Jak ústecké muzeum za covidu pomohlo seniorům vzpomínat

4. května 2023

Když před víc než třemi lety začala covidová pandemie, ústecký historik a muzejník Martin Krsek vymýšlel, jak pomoci seniorům, na něž nemoc samotná i lockdowny dopadly nejvíc. A vymyslel projekt, v jehož rámci senioři sepisovali a do muzea posílali své vzpomínky. Projekt dostal název Paměti z karantény s podtitulem Válka, odsun, normalizace versus Covid 19. A nedávno vyšel i knižně.

Jak projekt Paměti z karantény původně vznikl?

Vlastně ze šoku.

Ze šoku?

Ano. Ze šoku z toho, co se kolem nás na děje. Myslím tím dobu ze začátku covidové pandemie. Její průběh byl neskutečně rychlý a dramaticky ovlivnil život celé společnosti. První případ byl u nás zaznamenán 1. března a už 14. března se začaly zavírat všechny veřejné instituce včetně muzeí.

Pořád mi to není úplně jasné.

Na vzniklou situaci zároveň rychle začali reagovat lidé a rozběhly se různé aktivity, jak pomoci. Třeba divadelníci začali šít roušky. A já si říkal, co by v této situaci mohli dělat muzejníci. Mohli jsme se samozřejmě zavřít do depozitáře a bádat, ale to mi přišlo trochu sobecké. V tu dobu se hodně mluvilo o tom, jak situace kolem covidu dopadá především na seniory, že je to hrozně ohrožuje a že nesmí ani vystrčit nos z baráku. A já si řekl, že to je přesně ta skupina, ke které máme blízko. Nosí nám různé předměty, které se hodí do sbírek, komunikují s námi…

Takže jste rovnou vymysleli, že senioři mají začít psát vzpomínky?

Naše úvaha byla nejprve o tom, že bychom seniory měli nějak povzbudit, dát jim vědět, že na nelehkou situaci nejsou sami a že na ně někdo myslí. Chtěli jsme jim prostě nabídnout nějakou náplň, aby měli ve svých zavřených bytech co dělat. Nakonec se to spojilo s tím, o čem jsem mluvil. Od seniorů čerpáme jako historici jejich vzpomínky a oni přece během svého života hned zažili několik vypjatých etap – třeba válečnou okupaci nebo rok 1968.

Nebál jste se, že to naopak seniory uvrhne do špatného psychického stavu, když budou vzpomínat na takovou dobu?

Samozřejmě, to mě napadlo jako první. Ale chtěl jsem prostě zjistit, do jaké míry se covidová krize podobá vypjatým okamžikům, které zažili, a jak se s nimi vlastně vypořádali. Ony se totiž ty situace v některých aspektech skutečně podobaly, třeba tím, jak lidé najednou vlítli do obchodů a začali se předzásobovat moukou a dalšími potravinami. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že by je to mohlo stresovat, takže jsem chtěl, aby vzpomínali i na něco hezkého a veselého, co jim tehdy pomohlo přežít.