Jste trochu sígr, ale pořád z vás může být skvělá houslistka

Jak už to u špičkových muzikantů často bývá, i vy pocházíte z hudební rodiny. Maminka, tatínek, babička, dědeček… Vybavíte si nějaké vzpomínky z dětství, které se hudby naopak netýkají?

Spoustu! Vybavuji si okamžiky, kdy jsme jezdili na chalupu k babičce Antonii a já se učila jezdit na kole. Nebo když jsem chodila „na ryby“: vyrobila jsem si prut z klacíku, na který jsem navázala provázek a lovila „ryby“, i když ve skutečnosti to byli šneci pod skalkou. Jako dítě jsem byla víc kluk, hrála jsem si s autíčky, maminka mě u nás v Praze na Proseku vodila na hřiště, kde jsem hrála s klukama fotbal a vždycky chtěla být brankář. Mé dětství je prostě plné krásných vzpomínek.

Housle jsou obtížný nástroj, zvlášť v začátcích. Když si dítě sedne ke klavíru, za poměrně krátkou dobu je schopné zabrnkat písničku. U houslí to trvá nepoměrně déle. Jak vzpomínáte na své houslové začátky?

Musím přiznat, že jsem nepatřila mezi děti, které cvičení dávají hodně času. Mojí první houslovou kantorkou byla moje maminka a vzpomínám si, jak mi vyprávěla, že jeden z jejích výborných žáků cvičí každý den už ráno před školou. Já takový případ vůbec nebyla, dávala jsem tomu tak hodinku odpoledne a někdy ani to ne. Radši jsem šla ven hrát fotbalíček, jak jsem tomu jako dítě říkala.

Což ale znamená, že jste musela mít velké hudební nadání.

Asi ano, protože moje vůle cvičit opravdu nebyla nejsilnější. Jak říkám, jako malá jsem cvičila… no, jestli tu hodinku denně, tak je to moc. Jiní malí houslisté cvičili většinou kolem čtyř hodin denně. Obdivuju je a trochu se stydím. Ale čtyři hodiny, to pro mě tehdy byla naprosto astronomická cifra.

Dalo se ve vaší rodině hudbě vůbec uniknout?

Hudba a housle jsou pro mě přirozeností od útlého dětství. Hráli oba moji rodiče i děda, babička zase byla operní pěvkyně. Já už jako úplně malá brala do ruky máminy housle a dělala, že na ně hraju. Určitě to nebylo tak, že by mě rodiče v mých čtyřech letech vzali a dali na housle. Hudba u nás byla dnes a denně.

Úžasná babička

Zmínila jste svou babičku, kterou byla operní legenda Antonie Denygrová, sopranistka, dlouholetá sólistka opery Národního divadla a taky velice úspěšná hudební pedagožka, která roky vedla například Dagmar Peckovou. Povězte, zpívala vám?

Zpívala. A asi trochu doufala, že bych taky mohla být zpěvačka. Ale já si ze zpěvu dělala srandu. Schválně jsem třeba zpívala falešně a předstírala, že jinak to neumím.

Proč?