Kurt Gebauer: Lidi dnes mají nemocné mozky

Lidé

Sochař Kurt Gebauer se v obdivuhodné tělesné i duševní kondici dožívá osmdesátky. Těší se na (přinejmenším) dalších dvacet let a jako obvykle střídá dvě polohy: většinou je usměvavým milovníkem života, ale občas si vzpomene na nějakého blbce, obvykle úředníka byrokratického typu, a na moment se rozčílí. Přivítal nás na zahradě domu v pražské Dělostřelecké ulici, která sousedí se zahradou rodiny Havlových. Na zdi mezi oběma pozemky sedí jeden z Gebauerových slavných trpaslíků: jmenuje se Myslitel.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Zahrada v Dělostřelecké je plná soch, ale taky křovisek – no a ten Myslitel, který obsadil hranici mezi rodinou Gebauerových a Havlovic, je zapadaný loňským listím a suchými větvemi, vlastně k nepoznání; všimne si ho málokterý návštěvník. „No jo,“ přikývne Kurt, „měl bych z něj větve sundat, říkám si to půl roku. Ale jinak to tady je prima, ne?“

Moc.

„Člověk zapomene, že jsme v centru Prahy!“

Kurt má z mé odpovědi radost a hned vypustí důležitou úvahu: „Přesně tak, je tu krásně. Vždycky si říkám – proč bych někam jezdil? Ostatně myslím, že dnešní cestování sem a tam je choroba. Podívejte se, kolik aut je na silnici; všichni odněkud někam jedou, je to novodobé otrokářství. Lidi už nedělají doma řemeslo, nepečují o zemědělství, ale jedou autem do kanceláří, kde často jen předstírají práci, zapíšou si docházku a zase jedou zpátky, což je trošku šílený.“

Úplným radikálem není. Chápavě mluví třeba o poutích Karla Hynka Máchy, o cestách šlechticů z jeho rodného Hradce nad Moravicí do Vídně nebo o tovaryších, kteří se šli do světa naučit řemeslu, to jo. „Ale dnes lidi jezdí nenasytně a na otočku očumovat vzdálená místa, kde to ještě nějak vypadá, a podílejí se na megaturismu, který ta místa zmrví. Proč se raději mnohem víc nestarají o okolí vlastních domů?“

Paradoxní je, že se Kurt Gebauer považuje za přímořského tvora. Rád třeba vzpomíná na to, jak jel coby student v šedesátých letech s kamarádkou stopem do NDR: „Tehdy jsem moře viděl poprvé. Ani jsme nepostavili stan, hned do něj hupli, ale bylo tak rozbouřené, že jsme přes vlny neviděli břeh a málem netrefili zpátky…“

Teď už se mu ale nechce ani k moři.

„Proč, když ho mám v hlavě? Kdybych odjel k moři, nevím, jak zpracovat všechny ty emoce – z předešlých návštěv mám pořád spoustu skic a fotek, které bych jednou rád pořádně namaloval…“

Ke štěstí mu stačí, když může ráno vyhlédnout z balkonu. „Okamžitě mám plnou palici toho,“ říká, „jak svět vypadá dobře. Studuju třeba strukturu světla, které jde přes větve javorů nebo toho starého kaštanu, co stojí vedle u Havlů. Člověk by měl pochopit, že i v jeho okolí je spousta krásy, jen stačí vyjít na ulici a všimnout si jí…“

 

 

Skoro každý podvečer si vyrazí na nedaleké koupaliště Džbán. Když je v rodném Hradci nad Moravicí, chodívá takhle ke splavu a obdivuje lidské pohyby. „Je fakt,“ přemýšlí nahlas a zmíní milovanou ženu, kterou si vzal roku 1970, „že třeba Libuše vodu moc nemusí, byť je znamením Vodnář. Ale podle mě je plavání nejlepším sportem, protože vlnění těla ve vodě nám zjevně nahrazuje to, o čem odjakživa sníme, čili létání. A druhá nádhera tkví v tom, že u vody člověk obvykle bývá přirozenej. Najednou se chová jako většina normálních tvorů, kterým k radosti stačí fakt, že jsou na zelené trávě a hezky se flákaj – i lidi se tam smějí, povídají, nad Džbánem zapadá slunce a já si kreslím, hlavně holky, bo ty mají zajímavější pohyby a proporce…“ (Ano, vzhledem ke svým kořenům Kurt ignoruje běžné české spojky typu „protože“ a „neboť“.)

 

Kurte, já se picnu

Když podruhé pochválím zahradu, zarazí se: „Vás tenhle dům asi celkem zajímá, že jo?“

Zajímá mě všechno: „Spíš bych řekl, že pro vás musí být důležitej…“

Přikývne.

Prý mi o něm teda něco řekne, a Kurt je velký vypravěč, následuje historka na půl hodiny, ale vydržel bych delší.

„Už od osmnácti jsme jak já, tak i Libuše čekali na družstevní byt, po svatbě pak samozřejmě dohromady. Nakonec jsme už měli tři děti, ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás netrpěl tuberkulózou, nebyli jsme ve straně a bohužel ani v protifašistickém odboji – to jsme nějak nestihli –, tak jsme se dostali do pořadníku až za šestnáct let. Mezitím jsme například od roku 1973 deset let mohli bydlet jako takoví správci, za údržbu, v letním domě na samotě nad Nižborem, kde jsme se starali mimo jiné o ovce – náročnější to bylo pro Libuši, protože já měl v letech osmdesátých hodně práce v Ostravě, kde jsem dělal na sídlišti Fifejdy II takzvanou Minikrajinu. Na dlouhé měsíce jsem tam brával nejstaršího syna, ale toho prostředního se jednou ve školce ptali, kde má tatínka, a on odpověděl, že tatínka nemá…“

Nakonec o dům na samotě přišli, ale naštěstí se zároveň dostali do onoho pražského pořadníku na byt. „Pozvali nás do kanceláře družstva, ale buď nejela tramvaj, nebo jsem se loudal, na chodbě byla fronta a vzhledem k tomu, že jsme měli čtvrt hodiny zpoždění, přiklepli všechny tři nabízené byty někomu jinému. Žena mi loudání trochu vyčítala, tak jsem naštvaně oslovil jednu novinářku, ať jde prošetřit, jestli nejde o nějakou korupci. Opravdu na družstvo zašla a tam nastala menší panika. Raději nám rychle přiklepli nějaký byt na sídlišti Jižní Město, který se právě začal stavět a za dva roky měl být hotovej.“

Taky že byl.

Všichni budoucí obyvatelé chodili stavbu kontrolovat, „kdybychom třeba viděli, že plyn vede do vodovodu, nahlásíme to“ a Libuše si na dveřích zbrusu nového paneláku všimla inzerátu: kdosi by vyměnil byt v domě na Ořechovce, v Dělostřelecké ulici, za byt v této lokalitě. „Šlo o rodinu lékaře, v níž děti odrostly a přestěhovaly se někam právě k Jižáku. Libuše za nimi okamžitě šla, a když se vrátila, s odhodlaným výrazem prohlásila: Kurte, jestli nám takhle pěkná ulice nevyjde, tak se picnu.“

Kurt zvážil situaci mužským pohledem, a protože chtěl předejít manželčině picnutí, trochu si zapřeháněl. „Prosím tě, vždyť to je severní svah, navíc všude ambasády a hned vedle vojáci, takže určitě samej fízl – nech to plavat, Jižní Město je dobrý…“

(Přeháněl skutečně jen trochu, například s tím severním svahem měl pravdu. Trávu často vytlačuje mech, a jak byli Gebauerovi z Nižboru zvyklí sázet fazole, rajčata nebo patizony, tady sofistikovanější zahradničení vzdali.)

Roku pětaosmdesát pak ke kýžené výměně velkého státního bytu na Ořechovce za menší družstevní na Jižáku skutečně došlo, a v ten moment se stala Dělostřelecká ulice jedním ze živých center českého umění.

„Udála se nečekaná věc,“ vzpomíná Kurt Gebauer: „Parta českých umělců vyhrála soutěž na přípravu tematického pavilonu státu Britská Kolumbie, který byl součástí výstavy Expo ’86 ve Vancouveru. Já dostal za úkol vytvořit do půl roku šestnáct nadživotních figur – šlo o bláznivé vynálezce, kteří v historii chtěli inovovat dopravu, čili třeba o hraběnku, která si udělala křídla a lítala po zahradě, dokud nežuchla, o rychloplavce s vrtulí nebo o muže, který navrhl lokomotivu na jedné koleji.“

Sochy vznikaly v kotelně domu i na zahradě, právě tehdy se Kurt spřátelil s mladší generací svých kolegů: „Chodili mi sem pomáhat třeba Jiří David, Tonda Střížek, Michal Gabriel… z toho jsme měli dlouho legraci, protože jíst se chodilo nahoru do našeho bytu, a jak si Michal utíral ruce od lepidel do gatí, tak si sedl k obědu, a když dojedl, spolu se svým zadkem zvedl i celou lavici.“

Protože práce pro Kanaďany na Expu znamenala výrazný přísun valut do socialistické země, Kurt mohl na jaře roku 1986 do Vancouveru odletět a výstavu (v někdejší výtopně parních lokomotiv) osobně připravit, což byl velký zážitek, po kterém mu navíc zůstali noví kamarádi: „Ty bláznivé vynálezce tam tehdy každý den předváděli herci z brněnského HaDivadla, dívat se chodily zástupy prominentů, byla to pecka. Jen teda zrovna vybuchl Černobyl a v Kanadě se psalo, že je Evropa v podstatě ztracená, tak jsem pak letěl zpátky zemřít s rodinou – to jsou story!“

 

Máš to kousek na Hrad

Na zahradě má i trpaslíka Pozorovatele, zvaného důvěrněji Fízl, a úplně stejný Fízl, jenom barevnější, je i za zdí na zahradě u Havlů – však si taky zahrál ve filmu Odcházení.

Havlům patří vila číslo popisné jedna, která za bývalého režimu (vždyť jsme taky v ulici Dělostřelecká) patřila lidové armádě. „Znamenalo to, že se tam domovník staral o trávu a jednou za rok vojáci uspořádali mejdan, to je všecko. Pak začaly restituce, dům byl k mání a Václav Havel se mě při jedné schůzce v Lánech, která se týkala kultury a památek, na ten barák zeptal. Tak jsem mu řekl, že to je perfektní ulice, klidná, kousek od Hradu čili od jeho práce, a Havlovi se ve třiadevadesátém roce přistěhovali.“

Mělo to své výhody: na silnici se například objevily retardéry.

Občas menší nevýhody: „Když Češi vyhráli hokej v Naganu, rozjívená skupina fanoušků to chtěla prezidentovi osobně říct, tak vlezli na naši zahradu, a aby byli vidět, stoupli si na jednu moji sochu, takovou obludu z drátů. Nadšeně na Havla mávali a u toho sochu splácli – dodnes ji mám schovanou naproti v Kafkárně,“ ukazuje Kurt přes ulici na dům, ve kterém Bohumil Kafka tvořil například jezdecký pomník Jana Žižky pro vrch Vítkov.

V okolních vilách na Ořechovce žili umělci vždy, zmiňme třeba malíře Václava Špálu.

„Ale víte,“ ptá se Kurt, „jaký je zásadní rozdíl mezi dnešními umělci a Špálou?“

To nevím.

„Špálovi dala banka na jeho dům i ateliér půjčku s tím, že si od něj každý následující rok vezme obraz, tím splácel a banka rozšiřovala sbírku. A teď si vemte, jak byznys funguje dnes – moji studenti jsou talentovaní, žijí poctivě, učí, dělají reklamu, pracují pro film nebo se věnují nějakému řemeslu, ale spoléhat se na sochařinu? Nemůžou. Vzniká málo soch, a přitom to představuje nejlevnější možnost, jak opravdu obohatit veřejné místo…“

Kurt Gebauer měl po revoluci štěstí, že je celý svůj život zvyklý šetřit: „Na poslední chvíli jsme zjistili, že je tenhle dům na prodej, a naštěstí sehnali milion a tři čtvrtě, za který jsme mohli ten náš – jeden ze tří zdejších bytů – koupit.“

Jinak Kurt žije pořád poměrně skromně, nemá žádný extra ateliér, dokonce ani auto: „Už čtyřicet let, a je to výborný, o starost míň. V Nižboru jsme ještě potřebovali vozit jablka do moštárny a podobně, ale potom se v té oktávce nějak pokazila převodovka, dal jsem ji kamarádovi na součástky a od té doby mě buď někdo sveze, nebo rád kamkoli vyrazím vlakem.“

Moc nejí, prý se jídlem nepotřebuje fetovat. „Vždyť přílišné jedení je nebezpečné,“ říká, „lidi z toho tloustnou a nemocněj.“ A tím se plynule dostáváme k jeho osmdesátým narozeninám.

Číslovka ho nezajímá, pořád prý čeká na pubertu. Pořád ho někdo honí, aby někde něco nějak vytvořil. „Tak dělám, co můžu, a chtěl bych ještě víc, ale devadesát procent času mi zabere administrativa – telefonování, mailování, organizování… Práce na sochách nebo malování je odpočinkem a radostí, ale podle mě je hlavně nutné střídat během dne různé typy práce: jednou odpočívat od druhé, neprosedět u kompu půl dne...“

Mohl by, zdá se, vyučovat předmět umění stárnout: „V šedesáti je to docela těžký, ale pak už jenom lepší, protože člověk přece jen tuší, jak na to. Kdo nezblbne, ten ví, jak nakládat s časem i se sebou samým. Spousta lidí se bohužel třeba nehýbe, i když by mohla a měla, protože tělo máme kvůli pohybu; jak tomu fyzickému, tak i duševnímu. Dokud se člověk hýbe, funguje. No a spousta mých mladších kamarádů se sice hýbe, ale zase mají problémy s tím, že nic nestíhají, věčně jsou uhonění. Já stihnu třikrát tolik, asi to je věc životní filozofie – člověk opravdu nemá dělat blbosti.“

 

Nevzdávej se, bojuj!

Covidové lockdowny přežil doma a v klidu. „Když člověk nemůže nikde courat,“ směje se, „zvládne toho třikrát víc co normálně.“

Druhým dechem ale říká, že zažíváme druhou nejdramatičtější světovou událost jeho života (tedy hned po válce, která mu vzala tátu). „Lidi si dnes sice nedávají ve velkém do držky, ale pohrává si s námi příroda – taková mrňavá potvora a co všechno zvládne! I tohle je samozřejmě důsledkem našeho neustálého cestování, podobně jako když se začalo vozit exotické zboží, na lodích připluly krysy a ty roznesly mor. Poslední dobou si kdekdo létal do New Yorku pokecat na konferenci, i když by bohatě stačil onlajn přenos, prostě lidi mají nemocné mozky; vymyslí úžasné věci a okamžitě jich zneužijí. Jak v dopravě, tak třeba i v komunikaci – vždyť se podívejte, jak internet ve velkém šíří bludy, kterým spousta lidí věří, a jak to ovlivňuje politiku, viz Trump a tyhle bejkárny... Je sranda, jaký jsme my lidi podivný obludy. Když se naše přebujelé mozkovice nebaví něčím užitečným, v ideálním případě kulturou, hned začneme být sami sobě nebezpečnými, protože hledáme a vymýšlíme, kdo dělá co špatně.“

Podle Kurta Gebauera jsme nepoučitelní. „Všichni ještě pamatujeme, co se dělo kousek od nás v Jugošce, co se děje dodnes třeba jen v o něco vzdálenější Sýrii, a že se podobné věci zatím nedějí i u nás, to spíš považuju za zázrak. Je to dennodenní facha,“ zarýmuje si, „ale musíme si dávat bacha, aby něco takového nenastalo. Protože nakonec, jak známo, stačí jeden magor, který dobře mluví, a všechno to jde do kelu, protože mu začnou ochotně věřit ti, co rádi poslouchají blbosti. Uvěří, že je jejich soused špatný jen proto, že jinak vypadá nebo má jiné názory, a spravedlivě rozhořčení ho jdou zamordovat…“

Velkým tématem Kurta Gebauera je přebujelá a podezíravá byrokracie – poslední dobou se například zlobí na stát, který jeho prostředního syna, majitele cestovky, zahrnul během covidu obrovským množstvím formulářů, díky nimž snad byla naděje na jakousi kompenzaci ztrát, ale úředničina brala veškerou sílu a energii.

Za chvíli se Kurt Gebauer zase uklidní. „Miluju život, a právě proto mě děsí možnost, že nás blbost převálcuje, speciálně mladší lidi. Znám spoustu těch, kteří třeba pořádali kulturní akce a teď mi říkají, že už na to kašlou, což mě vždycky nastartuje: Neblbni, říkám, musíš mít odvahu a brát to jako sport. Když někdo dělá něco blbě nebo připosraně, tak ho pošli do háje a bojuj, nevnímej to jako tragédii!“

S touto povahou má pár nepřátel, ale hlavně stovky dobrých přátel, kteří mu teď všichni chtějí popřát.

„A já mám z nějaké číslovky osmdesát opravdu legraci – ale když už lidi cítí potřebu něco konat, nezbývá mi než to přijmout.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama