Tatínek není doma, bojuje u Dunkerqu

Když Velšané (vedeni brněnským dirigentem Tomášem Hanusem) dohrají Mou vlast, objednává si skupinka českých návštěvníků skleničku a mě to zvláštně přitahuje k charismatickému muži, který připomíná Jana Třísku. Bude nejspíš disciplinovaný, odhaduju Pavla Wienera, snad až přísný, konzervativní, přitom ale laskavý a vtipný.

„Proč žijete od osmašedesátého roku tady?“ – zní jedna ze zhruba tuctu otázek, které mě překotně napadají, a on pokrčí rameny, že prý se v Británii vlastně narodil.

Cože? Jak to?

Pavel Wiener se zamyslí, jistě to je dlouhá historie. Nakonec vytáhne z kapsy mobil a najde černobílou fotku: „On tady totiž táta bojoval.“

Překvapeně hledím do displeje, protože tři muže na snímku poznávám. Vpravo je (v zimním kabátě a klobouku) Edvard Beneš, před ním stojí v uniformách Jozef Gabčík a Jan Kubiš, ale ti teprve čekají na připnutí československého válečného kříže, dostanou ho za pár vteřin. V této chvíli exilový prezident Beneš vyznamenává vojáka v brýlích, působícího starším dojmem než jeho spolubojovníci, ale zdání klame, všem jim táhne na třicítku.

„Je to z prosince 1940, kdy přijel Edvard Beneš za československou brigádou do Leamingtonu,“ říká Pavel. „Můj táta byl ročník 1912 a jmenoval se Jan Wiener, ale pozor, vojáci toho jména byli dva: jeden letcem RAF, táta tankistou…“

Od této chvíle Pavla přemlouvám k rozhovoru. S Jarmilou jsou oba v Cardiffu váženými osobnostmi, ona vedla kliniku porodnictví a gynekologie, on byl mimo jiné primářem na JIP, ale to prý „nestojí za řeč“.

Nakonec se Pavel Wiener ještě jednou zamyslí – a možná mu je líto, že příběh jeho otce skoro nikdo nezná. Prý zítra můžu přijet na návštěvu, dává mi adresu. „Ale opravdu se držme tatínkova osudu, respektive toho, co o něm vím já.“