Umění pod mikulovským nebem

Jihomoravský Mikulov patří k nejpopulárnějším domácím destinacím. Jezdí se tam za lichtenštejnskými a ditrichštejnskými monumenty, památkami na židovskou a habánskou minulost města, přírodními krásami a taky samozřejmě za vínem.

Méně už se ví, že Mikulov je místem s jednou z největších koncentrací současného výtvarného umění u nás. Městská sbírka čítá už stovky děl a většina z nich vznikla coby plody Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“, kam se každoročně v létě sjíždějí výtvarníci a tvoří v ateliérech mikulovského zámku s výhledem na rakouský Weinviertel. Setkávají se tu tvůrci, teoretici umění, kritici i uměnímilovná veřejnost. Mikulovská dílna se letos bude konat už potřicáté a pozvání přijali někteří z těch, kdo sympoziu v jeho počátcích udali směr: Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna a František Skála.

Mnohá ze sochařských děl vzešlých ze sympozia se stala trvalou součástí mikulovského veřejného prostoru. Pro toho, kdo má Mikulov rád, ale chce se vyhnout prošlapaným turistickým trasám, je tu Naučná stezka umění, jejíž nejdelší trasa měří třináct kilometrů, ale spíš už o něco víc, protože vloni k jejím dvaadvaceti zastavením přibyla další tři venkovní díla: dvě železné sochy od Kurta Gebauera v blízkosti zámku a židovského hřbitova a železobetonový objekt od Jakuba Lipavského nedaleko městského koupaliště. Trasa stezky vede po asfaltu, zámeckou zahradou i polními cestami, do kopce, z kopce, středem města i po jeho okrajích. Potkáte na ní taková jména jako Jaroslav Róna, Pavel Opočenský, Stefan Milkov, Čestmír Suška nebo Veronika Richterová.

Mikulovská galerie pod širým nebem ale obsahuje i díla, jež sem přibyla díky soukromým iniciativám. Od loňska prostor Lormova náměstí před Galerií Závodný zdobí éterická plastika Stanislava Kolíbala. Sochy v Mikulově najdete všude: před poliklinikou, cestou k zatopenému lomu, v parku u hřbitova, před úřadem práce.

Líbí se mi, že Mikulov nechce být uměleckým skanzenem a vítá živé umění. Odmítá žít jen z odkazu, který mu zanechali jeho někdejší převážně němečtí a židovští obyvatelé, a ke kulturnímu dědictví přidává nové vrstvy. Krása je nakažlivá a plíživě zušlechťuje veřejný prostor. Nejen historická malebnost města, ale snad i přítomnost ojedinělé sbírky moderních skulptur a plastik jako by působily na citlivost renovací i novostaveb, uměřenou barevnost fasád, volbu materiálů, minimalistickou typografii a – ve srovnání s jinými městy v Česku – na zanedbatelné množství vizuálního smogu v Mikulově. Zatímco sbírka v depozitáři se vyčíslitelně zhodnocuje s časem, exponáty pod širým nebem zhodnocují své okolí už dnes. Mikulovští vědí, že investice do umění není jen bezpečné ukládání prostředků pro budoucí časy, nýbrž že je i vkladem do přítomnosti.