Huba prořízlá. Dagmar Pecková a její jubilea

Začněme přece jen obráceně, od té šedesátky. Zdá se dost neuvěřitelná, už jen proto, že Dagmar Pecková momentálně vypadá asi nejlíp za posledních dvacet (nebo možná i více) let. Což není lichotka, jen prosté konstatování faktu, které navíc sama pěvkyně přijímá způsobem sobě vlastním: „Taky to stojí strašný prachy!“

Kromě „strašnejch prachů“ nicméně Dagmar Pecková do vlastní kondice investuje i spoustu času a fyzické námahy, denně uběhne deset kilometrů: „Během lockdownu jsem doma měla dlouhou chvíli, a tak jsem často dala i patnáct. Ale pak jsem prodělala covid a byla jsem dvakrát očkovaná a je fakt, že teď zaběhnu tak těch deset, a to ještě ne na jeden zátah. Těžko říct, jestli je to covidem, věkem, nebo tím, že jsem prostě kráva líná.“

A je tu taky hlas, který je pro Peckovou hlavním pracovním nástrojem. O tom, jak si Dagmar před několika lety, kolem přechodu, prošla krizí až depresemi, už bylo napsáno poměrně dost. Dagmar Pecková „jela“ na plné obrátky celé roky, ba dekády, po prvním porodu měla pauzu tři týdny, po druhém měsíc. Jinak v podstatě neustále létala po světě a zpívala a zpívala a zpívala, jednak proto, že je houževnatá a činorodá a nesnáší, když se nic neděje, ale taky proto, že když se pěvec pohybuje na nejvyšší mezinárodní úrovni, není ani zdaleka svým vlastním pánem. „Máte na noze železnou kouli v podobě agentury, živíte spoustu lidí. Agentura vám nabídne roli, když ji odmítnete, agentura se s vámi nebaví, když to zazpíváte a ono to nedopadne, agentura se s vámi taky nebaví. On je ten velkej operní svět ve skutečnosti dost hnusnej,“ říká Dagmar.

Čímž se dostáváme zpátky k hlasu: nahromaděná únava a frustrace se před lety spojily s nastupující menopauzou, která může znamenat velké fyzické změny. U Dagmar Peckové mimo jiné znamenala ztrátu „horní kvarty“, tedy čtyř nejvyšších tónů hlasového rozsahu. Výjimečné to není, hlas se vyvíjí celý život a přechod je zásadním zlomem pro spoustu zpěvaček. Jde hlavně o to, jak se s tím vypořádají. Dagmar Pecková nakonec – po obdobích sebelítosti, smiřování a terapie s psychiatrem – dospěla k rozhodnutí, že už se nehodlá dál trápit: ohlásila, že s velkou operou končí. Prostě tak.

 

Od té doby se věnuje hlavně písňovému repertoáru, zazářila v činoherní roli, založila hudební festival, k šedesátinám si nadělila knížku (jmenuje se Šaty, noty, boty a vyšla v nakladatelství Grada) a aktuálně se vrátila i do Národního divadla, kde s režisérkou Barborou Horákovou Joly vytvořila představení Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla. „Čímž jsem si splnila jeden z životních snů,“ říká.

Čili se dá říct, že Dagmar Pecková je v šedesáti šťastná. Cesta to ale nebyla dvakrát jednoduchá.

 

Alešek

„Zřejmě hajzl. Strašnej parchant,“ odpovídá Pecková na otázku, jaké byla dítě. Narodila se 4. dubna 1961 v Chrudimi, respektive v Medlešicích, které se pak součástí města Chrudim oficiálně staly v roce pětaosmdesát. Dagmar má o šest let starší sestru Vladimíru, které se Dášiným narozením o poznání zhoršil život: „Ségra měla panenku Aleška, takové to miminko, co ho holčičky přebalujou a koupou, ukládají do postýlky. A já, hajzl mrňavej, sotva jsem se naučila lézt, jsem Aleška pravidelně kradla, sápala se s ním do schodů a z nich ho vztekle vrhala dolů,“ říká Dagmar. Vladimíra prý byla „taková ta spořádaná holčička, blonďaté stvoření s modrýma očkama“ a sestřino počínání velmi špatně snášela. Jenže Dáša si prostě nemohla pomoct.

Když bylo Dagmar šest nebo sedm, rodiče se rozvedli. „Zůstaly jsme já, ségra, máma a babička a nějak jsme to válely,“ vzpomíná Pecková. „Máma pracovala v kanceláři, byla písařka. My se ségrou obě chtěly studovat, a tak si máma po směně ještě navlékala gumové rukavice a do podniku, ve kterém pracovala, chodila vytírat, aby měla druhý plat. A aby toho nebylo málo, o sobotách a nedělích prodávala v cukrárně. No, lehký to rozhodně neměla.“

Dášina matka byla prý extrémně muzikální, krásně zpívala. Hudební nadání měl i její otec, Dášin děda: „Úplně sám se naučil hrát na tahací harmoniku. Neznal noty, ale uměl zahrát i zazpívat úplně všechny písničky, které se hrály po hospodách. Všechny tóniny, dominanty, subdominanty, nebo jak se to jmenuje, já už to taky zapomněla – to on všechno ovládal, aniž by věděl, jak se to zapisuje do not.“

Máma prý z Dagmar nejdřív chtěla mít baletku, ale „když viděla ten můj buclatej zadeček, rychle ji to přešlo“. Vladimíra hrála na klavír, a když už stál nástroj doma, rozumělo se samo sebou, že bude hrát i Dáša. „Což mi strašně pilo krev, protože to bylo na úkor fotbalu s klukama!“

Až později, když bylo Dáše devět nebo deset, ji máma přihlásila do hudebky na zpěv. A tam se to „zlomilo“, rychle se ukázalo, že malá Pecková je extrémně talentovaná, a navíc má v sobě úctyhodnou dávku exhibicionismu: studna na dvoře sloužila jako jeviště, švihadlo jako mikrofon. „A bylo vlastně jedno, jestli kolem někdo byl, nebo ne, já žila ve svém vlastním světě,“ směje se.

V patnácti se Dagmar dostala k Miluši Dvořákové, kantorce, která učila například i Gallu Macků. Dvořáková si pubertální dívku poslechla a konstatovala, že „má děsnej talent, ví přesně, co zpívá a proč, což u tak mladé holky rozhodně není samozřejmost. A navíc je nadaná i herecky.“

Dvořáková Dáše poradila, aby si podala přihlášku na konzervatoř: a to jak na operní zpěv, tak na herectví.

Jenže…

 

Takový zjevení

„K přijímačkám na herectví jsem se naučila monolog z Radúze a Mahuleny, konkrétně Mahulenu, jak se mění ve štíhlý topol. No a teď si představte, že jsem tam nakráčela a měla jsem takový červený puntíkatý krimplenový šaty s bílým límečkem a kolovou sukní a k tomu bílý botičky a podkolenky,“ vzpomíná Pecková s tím, že takřka první, na koho na konzervatoři narazila, byla jiná uchazečka: Ivana Andrlová. „Měla nějaký džíny a tričko, stejně jako skoro všichni ostatní, jen já, úplná kráva, přišla v těch šatech.“

V přijímací komisi seděly velké herecké persony, třeba Jaroslava Adamová nebo Jiří Vala. „A já začala recitovat a v těch puntíkách a podkolenkách jsem se měnila ve štíhlý topol, no prostě Vala i Adamová čuměli úplně stejně jako teď vy a pak se jen zeptali, jestli už vím, jak jsem dopadla o patro výš, na opeře. Takže to bylo úplně jasný!“

Načež se tedy Dáša šla podívat o patro výš – a tam to taky nedopadlo. „Šla jsem pak na gymnázium v Chrudimi, kde ale měli volno už jen v matematický třídě!“

Nepřijetí na konzervatoř se však u Peckové nepřetavilo v zahořklost, snad i proto, že na opeře selhala nikoliv ve zpěvu, ale v teorii. A tak se ji doučila a za rok ji přijali a na konzervatoři pak prý šest let byla „takový zjevení“ (jak později konstatovali někteří bývalí kantoři): nesmírně talentovaná, energická a pro jeviště zrozená, ale taky „šílenej sígr“. Samozřejmě.

 

Šibřinky

V jedenaosmdesátém, když jí bylo dvacet a studovala pátý ročník konzervatoře, se Dagmar Pecková poprvé postavila na opravdové jeviště: dostala se do plzeňské operety, kde zpívala v muzikálu Snílci. A pak už to šlo ráz na ráz, ani ne za rok měla stálé angažmá v pražském Hudebním divadle v Karlíně, kde postupně začala dostávat ty nejpůvabnější operetní a muzikálové role, třeba Elizu Doolittlovou v My Fair Lady. „Mimochodem, na tu se přišel podívat i Jiří Vala. Po představení za mnou šel do šatny a povídá: ‚Teda, holka, vy jste úžasná, já jenom zírám. Vy zpíváte, hrajete, tancujete, no neuvěřitelný!‘ Já na to: ‚ A víte vy, že jsem před lety dělala přijímačky k vám na herectví a vy jste mě nevzali?‘ Dost čučel!“ směje se Pecková.

Zkraje roku 1985 pak přišel moment, ke kterému se Dagmar vrací v mnoha rozhovorech a který byl pro její pozdější směřování klíčový. Snažila se tehdy dostat do Národního divadla, kde ovšem jako šéf opery působil známý dirigent Zdeněk Košler. A ten Dáše řekl památnou větu: „Nemáte talent, jednou budete nešťastná, vraťte se k šibřinkám.“

„Šibřinkami myslel operetu a muzikály,“ vysvětluje Pecková.

Nemáte talent,

jednou budete nešťastná,

vraťte se k šibřinkám.

Tenkrát Dášu tahle slova zasáhla, dnes ale říká, že by Zdeňku Košlerovi, se kterým ji pak až do konce jeho života pojila (jemně řečeno) animozita, měla na hrob nosit květiny. Právě doporučení stran návratu k šibřinkám totiž Peckovou „nakoplo“ k budoucí hvězdné světové kariéře.

 

Dobře zpívá, málo mluví

Stalo se to takhle: asi měsíc po setkání s Košlerem měla Dagmar koncert v Karlových Varech, kde předtím vyhrála pěveckou soutěž. Setkala se tam s kolegou Vojtěchem Nalezencem, jenž už tou dobou působil ve studiu Semperovy opery v Drážďanech. „Dost jsme se spolu opili a já mu brečela na rameni, že mě nechtějí v Národním, že v Karlíně už to nemůžu vydržet, že chci dělat něco jinýho... A on povídá: ‚Tak zkus předzpívat u nás ve studiu,‘“ vypráví Dagmar.

Operní studio je vlastně přípravka, kam jde talentovaný a ambiciózní pěvec pokud možno přímo ze školy. Tři roky studuje, vedení divadla ho pozoruje, postupně obsazuje do malých či větších rolí a v ideálním případě jej nakonec přesune do „áčka“, tedy do souboru hlavní operní scény.

„Tak jsem si tam napsala a jela předzpívat. Tehdejší šéf drážďanského studia se jmenoval Hajo Müller a byl strašně příjemný, na rozdíl od Košlera, který mě dost nesnášel – a je fakt, že já měla tu hubu proříznutou fakt hrozně, každého jsem hned na potkání posílala do háje. Přijela jsem do Drážďan, zazpívala a oni mě okamžitě vzali. Pak trvalo asi tři čtvrtě roku, než jsem se naučila německy, a myslím, že to bylo zásadní: protože jsem neuměla jazyk, nemohla jsem nikoho nikam posílat. Čili v Drážďanech mě dlouho měli za tu, která dobře zpívá a moc toho nenamluví! Díky tomu jsem pak udělala světovou kariéru,“ směje se Dagmar. „Z toho vyplývá ponaučení: pokud máte prořízlou hubu, neučte se cizí řeči!“

Ve studiu působila Dagmar Pecková necelé dva roky, zpívala i na velkém jevišti, zpočátku spíš malé role. Po oněch dvou letech ale dostala Rosinu v Lazebníku sevillském. A to už bylo něco.

 

Slušnej chlapec

Samozřejmě to však nebyla jen chybějící němčina, co talentované Dagmar Peckové pomohlo otevřít dveře do světa. Byla to i legendární sopranistka Antonie Denygrová, jež byla po dlouhé roky Dášinou pedagožkou a tak trochu (minimálně ze začátku) i průvodkyní po operním světě.

Jejich spolupráce začala následovně: někdy v roce 1984 či 1985, už po absolutoriu konzervatoře, byla Dagmar na kurzech v německém Bayreuthu. „Přijel tam i celý orchestr pražské konzervatoře, v němž hrál první housle David Šroubek, syn paní Denygrové. Nějak jsme se do sebe zakoukali. Přijeli jsme domů, já chodila v kožené minisukni a lodičkách na vysokým kramfleku a měla jsem fialové vlasy, no nebylo to dobré, ne pro paní Denygrovou!“

Jednou po představení Antonie na Dagmar čekala před služebním vchodem karlínského divadla. Aby si s ní promluvila – a vymluvila jí randění se synem. „Abych ho neničila, že je to slušnej chlapec! Daly jsme se do řeči a ona mi najednou povídá: ‚Vy jste taková prima holka, to jsem ani nečekala!‘ A tak jsme šly na skleničku a padly si do oka tak, že jsem k ní pak přišla na kafe, zpívaly jsme, ona mi začala pouštět Marii Callas, kterou já v podstatě neznala, protože po šesti letech na konzervatoři jsem o zpívání nevěděla vůbec nic…“

Antonie Denygrová takhle Dášu začala vzdělávat. „A později, když to šlo s jejím synem do kopru, my jsme pořád byly ty největší kamarádky, vzájemně jsme se ctily a hrozně pracovaly. To ona ze mě udělala to, co šlo nahoru.“

Denygrová dávala Peckové i doporučení stran rolí. Radila, do čeho se vzhledem k hlasu pouštět a do čeho ne. A fakt je, že většina chyb, které kdy Dagmar Pecková v tomhle ohledu udělala, se odehrála až poté, co její skoro dvacetiletá spolupráce s Antonií skončila. „Zpívala jsem třeba Ortrudu v Lohengrinovi. Můj hlas na to nebyl, ale já byla přesvědčená, že je. A jsem si jistá, že přesně tuhle roli by mi Táňa určitě vymlouvala.“

 

Epilog

Po několika letech v Drážďanech odešla Dagmar Pecková do berlínské Staatsoper a odtud pak do Stuttgartu. Zhruba v polovině devadesátých let, to už byla plně etablovaná v německém, potažmo mezinárodním operním prostředí, se pak rozhodla pro volnou nohu.

Zpívala v Paříži, Londýně, v San Francisku, v Lipsku, zpívala dokonce i v newyorské Carnegie Hall, což dodnes považuje za svůj největší profesní úspěch. V Praze od konce 90. let zářila v Národním divadle v roli Carmen v režii Jozefa Bednárika.

Třikrát se vdala, na svět přivedla dvě děti, syna Theodora a dceru Dorotheu, tu má se současným manželem, německým pozounistou Klausem Schiesserem.

Po čtyřiceti letech na světových jevištích otevřeně říká, že operní svět umí být krutý, ba odporný a že jí bylo vždycky líp na písňovém a koncertním poli. Taky ví, že větší slávy nakonec dosáhla spíš v zahraničí než doma v Česku.

Přiznává, že dělala chyby, v práci i v osobním životě. Že ji ta její huba prořízlá přivedla do mnoha problémů.

Jenže taky říká, že jí „pánbůh nasr.. do krku“, rozuměj obdařil ji obrovským pěveckým talentem. Což není samozřejmost. A navíc: i ten největší talent je k ničemu, když si ho člověk neváží nebo ho nedoplní tvrdou prací. „To se musí. Protože jinak je člověk spíš… arogantní kráva.“