Gottovo slabé místo? Potřeboval zářit na velkých scénách, říká Pavel Klusák

Protože vás znám jako odborníka na hudební alternativu, bál jsem se, že na Gotta v knize budete zlý.

A jaký pocit máte po dočtení?

Nejste.

Můj pohled na Karla Gotta se postupem práce proměňoval. Když jsem byl ponořený do počátku šedesátých let, tak jsem si říkal: Podívejme, vychází mi z toho snad až hrdina, který táhne československou hudební scénu vpřed! Tohle nadšení vyprchalo, jak jsem se posunoval v čase, ale soudit jsem nechtěl. Základní metodou bylo popsat Gottovu dráhu v kontextech; tak, aby výsledek popsal vývoj československé zábavy a popkulturní scény od půlky padesátých do devadesátých let.

Všiml jsem si, že počínaje rokem 1970 už jeho písně prakticky nechválíte. Opravdu jste žádnou kvalitu nenašel?

Vlastně ne. Někdo by jistě řekl, že pár milostných hitů typu Stokrát chválím čas nebo Srdce jako kámen v sobě má jakousi sugestivnost, a dobře, taky si je jsem schopný pustit jako napůl guilty pleasure a nějakou emoci cítím, ale z velké části se mi ten repertoár nelíbí. A to jsem si opravdu pozorně poslechl všechny desky až do doby rozchodu Karla Gotta s Ladislavem Štaidlem, čili do roku 1990.

V čem byly problémy toho normalizačního repertoáru?

Například pro mě je zajímavé, že si naši popoví muzikanti začali vozit ze Západu syntezátory a další moderní technologie, ale trochu pak nevěděli, co s nimi, byli bezradní. Karlu Svobodovi se to s muzikou k Návštěvníkům podařilo trefit, ale když dělal Ladislav Štaidl syntetické skladby pro Gotta nebo Darinku Rolincovou, výsledek byl dost strašný… Přes veškerou snahu nacházím od sedmdesátých let minimum věcí, které bych chtěl dávat přátelům do playlistů.

Je to robot

Vám bylo roku 1989 dvacet let, celé mládí jste kolem sebe slyšel hrát Gotta. Nebyl jste na něj alergický?

Máte pravdu, že jeho písně musel poslouchat každý, kdo zapnul dobová média – což je taky důvod, proč o Karlu Gottovi velmi dobře věděli i ti, kdo nepatřili k jeho fanouškům. Dlouho mi připadalo, že jsem se s tímhle fenoménem vyrovnal jako student FAMU, když jsme s kamarádem Markem Najbrtem natočili krátký film Vynález krásy, což byl takový falešný dokument o tom, že Karel Gott je ve skutečnosti robot. Říkal jsem si, že s tím touhle anekdotou končím, ale vidíte, kolem padesátky mě téma dohnalo – vývoj českého popu za dob minulého režimu mi najednou připadal velmi zajímavý.

Měl podle vás Karel Gott smysl pro humor?