Film: Nalezeni v Mnichově

Trvalo čtvrt století, než u nás někdo napsal a zrežíroval film, jaký lze srovnávat s mistrovskými díly nové vlny.

Trvalo pětadvacet let, než u nás někdo napsal divadelní hru mapující pohledem současnosti minulost, konkrétně strašná léta padesátá. Tím vítězem, jenž v nevyhlášené soutěži skočil laťku dramatiků šedesátých let, se stal Karel Steigerwald s hrou Cena facky aneb Gottwaldovy boty, s přispěním režiséra Břetislava Rychlíka, který ji skvěle nastudoval s neméně skvělým souborem Slováckého divadla v Uherském Hradišti. To potvrdili i diváci a kritika. A trvalo také čtvrt století, než u nás někdo napsal a zrežíroval film, jaký lze srovnávat s mistrovskými díly nové vlny. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a jeho tvůrcem je Petr Zelenka.

Anotace dala tušit, že je inspirován kultovním snímkem Françoise Truffauta Americká noc, což znělo varovně; nastavované kaše stěží dosáhnou vůně a chuti originálu. Český snímek jej překonává jak v námětu, tak v jeho uchopení. Truffautův film je ve srovnání při vší úctě a sympatii, která mě neopouští, omezen jak tím, že je hlavně rozkošnou oslavou samotného filmování, tak v tom, že má úzký, až skoro banální příběh.

I Zelenkův film, který ten odkaz přiznává, je do jisté míry hold složený filmařině, která však slouží tématu první velikosti: „mnichovské zradě“ spojenců, především Francie. Každý příběh má podle Aristotela po expozici, kolizi a krizi peripetii, která je nejturbulentnější, neboť připravuje katastrofu. Zelenkovi a jeho týmu se podařil film, který má jen jednu velkou peripetii, udržovanou v chodu obdivuhodně fungujícím gejzírem variací.

Nepropadnu pokušení je plytce popsat, chci jen gratulovat. Dal jsem si kdysi za úkol psát hry tak, aby se můj holič pan Ptáčník bavil a můj přítel jaderný fyzik Skřivánek kochal. Film Ztraceni v Mnichově je nález, který okouzlí holiče i fyziky.