotřebuju, přesně vím, co kdo kdy řekne.

Stane se ještě, že si s vámi zaflirtuje nějaká fanynka? 

Občas a lichotí mi to. Proto se v takových chvílích snažím narovnat, abych se nehrbil, a je-li to v chůzi, zpevním krok. Pokud jde o intelektuálku, rád se navíc pochlubím nějakou zcela zbytečnou znalostí.

Čím třeba?

Třeba tím, že umím latinské názvy většiny souhvězdí severní oblohy, a v případě Orionu nebo Ursy Maior, tedy Velké medvědice, zvládnu dokonce arabské názvy jasných hvězd: Dubhe, Merak, Phekda…

… stačí, stačí, věřím vám! Kde jste se to naučil?

Jako gymnazista jsem chodil do kroužku na petřínskou hvězdárnu a doma si pořád dokolečka prohlížel Klepeštovu mapu severní oblohy.

Krůček k chaosu

Už před dvaceti lety jste mi řekl, že do moderního světa nepatříte. Prohlubuje se ten pocit?

Spíš se utužuje. Současný svět je jiný, čímž vůbec nechci říct, že ten náš byl krásnější. Jako školák jsem zažil konec války a potom víc než čtyřicet let komunismu.

No právě. Není dnešní svět mnohem lepší?

Říkám, je jiný. Pochybuju totiž, že by se za mého dětství našel třeba mladík, který se rozeběhne a kopne do hlavy starce sedícího na lavičce, prostě jen tak, aby se něco dělo. Nemám pocit, že by žáci div neumlátili svého kamaráda někde za školou, a tak dále. 

Tohle se jistě stávalo vždycky.

No, nevím. Mám dojem, že excesy tohoto typu zcela výjimečně… A ještě bych zmínil tu každodenní obrovskou porci vulgarity a sprosťáctví, která je ve veřejném prostoru. Vtipy, které si kdysi říkali muži na záchodě a někteří se červenali, dnes slyšíme z televize, jsou v novinách, o sítích ani nemluvím. 

Teď mám pocit, že trochu začínáte moralizovat.

Moralista opravdu nejsem. Jen jsem se asi zasekl ve světě, kde lidi bavili Oldřich Nový, Adina Mandlová a Hugo Haas. 

Hned zpočátku jste řekl, jak vás trápí myšlenky, do jaké Evropy se narodily vaše vnučky. Jak jste to myslel?

Jestli se něčeho bojím, tak totálního chaosu. Ono se tomu říká výbuch lidového hněvu, někdy dokonce výbuch spravedlivého hněvu. A většinou to končí lynčem nevinných. 

Ale kdo by koho lynčoval?

Napětí v západní Evropě, kde jsou radikální muslimové, neustále stoupá. Vždyť dnes už pomalu neuplyne měsíc, kdy by nějaký pár turistů či starších manželů, kteří šli jen tak na kafíčko, nebyl smrtelně zraněn. Evropské vlády zůstávají pořád slepé k tomu, co se děje, protože rezignovaly na bezpečnost obyčejných lidí. Jak je možné, že jsou třeba ve Francii čtvrtě, které už stát neovládá, a dokonce i policie se tam bojí? Stalo by se to za de Gaulla? Podle mě ne… Tihle radikální muslimové zatím nemají sílu na to, aby tu vytvořili islámské teritorium se vším všudy, ale mají dost času, během kterého nás budou trvale znejišťovat. Obrana bude stát čím dál víc peněz, až bude neufinancovatelná. No a zbytek už dokoná demografie. Bohužel vymíráme. 

A přesto. Neplatí, že i když čelíme spoustě problémů, beztak si žijeme nejlépe v historii?

Navzdory všemu bych asi souhlasil, ale zkuste si to dát na transparent, až bude nějaká příští generální stávka. Zajděte mezi odboráře, snadno je poznáte, jsou většinou tlustí, i když hladoví. A pak mi zavolejte, kde jste hospitalizován – rád za vámi dorazím. 

Na závěr verše

Myslíte, že jak stárnete, mění se vaše povaha? 

Nejspíš mě to vede k větší pokoře. Celý život jsem byl takový ten opravdový, rohatý beran – a to už rozhodně nejsem, což je dobře. Pokora přináší duševní úlevu a tu starý člověk, zvláště v dnešní tekuté době, opravdu potřebuje.

Dřív jste byl zbytečně tvrdý a přísný?

Někdy byl, někteří lidé se mě prý až báli. Dnes už vím, že v životě dosáhnete daleko lepších výsledků, když k ostatním přistupujete s mírností a jakousi lidskou elegancí. 

Mění se nějak váš vztah k víře, k Bohu; prostě k tomu, co přesahuje možnosti našeho mozku?

Já se už netrápím složitými ontologickými otázkami. Jestli bude poslední instancí Bůh, vesmír, nebo jen smrt mozku, to si musí každý vybrat sám. I když víra alespoň přináší útěchu. Katolická církev to dobře vymyslela s posledním pomazáním, kdy pak umírající požádal rodinu kolem, aby mu jeden po druhém odpustili, pokud jim v životě ublížil, a odcházelo se mu lehčeji… No jo. Jenomže víra je dar, který nebyl dopřán každému. 

Vy jste ho nedostal?

Nedostal, přestože jsem pokřtěný. 

Pozitivem stáří je, že už si můžete dovolit upřímnost. Nechcete mi na závěr říct nějakou svou pravdu, kterou jste si dřív nechával pro sebe?

Asi byste chtěl nějakou moudrost, co se dá rovnou tesat, viďte?

Ani ne.

A víte co? Moudrých úvah o životě jsem přečetl už hodně, ale dovolím si přidat jednu vlastní. Vlastně nevím, jestli to je moudré, ale jde o takový extrakt mých životních zkušeností a zároveň trochu neumělý pokus o verš: Jsem stár a dlouhá léta žiju v zemi, kde vše, co jinde vážné jest, u nás se v prdel mění.