Náčelnice mexikopediánů

Lovím z paměti, co si ještě pamatuju z vlastní cesty stopem napříč Mexikem. Vím: „Začátek byl těžkej – od Spojených států mě vezl na jih naspeedovanej kamioňák. Připadalo mi, že podobně mimo jsou i další řidiči, byla to zběsilá rallye v bouřce, hodnota života plus minus nulová, setmělo se, já prosil, ať mě řidič vysadí, ale tvrdil, že nemůže, že tam je v noci příliš nebezpečno, jakože narcos, gangy, průsery. Ráno silnici nadlouho uzavřela hromadná havárka, to hned naběhli akční Mexičané z okolních vesnic a začali prodávat občerstvení…“

Eva Kubátová mě pobaveně sleduje, za deset let v Mexiku ji sotva může něco překvapit. Postupně se ke všem mým vzpomínkám vyjadřuje (rozhovor najdete i jako podcast Host Reportéra) a má pozoruhodné postřehy – od lidí nabízejících občerstvení se například brzy dostane k úvaze, na koho se možná raději vykašlat po prvním mexickém rande.

„Jakmile je dopravní zácpa,“ potvrzuje, „hned se vyrojí plno prodejců. Mexičané dokážou perfektně zhodnotit, kde bude poptávka, a tam vytvoří nabídku.“

No jo – já si tenkrát koupil kokos na žízeň.

„A kdybys do něj chtěl panáka, zaběhli by pro flašku rumu… Když začne pršet, spousta lidí hned začne prodávat deštníky nebo pláštěnky, a když naopak hodně pálí sluníčko, přijdou s osvěžujícími drinky. Přesně vědí, kde kolem Mexico City vznikají pravidelně kolony, a tam už mají předvařené kukuřice, které sázejí rovnou do otevřených okýnek – pomatlané majonézou, co tam celý den stála na slunci, posypané chilli, strouhaným sýrem, zakapané limetkou.“