Lidovci: Už nechceme být za ratlíka

Pavel Bělobrádek sedí ve své kanceláři a rozlévá vodu ze skleněného džbánu do skleniček, trochu při tom pokape stůl. Jemná motorika mu dělá velké problémy, takže hůře zvládá obyčejné činnosti: Občas se potýká s příborem, zapínáním knoflíků u košile nebo nedávno s upletením velikonoční pomlázky.

Ve čtyřiadvaceti letech mu zjistili nevyléčitelnou nemoc – roztroušenou sklerózu, která postihuje centrální nervový systém. Kvůli ní musel opustit oblíbenou práci veterinárního hygienika a nechat milovaného fotbalu. „Je to chronické onemocnění, které nikdy nekončí. Je vždycky jenom otázka, jak rychle a s jakou intenzitou se to roztrušování zhoršuje. Já v podstatě mám velkou výhodu, že ta moje fáze je ke mně zatím milosrdná,“ vypráví Bělobrádek. Čtyřicetiletý otec tří dětí však otevřeně přiznává, že má občas problém s koordinací. Vypráví třeba, jak byl rozmrzelý, když na Silvestra v televizi dávali k dobrému, že se netrefil do dveří. „Což nebylo tím, že bych byl opilý nebo jsem dělal komickou vložku, ale prostě někdy vám ta rovnováha způsobí takovéto obtíže. Takže jdete po ulici a lidé říkají: Jé, ten je pěkně nametený. Ale to je věc, na kterou si postupně zvyknete.“

Teď sedíme v jeho kanceláři lídra KDU-ČSL v pražském paláci Charitas. Na zdi visí kříž i fotografie nejúspěšnějšího polistopadového předsedy strany Josefa Luxe. Do sněmovních voleb zbývá pár měsíců a světlovlasý muž mluví vážně o tom, že by se chtěl stát premiérem.

Opravdu? Jakože by lidovci vyhráli volby? „Lidé u nás ve straně říkají, že už mají plné zuby být tím poštěkávajícím šestiprocentním ratlíkem. Chceme být vůdčí, rozhodující silou. Už nechceme být doplňkem, žádným jazýčkem na vahách, který je sociálním svědomím pravicových vlád a konzervativním a zodpovědným prvkem v těch levicových vládách. Mě už to nebaví,“ vysvětluje.

Usilovat o křeslo premiéra je bezpochyby odvážná ambice – a to nejen kvůli Bělobrádkově zdraví. „Někdy jsem unavený, to je jasné. Naštěstí po mně nikdo nechce fyzicky náročnou práci, protože já devadesát procent času sedím. Takže můj jediný pohyb je v podstatě do auta, z auta, po schodech, do kanceláře – to je všechno. To druhé nepříjemné je, že nepřichází v úvahu žádný sport. Maximálně nějaké protahování, cvičení, takže kondice jaksi určitě trpí. Výhodou je, že zatím nemám žádný deficit na řeči, což je jeden také z příznaků roztroušené sklerózy,“ říká.