Dej bacha na Mexiko. Chceš půjčit pistoli?

Severní Amerika je stopařsky pořád stejná, od Aljašky po Texas: na auto čekáte průměrně hodinu. Ale zatímco na severu, dejme tomu v Yukonu, je přes den krásných dvacet stupňů, v Texasu dvakrát tolik.

Už kdesi v Rusku jsem ztratil čepici, takže mi hoří vlasy. Nad asfaltem se vznáší opar a čím dál častěji si při stopování musím dřepnout. Dobře mi není.

Po silnici skáčou velká sarančata, takže je pozoruju, to je zajímavé. Občas se některé převalí na záda a kmitá končetinami. Zoufale a marně. Ode mě se pomoci nedočká, já se sarančete nedotknu.

Tamhle je sarančí matka s potomkem na hřbetu, která se překotí po každém skoku, ale nějakým zázrakem se pak dokáže přetočit, což je obdivuhodné. Další skok! A znovu na záda! Chudák mládě… Nebo to je mrtvolka?

Těžko říct, je mi strašné vedro. Všímám si, jak kobylky požírají mrtvoly svých druhů a družek, které se válejí na každém metru. Požírají je od hlavičky, k zadečku se obvykle nedostanou, protože za chvíli přejede auto i je.

Mně bohužel nikdo nezastaví, vždyť tady v Texasu už mi řidiči ani nezamávají. Asi se jim nějak nelíbím – že jsem se, já hlupák, ráno neoholil.

Pořád dřepím, pozoruju sarančata a kaktusy (poněvadž začala polopoušť), prostě mnohem víc než cestovatel jsem teď začínající přírodovědec.

Občas popojdu pár set metrů na jih a uvědomím si další věc: od začátku své cesty překračuju různé mršiny – přejeté psy, kočky, srny nebo ptáky. Ale nikde to nesmrdělo jako tady v tom vedru.

Když leží u krajnice srna, musím spěchat o dalších dvacet metrů dál, protože dokud se nacházím v dosahu nasládlého zápachu, chce se mi zvracet – to by mi v mé situaci ještě chybělo.

Když už mi nakonec někdo zastaví, dialog se neobejde bez varování: „Dej si obrovskýho bacha v Mexiku, není to tam bezpečný!“

Tvrdí to například vysloužilý voják Rex, když mě veze do vesnice Christoval. Líbí se mi jeho upřímnost: černochovi by prý nezastavil. Ale černochovi by v Texasu asi zastavil jen málokdo, v tom Rex není výjimečný.

Zná Evropu, protože loni cvičil v Tallinu estonské vojáky. Sloužil v Iráku i Afghánistánu, miluje zbraně. Půjčuje mi svoji robustní pistoli (jakési HK USP nebo co). „Pocházím z Detroitu, ale jedině v Texasu si můžu pořádně a svobodně zastřílet. Proto jsem se sem přestěhoval.“

Osobně to mám sice trochu jinak než Rex, zbraně mi nic neříkají, proti černochům nic nemám, ale po společné hodince v autě musím konstatovat, že je to bezvadnej chlap.

 

Jedeme nakoupit steroidy

Poslední stop před mexickou hranicí zdaleka takhle příjemný nebude…

Topím se ve vlastním potu, když mi zastavuje dvoumetrový David. „Hodím tě do až Del Ria, na hranici,“ uvádí mě nejdřív do extáze, ale jak potom čím dál pomaleji ubíhají minuty, říkám si, jestli bych neměl dobrovolně vystoupit.

David má úplně prázdný, feťácký výraz v očích. Moc mu nerozumím, disponuju pouze středoškolskou angličtinou. Příšerně mele, ale pochopím, že ho opustila žena a zbylo mu jen tohle auto. Nejraději by se zabil, ale ještě předtím jede do Mexika nakoupit nějaké pilule. „Nic tvrdého, jen steroidy,“ uklidňuje mě.

A mele a mele a mele. Vypínám mozek, přestávám se mu snažit rozumět. Hučí do mě jak do vrby a já absolutně netuším, co říká. V každou lichou minutu plácnu „jo“ a v každou sudou řeknu „rozumím“. A on pokračuje a nálada se mu zlepšuje…

„Jak říká Bible,“ smrkne, „mnozí první budou poslední a poslední budou první – a já tomu věřím, takže snad zase bude líp.“ Řeknu, že rozumím. Nerozumím, samozřejmě, ničemu.

Špatné je, že mě ten chlap vystresoval. Najednou si říkám, jestli mi třeba, když jsem si na pumpě šel koupit ledovou kávu, nestrčil do krosny drogy, nebo tak něco.

David není zlý, naopak, věnoval mi kšiltovku a pinzetu, se kterou si prý mám vytahovat kaktusové trny z kůže. Je ale zoufalý, a znáte to, zoufalci jsou schopní čehokoli.

Přehřátý mozek ovšem není schopen akce, takže s Davidem dojedu až před hraniční řeku. Zaparkujeme a most přejdeme pěšky, za průjezd se prý platí dvacet dolarů. David pořád něco říká a já myslím na nadcházející kontrolu krosny. Je mi zle.

A najednou jsme ve městě, které je úplně jiné než byla ta americká, protože po ulici CHODÍ spousta lidí. Ve Státech všichni seděli v autech, ale tady je živo: po ulici táhne svůj vozík zmrzlinář a zvoní na nás, kolik chceme kopečků.

„Kde to jsme, Davide?“ – „V Mexiku přece.“ – „Bez kontroly? – „No jasně.“ Doprovodím ho ještě do lékárny, kde dostane podpultový balíček s prášky, a mávnu na taxíka, ať mě hodí někam, kde se dá stopovat dál na jih.

„Buď strašně opatrnej,“ podává mi David ruku a vydává se s kontrabandem steroidů nazpět do Ameriky.

 

Nějak se domluvíme, sir

Často přemýšlím o tom, jestli by mou cestu zvládl kdekdo, nebo mám nějaké mimořádné dispozice. Pořád se přikláním spíš k variantě, že by ji zvládl každý aspoň trochu slušně a přátelsky vyhlížející chlap pod padesát let, který ale, pozor, to je důležité, dovede improvizovat.

Dlouhý stop není pro lidi, kteří se chtějí řídit nějakým plánem, spíš je to jak počítačová hra. Ovládáte svou postavičku, která dostává různé úkoly, a když je splní, postoupí do dalšího levelu – v mém případě do Mexika.

Zdejší úkol mě baví: neumím španělsky, takže jsem odkázaný na ruce, nohy a slovník v mobilu. To miluju! Po půl hodině mi zastavuje šedesátník Efrain Fuentes:

- Dobrý den. Já Česká republika, Tomáš.

- U vás moře, sir?

- Ne. Já novinář.

- Já taky jedu z práce, sir.

- V Allende hotel?

- Ano, sir. Velmi drahý? Velmi chudý?

- Normální. Tak za dva pět dolarů.

- Za dva pět dolarů hotel plus večeře, sir.

- Perfektní. Jste krásný člověk.

- Teď ale stop obchod. Koupím vám limonádu, sir.

- Jste krásný, krásný člověk, děkuju.

- Tady ten hotel, sir. Bylo mi potěšením.

Efrain mě opravdu dovezl k hotýlku přímo na mojí silnici. Ubytování je směšně levné, jídlo taky – naslepo si objednávám dvě jídla a obě jsou dokonalá.

Všude visí Ježíšové a Panny Marie. Obsluha se dojímá nad výrazem Česká republika, ta daleká země je jim sympatická. Připadám si bezpečněji než kde jinde…

Až teda na to, že se v šest ráno vzbudím pod větrákem zmrzlý. Když ho ani za deset minut nedokážu vypnout, prchám ven a těším se, až mi zase začne parno.

Cestu Tomáše Poláčka autostopem kolem světa můžete sledovat on-line zde.