Logo

Jiří Suchý: Na hloubání o své smrti nemám čas

16. června 2023

Post Image

Jiří Suchý: Na hloubání o své smrti nemám čas

Play icon
85 minut

foto Petr Kozlík

Jiří Suchý chodí na svých jednadevadesát let výborně, ale když odcházel z rozhovoru v redakci Reportéra, na schodech se opatrně přidržoval zábradlí. „Můj tatínek byl až do devadesáti dvou výbornej, ale pak uklouzl v koupelně, zlomil si krček a do dvou měsíců zemřel.“ Nic takového si Jiří Suchý nemůže dovolit, má spoustu práce. Rozhodl se, že bude žít do sto šesti.

Na co jste myslel, když jste přijížděl do naší redakce v pražské Petrské čtvrti?

Třeba na nádhernou kavárnu Vltava, která byla za mého mládí kousek odtud, na konci Revoluční ulice. Tam jsme někdy roku 1957 vystupovali na oblíbených večerech s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Šlitrem, jmenovalo se to Večery s tetou – vždy bylo vyprodáno do posledního místa.

A když jste vyšli na ulici, přes řeku jste se mohli kochat pohledem na obrovského generalissima Stalina.

Ano, měl jsem tu čest. A potom jsem měl taky tu čest vidět, jak mu ustřelili hlavu… Jinak kavárna Vltava byla taky tím místem, kde jsme o pár let později oslovili tehdy ještě amatérského zpěváka Karla Gotta a přivedli ho do Semaforu.

Věděli jste hned, že z něj bude hvězda?

Ano, ale to jsem věděl i o dalších, které jsme takhle objevili: o Evě Pilarové, Waldemaru Matuškovi, o Nadě Urbánkové… Vypěstoval jsem si intuitivní metodu a díky ní poznal, jestli jsou lidé schopni dělat divadlo, už když se přišli představit, lezli po schůdkách na scénu a řekli první větu. Bylo mi jasné, jestli je ten člověk suverénní a příjemný, nebo plachý, bázlivý, bezradný. K nám do Semaforu chodili rozklepaní amatéři a amatérky, kteří často nevěděli, co s rukama, ale odhadl jsem, jak se bude dotyčný vyjímat na jevišti.

Hovoříte o počátcích Semaforu, kdy tam chtěl snad každý začínající umělec vystupovat…

Ano, Miloš Forman na tohle téma natočil Konkurs. Do časopisu Mladý svět dal inzerát, že Semafor hledá zpěvačku, a přišly mraky dívek, z nichž drtivá většina neuměla nic, dokonce ani zpívat. I tehdy přicházely talenty, ale zřídka. Najednou se objevila taková s pronikavým hlasem a jmenovala se Přenosilová… Ještě si vzpomínám na jednu dívku, jak ona se jenom… černý copánky měla… už vím, Zdeňka Lorencová. Zpívala tam Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Lenkou Lichtenbergovou, která s vámi taky takhle v dětství začínala a dnes žije dávno v Kanadě.

Lenka se tehdy jmenovala Hartlová a ano, ve druhé polovině šedesátých let byla u nás v divadle. Velice talentované děvče, v té Kanadě komponuje nádherné židovské písně. Měli jsme takových dětí postupně několik a vlastně za to mohl Jan Werich. Když jsme v Semaforu chystali svoji druhou hru Taková ztráta krve, seděli jsme u něj doma a Werich nadhodil: „Heleďte, když píšete ty muzikály, zamontujte do nich vždycky i nějaký dítě. V Americe je to běžný, říkají tomu ‚touch of humanity‘, ono to hru prolidští.“ Tak jsme to s Jiřím Šlitrem zkusili, právě proto vzniklo Sluníčko, sluníčko. Moc jsme si od té písně neslibovali, byla spíš takovou roztomilou odchylkou a rozhodně by mě nenapadlo, nakolik zapustí kořeny. Zvláštní. Děti v mateřských školkách se prý Sluníčko učí dodnes.

CHYTŘEJŠÍ NEŽ JÁ

Scházíme se nedlouho po smrti divadelníka Ivana Vyskočila, s nímž jste si byli blízcí. Na co jste v souvislosti s jeho odchodem myslel?

Podpořte Reportér sdílením článku