Virus mezi vládou a vědci

Je to, jako kdybychom v Česku konečně měli slavný německý Institut Roberta Kocha – tímto způsobem představoval počátkem ledna nový ministr zdravotnictví Vlastimil Válek zřízení Národního institutu pro zvládání pandemie. Obstojí však toto srovnání? Neukazují se i na něm spíše slabiny našeho domácího boje s pandemií? A neprojevuje se na něm dokonce obecný přístup české politiky k vědě a výzkumu, který by se mohl vymstít i při dalších krizích?

Odpovědi na všechny zmíněné otázky se bohužel nezdají uspokojivé, podíváme-li se detailněji na onen český institut a jiné obdobné organizace v cizině.

Nesrovnatelné

Nutno zdůraznit: není určitě špatně, že Česká republika bude zmíněný Národní institut mít. Skupina, která v půli ledna čítala přes čtyřicet členů, se skládá z reprezentativního vzorku expertů spojených převážně s medicínskou stránkou pandemie. Jsou v ní lékaři různých oborů, vakcinologové, odborníci specializující se na oblast statistiky aplikované v přírodních vědách. Přesto je srovnání s Institutem Roberta Kocha, a dokonce i samotné jméno české skupiny zavádějící.

Zmíněný německý institut má u nás skoro až mytickou pověst. Není divu: v radikálně zpolitizované debatě o tom, jak k pandemii přistupovat, se představa apolitické instituce, která radí vládě a požívá obecný respekt, líbí. Problém však spočívá v tom,
že Kochův institut je 130 let stará vědecká instituce, která zaměstnává1 100 lidí, z nichž 450 jsou vědci. Její práce je průběžná, dlouhodobá a soustřeďuje se obecně na oblast veřejného zdraví. Autorita Kochova institutu a zmiňovaná nestrannost se odvíjí právě z této jeho tradiční pozice; není tolik důležité, kdo přesně je každý z těch více než čtyř stovek vědců, kteří v něm pracují. Jinými slovy – značka Institut Roberta Kocha, pojmenovaná po slavném německém lékaři a mikrobiologovi, je primární a životopis či tituly jeho expertů až sekundární: jejich autorita se do značné míry odvíjí od toho, že pracují právě v Kochově institutu.

U nás je tomu však naopak (což byl ostatně i rys předchozích pandemických poradních orgánů vlády). Legitimita Národního institutu pro zvládání pandemie je jednak dána jmény, tituly a životopisy těchto expertů, kteří fakticky představují klíč ke složení skupiny, jednak stojí na tom, kdo skupinu jmenoval, tedy na ministrovi zdravotnictví. Autorita skupiny se vlastně zakládá na autoritě jiných organizací, v nichž zmínění odborníci působí. S nadsázkou řečeno: Národní institut pro zvládání pandemie bude podle představ jeho tvůrců určitě dobře fungovat a mít respekt, protože jeho členy jsou profesoři, přednostové, děkani a docenti dalších institucí.

Pandemie napříč obory

Někdo ví a mnozí patrně netuší, že české úřady měly v době příchodu nového koronaviru k dispozici pandemický plán. Schválila ho vláda Petra Nečase v roce 2011: nebyl sice od té doby aktualizován, obsahoval nicméně konstatování: „Většina expertů se shoduje v tom, že není otázka, zdali přijde další těžká chřipková pandemie, ale kdy přijde...“ Docela přesně přitom předpovídal, jak bude taková pandemická situace vypadat. Typický bude rychlý postup infekce, což poskytne málo času pro zavedení nutných opatření, která se budou vytvářet až „ad hoc“, tedy v reakci na vývoj. V úvodu pandemického plánu se hovořilo o zahlcení a přetížení zdravotnických zařízení včetně nedostatku personálu, opožděné a omezené dostupnosti vakcín a antivirotik, případném potenciálně závažném nedostatku personálu a výrobků v důsledku epidemie, který způsobí potíže v chodu klíčové infrastruktury a služeb, což zase bude mít negativní dopady na sociální a ekonomické aktivity v zemi.

Příznačné je, že pandemický plán ve svém celku zvláštním způsobem ignoroval svoje vlastní vymezení pandemické krize. Ačkoli velká část problému popsaného výše se netýká zdaleka jen jejích medicínských aspektů, v samotném plánu byly prakticky vytěsněné. Tento přístup je ovšem typický pro dlouhodobé mentální nastavení mašinerie ministerstva zdravotnictví. Jeho odrazem je bohužel i vznik zmíněného Národního institutu pro zvládání pandemie.

Za celou dobu, po niž se potýkáme s covidem-19, nevznikla na úrovni vlády – s výjimkou několikatýdenního působení MeSES jako ministerské skupiny – žádná interdisciplinární komise, v níž by se sešli i další vědci a experti z oblastí, kam zvládání pandemie patří. Zejména pak ekonomové, ať již klasičtí, nebo behaviorální, dále sociologové a psychologové, kteří jsou schopni posuzovat chování lidí během samotné pandemie, a v neposlední řadě právníci a odborníci na komunikaci a média. Teprve týmy vytvořené takto napříč disciplínami jsou schopny skutečně efektivně pomáhat při pandemické krizi ve svém celku.

Národní institut pro zvládání pandemie tak není Kochův institut, spíše jako by velmi mírně vykročil směrem k jinému týmu, který bývá často zmiňován v souvislosti s řešením pandemie v Evropě: totiž k britské SAGE, Scientific Advisory Group for Emergencies, v překladu Vědecké poradní skupině pro mimořádné situace. Tato skupina vznikla v roce 2009 v reakci na nemoc šílených krav, avšak s tím, že jde o interdisciplinární orgán upravující svou strukturu a svoje složení podle problému, s jakým se potýká. SAGE tak ve své krátké historii zasahovala třeba při havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě či při erupci islandské sopky Eyjafjallajökull, která ochromila leteckou dopravu v části světa.

V průběhu pandemie covidu-19 se SAGE oproti obvyklému počtu zhruba dvaceti členů podstatně zvětšila: má pracovní skupiny, třeba pro poznatky o chování lidí během pandemie, pro modelování vývoje nákazy či pro děti a sociální péči. Jde tedy o mnohem rozkročenější instituci, která se více snaží uchopit pandemii v celé šíři. A tento přístup by se zásadně hodil i u nás. A to nejen v nynější situaci, ale třeba při další migrační krizi, eskalaci problémů souvisejících s klimatickou změnou nebo něčem, co zatím ani nejsme schopni předpovědět.

Experti pro politiky

V Česku bychom nyní měli využít toho, že se část vědecké komunity rozhýbala ke spolupráci s vládou napříč svými oblastmi a disciplínami a za poslední dva roky získala dost zkušeností; současně také část politiků a úředníků zjistila, že taková komunikace je možná.

Například všechna ministerstva a další velké státní instituce by mohly zřídit funkci svých oficiálních vědeckých poradců, kteří budou mít k dispozici malé týmy běžně se věnující strategickému managementu zavádění vědeckých a technologických novinek do chodu těchto institucí. Pomohla by i reforma fungování stávajících státních výzkumných ústavů, jakým je třeba Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Tyto instituce by na rozdíl od faktického dnešního stavu měly přímo podporovat ministerstva v jejich práci a jejich členové by měli být více propojeni s vědeckou komunitou.

Bylo by namístě zvážit, aby vláda měla svého vlastního hlavního poradce pro vědu, který by jí pomáhal s využitím vědeckých a výzkumných poznatků napříč resorty. Ideálně by se mělo jednat o nepolitickou funkci, na jejímž obsazení by se shodli nejen politici různých stran, ale také zástupci průmyslu, univerzit a Akademie věd.

A určitě by měla vzniknout při českém úřadu vlády obdobná instituce, jakou je zmíněná britská SAGE, a to nikoli jen pro pandemii, ale obecně pro řešení událostí, které se svým charakterem vymykají běžným situacím.

Pokud bychom v Česku dokázali lépe integrovat vědce, akademiky a experty do chodu státu, možná bychom nemuseli v příští krizi, jakou je pandemie koronaviru, neustále dobíhat vývoj, ale zvládali bychom se lépe předem připravit na to, co se blíží. Bruslit je zapotřebí tam, kde puk teprve bude, říkal slavný hokejista Wayne Gretzky a měl pravdu. Pokud chceme zvládat lépe krize, které nás v budoucnu čekají, musíme vybudovat systém, v němž se výsledná opatření budou opírat jak o politická rozhodnutí, tak i o vědecké a datové podklady nikoli z jednoho oboru, ale z mnoha oblastí. Věda i aplikovaný výzkum po světě už čím dál více chápou, že úzké specializace nepomáhají při řešení komplexních problémů. Teď přišel čas, aby to pochopili i politici.

Autor je vysokoškolský učitel, vedoucí Studia nových médií na FF UK, datový analytik a sémiotik. Zabývá se sociálními sítěmi. Spoluzakládal Centrum pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP). Z této pozice se v posledních letech účastnil řady formálních i neformálních jednání souvisejících se zvládáním pandemie covidu-19.