Našli jsme je

Vzpomeňte si. Když u nás vládl všemocný Zeman se svérázným výkladem ústavy a ještě všemocnější Babiš, který stát považoval za sluhu svého podnikání, stýskala si demokratická veřejnost, že nemáme žádné vůdcovské povahy, žádné lídry, politiky schopné porazit ty dva a schopné vést zemi normálním demokratickým stylem. Zeman a Babiš ale už v nejvyšších pozicích prezidenta a premiéra nejsou, jsou tam dva noví lidé. Považujeme oba za ty „hledané vůdčí osobnosti“, nebo v nich pořád vidíme popleteného profesůrka a snaživého studenta komunistického rozvědčictví?

Premiér Fiala kdysi postřehl naivní, leč sugestivní výzvu hnutí Milionu chvilek pro demokracii a ujal se skoro nemožného sjednocování všeho, co se od tandemu Babiš–Zeman lišilo svou demokratičností. Vznikla široká koalice a Babiše porazila. Bigotní zastánci středopravicových směrů to považovali za zradu idejí a Fialovo vítězství za tragédii, která je pošpinila. Vůdcem těchto ideových kritiků je exprezident Klaus, ač kdysi, třeba při podpisu opoziční smlouvy se Zemanem, sám své pravicové ideály měnil za praktický mocenský kompromis. Dnes by kuriózně bral i Babiše s Okamurou, jako bere spíš Moskvu než Západ.

Fiala přesto překonal obtíže velehor. Jím sestavená koalice se nyní prodírá propastmi rovin, které se ukazují větší než srázy velehor. Vidíme to na těžkých bolestech, v nichž se jedná o snížení státního dluhu. Přece jen – nezrodil se premiér vyšší hladiny, než na jakou dosáhl Babiš?

Příběh o zrodu politické osobnosti schopné porazit zlo se opakoval ve volbě prezidenta. Politické strany nakonec nikoho svého nepostavily. Kandidáti se rodili z vůle občanských skupin i jedinců. Nad matným přehledem kandidátů visela hrozba dalšího Babišova úspěchu. Nedošlo k němu. Krok za krokem se rodil vážný Babišův protivník, dosud málo známý generál ve výslužbě. Mnozí byli v rozpacích. Generál? A studoval na komunistického rozvědčíka?

Ale klid a racionalita generálovy volební kampaně přesvědčovaly víc a víc. Zájem o generála povzbudila i Babišova agresivní a vzteklá kampaň, v níž opakoval jen staré žvásty. Když vlezl i do kostela a začal nabízet voličům Pražská Jezulátka, která tahal z kapsy jako mentolová cukrátka, vypadal už jako blázen.

Tak se stalo, že máme v čele státu dvě osobnosti, které jsme před volbou ani moc neznali. Síly jejich osobností si také nikdo nevšiml. Oba povalili draka a zvedli obtížnou výzvu řídit stát, panováním předchůdců notně zdevastovaný. Poučení z tohoto zásadního obratu české politiky zní: když je vůle, potřebná osobnost se objeví. A mohli jsme mít Babiše šéfem státu a premiérem některého z jeho nohsledů. Stačilo jediné: nesjednotit rozdrobené demokratické strany a kandidovat na prezidenta někoho, koho by Babiš mávnutím ruky smázl. To se mohlo lehce stát. Budiž čest té mládeži, která před několika lety na Letenské pláni řekla politikům: Sjednoťte se, každý z vás je lepší než Babiš se Zemanem a Okamurou. Tradičně rozhádaná česká politika pak aspoň na nějakou dobu odložila zásadní půtky, kolik učitelů v které škole a jestli je něčeho pět, či devět procent. To je velké vítězství inteligence těch, kdo se o budování vládní koalice zasadili.

Nezapomeňte však, obtíže rovin jsou nesmírně krkolomné pouště i močály se strašidly. Patří k dovednostem a talentu velkých politiků, aby si v propastech rovin nezlomili nohu. Osobnosti už máme, ale velký úspěch je teprve čeká. Tak pozor, Babiš u moci by si za to, že ho lid dvakrát odvolal od moci, dal draze zaplatit.

Situace je pořád napjatá. Hory, roviny, pořád platí, že třetí politika neexistuje.