Insolvence, dotace, kmenové buňky. Podivné obchody vicepremiéra Havlíčka

Když Karel Havlíček nastoupil letos v dubnu do vlády coby ministr průmyslu a obchodu a vicepremiér pro hospodářství, hovořilo se o něm vesměs příznivě. Říkalo a psalo se, že do vlády nastoupil člověk s pověstí úspěšného manažera a podnikatele, šéf asociace malých a středních podnikatelů detailně obeznámený se situací v oboru.

Zajímavé přitom je, že o jeho předchozím podnikání se mluvilo jen málo. I když jeho podnikatelský příběh za zkoumání nepochybně stojí.

Havlíčkovým letitým zaměstnavatelem byl Bořivoj Frýbert, za socialismu jeden z nejvlivnějších mužů chemického průmyslu, před listopadem 1989 dokonce náměstek ministra české vlády – jenž se ovšem podílel i na následném budování kapitalismu.

Právě Frýbert a dnešní ministr obchodu Havlíček byli hlavními soukromými investory mírně řečeno kontroverzního projektu kmenových buněk okolo profesorky Sykové: v jeho rámci – jak vyšlo posléze najevo – se beznadějně nemocným lidem fakticky prodávala ještě nevyzkoušená, a především neúčinná léčba.

S Havlíčkem propojené firmy byly také velkým příjemcem státních dotací na vědecké projekty, které rozdělovalo sdružení Nanoprogress – jehož předsedou představenstva byl opět Karel Havlíček.

Své podíly ve firmách Havlíček během března a dubna převedl na nové majitele, aby se podle svých slov vyhnul jakémukoliv podezření ze střetu zájmů.

Začněme však popořádku.

Sony Havlíček

Na počátku 90. let začal tehdy ještě student stavební fakulty ČVUT Karel Havlíček podnikat v obchodu s elektronikou – a to společně se svým švagrem, který v roce 1980 emigroval s rodinou do západního Německa. „Kája dodělával školu a pomáhal mi. Občas jsem mu zařídil brigádu,“ vzpomíná nyní již bývalý švagr Pavel Drda na začátky firmy ElCom sídlící ve Žďáru nad Sázavou. Dnešní ministr Karel Havlíček v ní byl společníkem, ale první roky ji řídil zejména jeho otec, profesí veterinář.

Pavel Drda z firmy z rodinných důvodů v roce 1994 odešel. „Co dál podnikali, nevím. My jsme se vyrovnali. O Kájovi z té doby mohu říct jen ty nejlepší věci. Nebyl líný něco zařídit, byl podnikavý a snažil se okouknout, kde co může. Nedivím se, že to celkem někam dotáhl,“ říká Pavel Drda.

Karel Havlíček se následně stal jediným majitelem již zmíněného obchodu s elektronikou ElCom – a byl jím i na divokém konci této zpočátku úspěšné společnosti. Centrálou se stal dům na náměstí ve Žďáru nad Sázavou, který získala širší rodina Havlíčkových zpět v restituci.

První roky jel obchod s elektronikou jako po drátkách. Z Německa dovezené zboží se v sezoně vyprodalo za dva tři dny. Velké řetězce se ještě nerozjely a internet tehdy neexistoval, konkurence byla zpočátku malá. To se však postupně začalo měnit a Havlíčkův ElCom začal spolupracovat výhradně se značkou Sony. K původním dvěma kamenným obchodům doma ve Žďáru nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě přibyl servis a s podporou japonské značky začal otevírat ve větších městech specializované prodejny.

To, co následovalo, dosud Karel Havlíček popisoval jako úspěšný prodej firmy ElCom, kterou od něj odkoupil holding Sindat rodinného známého Bořivoje Frýberta. Výměnou za to – líčil ještě v dubnu v deníku Hospodářské noviny – získal akciový podíl ve skupině a místo obchodního a marketingového ředitele ve Frýbertově společnosti Sindat.

Ve skutečnosti však ElCom skončil v březnu 2003 v konkurzu, který bývalí obchodní partneři označují za připravený podraz.

Nedávno jmenovaný ministr Karel Havlíček na dotazy magazínu Reportér odpověděl e-mailem. Ohledně svého působení ve společnosti ElCom, o níž ještě nedávno mluvil jako o úspěšném podnikatelském počinu, uvedl, že v roce 2001 skončil v pozici jednatele, přestěhoval se ze Žďáru nad Sázavou do Prahy a společnost pokračovala s novým vedením.

České zastoupení Sony prý přestalo pomáhat speciálním obchodům a v roce 2003 mu přestali dodávat zboží úplně. Firma tedy musela do insolvence. „Mluvit o připraveném konkurzu svědčí o naprosté neznalosti, nás to stálo velké prostředky, srovnali jsme třeba všechny banky… Veškeré zboží navíc zůstalo pod kontrolou konkurzní správkyně,“ uvedl k tomu ministr Karel Havlíček.

Veřejně dostupné dokumenty i bývalí partneři to popisují úplně jinak. Po celou dobu byl jednatelem a majitelem, do Prahy se přestěhovala společnost. Když krachovala, dlužila mimo jiné bankám, zdravotním pojišťovnám, finančním úřadům a především dodavatelům: vůbec největším nezajištěným věřitelem bylo zastoupení Sony.

„Řekl jsem mu tehdy, co si o něm myslím. Že je to sprosťárna připravená dopředu, a tím jsem s ním skončil,“ říká bývalý obchodní ředitel japonské značky v Česku Jiří Bukáček.

„Sony Havlíček“, jak byl přezdívaný na centrále, byl podle něj součástí úzké skupiny důležitých VIP klientů. Jezdil se značkou po akcích po celém světě a měl ty nejlepší podmínky. Pár měsíců před krachem prý nezaplatil část splatných faktur a ve firmě to začali řešit.

„Pan Havlíček přijel na jednání, že má dočasné potíže a ať mu pustíme další zboží, aby mohl dál fungovat. Dodali jsme mu další zboží, využil maximální kredit, který u nás měl,“ líčí Jiří Bukáček. Podle něj byl tehdy obchod založený na důvěře a všichni se dobře znali. „Sliboval, že to dá do pořádku. Místo toho poslal firmu do kytek. Byl to šok,“ dodává.

Sled událostí před vyhlášením krachu Havlíčkovy společnosti ElCom je skutečně podivuhodný. Krátce před krachem se například společnost zbavila podílu v internetových projektech, které v médiích Karel Havlíček vykresloval „jako největší internetový projekt pro malé a střední podniky“: tento podíl za padesát tisíc korun koupila jedna ze společností skupiny Sindat, kde byl Havlíček obchodním a marketingovým ředitelem. Následně se ElCom přejmenoval na E-Distribution a pod novým jménem skončil po čtrnácti dnech v konkurzu.

„Od nás pan Havlíček odebral zařízení na zpětnou projekci za půl milionu. Bylo to den před, nebo dokonce ten samý den, kdy na svou firmu podal návrh na konkurz,“ říká Vladislav Axler ze společnosti Elvia-Pro. Tehdy prý zrovna končilo velké setkání obchodníků Sony v Karlových Varech, kde všichni spřádali plány na další rok. „Znali jsme se, tykali jsme si. On si hrál na to, že má v eseróčku správní radu, všechno hlídá, řídí a kontroluje. A ve skutečnosti bum, poslal to do konkurzu ten samý den, kdy si od nás vzal projektor za půl milionu. Musel to předem vědět,“ vysvětluje Vladislav Axler. Půl milionu byla pro ně tehdy podstatná částka. „Tehdy jsem mu volal. Tvrdil mi, že vše dostaneme zpátky z konkurzu. Od té doby jsem ho osobně neviděl a z konkurzu přišly čtyři tisíce korun… My jsme se už přes to přenesli, ale když ho teď po letech vidím v televizi, tak se mi otevírá kudla v kapse,“ dodává.

Guru Frýbert

Posledních skoro dvacet let pracoval Karel Havlíček pro společnosti ze skupiny Sindat. Od roku 2001 jako obchodní a marketingový ředitel, od roku 2007 jako generální ředitel.

Hlavní postavou této skupiny je, jak už bylo řečeno, o generaci starší Bořivoj Frýbert.

Frýbert se už dlouho zná s členy Havlíčkovy rodiny, byl významnou figurou chemického průmyslu před rokem 1989. Tři roky například pracoval jako ředitel pardubické Synthesie vyrábějícím mimo jiné legendární plastickou trhavinu semtex. Těsně před listopadem 1989 se Bořivoj Frýbert posunul do politiky, dostal funkci náměstka ministra průmyslu.

Po revoluci se stal jedním ze čtyř zakladatelů společnosti Sindat a celé pavučiny vzájemně propojených společností se „SIN“ na začátku jména. Šlo o směs firem, které se věnovaly poradenství, obchodu i výrobě, především v textilu a chemii. Již v devadesátých letech měly tyto firmy dohromady obrat v řádu stovek milionů.

Klíčový vztah měl Frýbertův Sindat s tehdy polostátní Českou spořitelnou. S obří bankou měl několik společných firem, mimo jiné i společnost s ručením omezeným IC, která se starala o nedobytné úvěry a přes niž proteklo šest miliard takových „špatných“ pohledávek. Tímto eseróčkem se zabývala protikorupční policie. Zjednodušeně řečeno: vyšetřovala, zda tato firma neprodává oficiálně špatné úvěry levně, „za korunu“, přestože jsou jištěné cennou zástavou, obvykle nemovitostí. Tedy zda tímto způsobem někdo nezískává levně majetek a polostátní banka na tom netratí, přičemž tyto ztráty přejdou po plánované privatizaci na stát.

Akce „Koruna“, při níž měli policisté nastoupit do banky a eseróčka IC, však nakonec proběhla jen v omezeném rozsahu. Přesně v den, kdy měla akce začít, zadrželi zástupci inspekce ministra vnitra tehdejšího šéfa protikorupční policie Evžena Šírka, který měl kauzu na starosti. Údajným důvodem bylo, že se připojoval ke služebnímu počítači z domova a ohrozil tím utajované informace.

Případ „Koruna“ tím fakticky skončil. Šéfy banky obvinili z údajného tunelování banky až po několika letech, případ byl nakonec odložen.

Až s dalším časovým odstupem vyšlo najevo, že šlo o větší hru. Část odložených úvěrů v eseróčku IC se týkala šéfa podsvětí Františka Mrázka, který měl těsné vztahy s některými politiky i bankéři. O akci „Koruna“ věděl předem a o odstavení policejního šéfa Šírka hovořil. Z odposlechů Františka Mrázka zveřejněných v knize Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek stačí citovat jediný: „Ty šíry (Šírek) by potřebovaly nasadit kšíry, aby se chovaly mravně.“ Policista Šírek nedostal kvůli údajnému pochybení prověrku a od policie odešel.

Podle Bořivoje Frýberta měla správu pohledávek zcela pod kontrolou Česká spořitelna a šlo podle něj o „padlé květiny“, tedy velmi špatné pohledávky prodávané oprávněně za nízkou cenu. Mrázkovy odposlechy zná. „Také jsem to četl a je možné, že se okolo těch pohledávek pohybovali různí pochybní lidé. Ale já jsem se s žádným z nich nikdy neviděl,“ říká k tomu Bořivoj Frýbert.

Privatizací České spořitelny společné podnikání skončilo. Sindat ovšem některé pohledávky a podíly ve společných firmách od spořitelny odkoupil. Ovládl díky tomu například několik bytových realitních projektů, dva hotely v Praze a jeden v Karlových Varech. „Realitní projekty byly špatné, jinak by nám je banka nenechala. A dva ze tří hotelů jsme prodali, abychom splatili, co jsme si museli půjčit,“ říká Bořivoj Frýbert.

Podle něj se Karel Havlíček jako obchodní a po roce 2007 ani jako generální ředitel skupiny Sindat žádných obchodů souvisejících se spořitelnou, s pohledávkami nebo realitami neúčastnil. Stejně se prý nevěnoval ani dceřiné firmě Sincom Leasing (dnes se jmenuje Borsay). Tuto leasingovou firmu spoluvlastnil Sindat s proslulou společností Key Investments. A to minimálně do roku 2009.

Společnost Key Investments je známá z příběhu rychlého zbohatnutí Stanislava Grosse, ale i zchudnutí rozpočtů několika měst, která přišla o peníze v cenných papírech spravovaných právě Key Investments – Bořivoj Frýbert ovšem tvrdí, že do řízení společného projektu s touto firmou, tedy do leasingové společnosti Sincom Leasing, přestal mluvit už od roku 2007.

V obou společnostech, tedy leasingové společnosti i Key Investments, v té době figuroval dlouholetý manažer a finanční ředitel skupiny Sindat Josef Mráz. Následně přešel ze skupiny Sindat do holdingu Agrofert, který vede jako výkonný ředitel.

Jako kámen

Karel Havlíček popisuje svou roli ve firmě Sindat Bořivoje Frýberta tak, že byl obchodníkem s „hmotnými produkty“. Uvádí, že se mu podařilo „obsadit skoro sto zahraničních trhů“ a během osmi let posunout celkový obrat skupiny na „skoro na dvě miliardy korun“. V roce 2007 se přesunul na místo generálního ředitele a od té doby si prý začal přikupovat další podíly v mateřské společnosti.

Klenotem firmy Sindat, který měl skutečně našlápnuto k miliardovým tržbám, byl výrobce umělého kamene Technistone. V principu jde o lepený kámen například na obklady nebo kuchyňské desky. Společnost mohutně investovala do rozšíření výroby na dluh. Při prvním závanu finanční krize v roce 2008 však spadl Technistone do velké ztráty a Sindat to neustál. Klíče od továrny předal v roce 2009 novým investorům, kteří provedli Technistone insolvenčním řízením. V reorganizaci smazali téměř 400 milionů dluhů, doplnili kapitál a továrna opět jela.

„Když sečtu všechny naše transakce za třicet let, toto mě mrzí asi nejvíce. Je to špičková firma a naše přepálení investic nás o ni připravilo. Na druhou stranu byl prodej firmy v dané chvíli jediné rozumné řešení, i když to bylo pod cenou,“ uvedl Karel Havlíček, dnes ministr, tehdy v představenstvu firmy. Bořivoj Frýbert se k tomu z pozice bývalého majitele továrny na umělý kámen nechtěl vyjadřovat.

Z této doby ovšem zůstal ještě jeden problém. Technistone totiž v době, kdy směřoval do úpadku, požádal a dostal padesátimilionovou „inovační“ dotaci od ministerstva průmyslu. Podle kontroly nejvyššího kontrolního úřadu NKÚ nebyla v pořádku výběrová řízení a v žádosti o dotaci byly uvedeny nepravdivé údaje. Úřad kvůli tomu podal trestní oznámení, dotace se měla vracet.

Karel Havlíček k tomu uvedl, že si na detaily nepamatuje, ale šlo o „technikálii“ ohledně tří dnů posečkání na platbách zdravotního pojištění.

„Naše trestní oznámení v této věci je stále v šetření,“ uvedla na dotaz magazínu Reportér mluvčí NKÚ Jana Gabrielová.

Zda se dotace vrátila, kontroloři nevědí. Rozhoduje o tom finanční úřad a ten v konkrétních případech mlčí.

Kmenové buňky

V době po finanční krizi, kdy šla firma vyrábějící umělý kámen ke dnu, vyhlásil tehdejší ředitel Karel Havlíček za společnost Sindat změnu směru. A to konkrétně od průmyslu k tkáňovému inženýrství, výrobě a aplikaci „léčivých“ kmenových buněk, což je mimořádně zajímavý, stále však málo probádaný kout biologie.

Již zkraje roku 2011 v rozhovoru v Hospodářských novinách s titulkem „Průmysl je mrtvý. Jdeme do biomedicíny“ vyprávěl Karel Havlíček o fungující léčbě kmenovými buňkami při klinickém testování, o stovce nachystaných pacientů s pohybovými problémy a po úrazech, o nanovláknech a gelech osazených kmenovými buňkami připravených k použití na poranění míchy. Zmiňoval „obrovskou poptávku“ a také údajně již naplánované stovky operací koňů a psů, kterým budou aplikovány kmenové buňky. Přislíbil sto milionů, které pod hlavičkou SinBio vloží do projektu ze soukromé kapsy během dvou let s částečným příspěvkem z evropských dotací.

O rok později již Karel Havlíček popisoval, jak se pětice firem holdingu SinBio rozvíjí v nájmu v nové budově Inovačního biomedicínského centra (IBC) – objektu patřícímu Ústavu experimentální medicíny akademie věd ČR. Jedna firma Havlíčkem řízeného holdingu měla chystat léčbu kloubů, druhá hojení ran, třetí vytvářet nanovlákna, čtvrtá v přízemí objektu připravovat kmenové buňky pro psy a koně a pátá kultivovat v prvním patře buňky lidské.

Tou pátou, klíčovou společností pro přípravu lidských kmenových buněk, byla společnost Bioinova. Zpočátku v ní měl zmíněný ústav, v té době vedený lékařkou a senátorkou Evou Sykovou, většinu. Karel Havlíček v Bioinově zastupoval soukromé investory v čele se SinBio.

Dělba práce byla zřejmá: lékařka a vědkyně se svým týmem dodá buněčné know-how, soukromý investor přinese peníze na testování a rozvoj.

V roce 2012 získala Bioinova státní souhlas ke klinické studii a použití kmenových buněk u pacientů trpících amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Jde o onemocnění degenerativní, smrtelné, při kterém člověk rychle ztrácí schopnost ovládat své tělo. Dosud nejsou objasněny ani její příčiny, ani mechanismus jejího vzniku. Hlavním cílem studie na necelé třicítce nemocných ALS bylo zjistit, zda jsou buňky bezpečné, a až poté, zda mají jakýkoliv účinek.

Ze zákona jsou tyto studie pro pacienty bezplatné, v některých zemích za účast dokonce dostávají odměnu, protože v principu jde o testování na lidech. Ve standardních klinických studiích jsou pacienti přísně vybíráni a zadavatel – v tomto případě Bioinova – by o nich, ani o průběžných výsledcích neměl nic vědět. Pacienty mají sledovat lékaři v nemocnici: cílem je totiž získat nezkreslené výsledky a ty kriticky hodnotit.

To, co ve skutečnosti následovalo, je již zčásti známé díky dvěma reportážím pořadu Reportéři ČT popisujícím „obchody s nadějí“. Víc než vědecké zkoumání to připomínalo marketingovou studii a tahání peněz ze smrtelně nemocných lidí a jejich blízkých. Ze svědectví tehdy ještě žijících nemocných s ALS, pozůstalých a korespondence zveřejněné v těchto reportážích jasně vyplynulo, že část z nich musela za zařazení do studie zaplatit. Obvykle sto padesát tisíc za jednu dávku buněk. Formálně šlo ovšem o „dar“ – a to na výzkum kmenových buněk do nadace personálně propojené s profesorkou Sykovou a Bioinovou.

Přestože šlo o dar, bez něj pacienti nedostali nic. „Pokud se tak nestane (peníze nepřijdou – pozn. red.), nemohou být buňky dále kultivovány. Prostředky na to skutečně nemáme a kultivace počíná běžet hned po odběru,“ napsala v roce 2013 jednomu z pacientů administrátorka nadace Buněčná terapie a zároveň asistentka Evy Sykové. Že jde o neúčinnou léčbu, přitom přiznávali pacientům i někteří lékaři, co se na studii podíleli. „Stále platí, že pokud nejsou známy účinnosti této terapie, není investice vlastních prostředků smysluplná,“ napsal v e-mailu pacientovi jeden z lékařů podílejících se na studii.

Ke stabilnímu zájmu zoufalých pacientů s ALS nebo poškozenou míchou přitom přispívalo pozitivní PR o „nadějných výsledcích“, které šířila do médií jako autorita především profesorka Syková, ale i investor, a dnešní ministr Havlíček. Spřízněný spolek Buněčná terapie dokonce zveřejňoval na svém webu „příběhy pomoci“, jak aplikace buněk pomohla ke zlepšení stavu konkrétních pacientů s přerušenou míchou a smrtelně nemocným ALS. Po odvysílání první reportáže „příběhy pomoci“ se skutečnými jmény a fotkami zmizely.

Některé z nich se magazínu Reportér podařilo dohledat. „Výroba jedné dávky stojí 150 000 korun. Bohužel stálá finanční krize ve výzkumu neumožňuje pomáhat lidem zdarma. Pacient musí sehnat sponzory, aby přispěli darem na výzkum. A z těchto darů potom spolek Buněčná terapie hradí náklady na výrobu přípravků buněčné terapie,“ psal například již zesnulý Lubomír K. a obracel se na veřejnost, aby mu pomohli sehnat peníze na druhou dávku. „Doufám už jen v jiskřičku naděje, že aspoň takhle získám nějaké prostředky na další aplikaci kmenových buněk a prodloužení mého života,“ končil jeho příspěvek. Většina z nich přitom žila kvůli onemocnění jen z invalidního důchodu.

Profesorka Syková již dříve odmítla, že by pochybila, nebo se dokonce osobně obohatila. Neměla prý sílu smrtelně nemocné zájemce o buňky odmítat. Spolek podle ní přijímal dary a přispíval společnosti Bioinova na kultivaci buněk. Ve svých opakovaných příspěvcích na webu Parlamentní listy uvedla, že peníze na výzkum a vývoj kmenových buněk musela shánět, protože investoři v Bioinově – mezi něž patřil konglomerát SinBio spojený s dnešním ministrem Havlíčkem – nesplnili sliby a nepřinesli do projektu slíbené prostředky.

Karel Havlíček nyní uvádí, že Bioinova byl projekt Ústavu experimentální medicíny profesorky Sykové, ústav měl ve firmě největší podíl a manažersky ji i řídil. Soukromí investoři podle něj peníze do firmy vkládali, což ústav nemohl, a kompenzoval to ve formě poskytování laboratoří nebo právě přes nadaci. Účinnost léčby a průběh studie hodnotit nechce, prý to byla záležitost lékařů. „Soukromí investoři plnili přesně svoje povinnosti a do společnosti dali do roku 2015 skoro šedesát milionů. Produktově to byl dobrý projekt, ale od počátku tam byla velká míra naivity ústavu a akademie věd, jak podnikat,“ uvedl.

Podle kontroly, kterou si nechalo udělat vedení akademie věd za období od roku 2013 do počátku roku 2016, manažersky i eticky selhala Eva Syková i její někteří kolegové. Podle této zprávy jednali spíš v zájmu soukromé firmy než veřejné instituce a zapříčinili postupné ovládnutí Bioinovy soukromými investory. Firmy spojené s Karlem Havlíčkem údajně fungovaly v rámci inovačního centra jako černí pasažéři: podle zprávy například využívaly velmi drahé čisté prostory, ale platily za standardní. Některé drahé přístroje nakupoval ústav, ale využívala Bioinova.

Karel Havlíček ovšem tvrdí, že tento audit obsahuje řadu nesmyslů.

Bývalý šéf Ústavu molekulární genetiky AV ČR a profesor imunologie na Přírodovědecké fakultě UK Václav Hořejší uvádí, že ani po letech není v oboru kmenových buněk téměř nic na dohled klinickému využívání. Za příběhem profesorky Sykové a Bioinovy vidí snahu rychle potvrdit účinek léčby a získat peníze z veřejného zdravotního pojištění. Když se očekávání nenaplnila, bylo nutné začít shánět platící zákazníky.

Dotační kolotoč

Jednou z věcí, jíž se Karel Havlíček v posledních letech intenzivně zabýval, bylo získávání dotací od ministerstva průmyslu – tedy toho ministerstva, do jehož čela teď nastoupil.

Okolo sdružení Nanoprogress vytvořil Havlíček úplný dotační kolotoč.

Toto sdružení právnických osob zakládaly firmy z jeho a Frýbertových, již zmíněných skupin Sindat a SinBio; Nanoprogress navíc sídlí v Pardubicích v budově, kterou vlastní Sindat. Do sdružení postupně vstoupilo více členů, ale firmy spojené s dvěma zmíněnými pány stále tvořily podstatnou část. Karel Havlíček byl také donedávna předsedou představenstva, ve vedení byli další kolegové ze skupiny Sindat.

Sdružení Nanoprogress je významným příjemcem dotací na různé vědecké, ale i „měkké“ projekty, jako je rozvoj mezinárodní spolupráce od ministerstva průmyslu.

Na tyto projekty potom vypisuje výběrová řízení, podle registru smluv jich bylo za téměř sto milionů korun. Ve výběrových řízeních souvisejících s kmenovými buňkami přitom často vítězily právě společnosti Karla Havlíčka, případně firmy sídlící v domě dalšího blízkého spolupracovníka z oboru, přírodovědce a bývalého fotbalového sudí Evžena Amlera.

Například do zakázky „Ověření možnosti využití polymeru k přípravě nanovlákenné roušky pro zvýšení rychlosti hojení velkých poranění“, kterou Nanoprogress odhadl na 1,2 milionu bez DPH, se přihlásily dvě Havlíčkem spoluvlastněné společnosti CellMaGel (nabídl připravit studii za 1,15 milionu) a Bioinova (za 1,2 milionu). Podmínkou účasti v soutěži byl přístup k zařízení, které má sdružení Nanoprogress. Zakázku získala levnější z nabídek Havlíčkových společností, tedy CellMaGel, desetinovou subdodávkou se zapojila další Havlíčkova společnost Nanopharma. Rozhodnutí za Nanoprogress podepsal předseda představenstva Karel Havlíček.

Na dotaz, zda takové kolečko mezi propojenými osobami považuje za standardní a vhodný způsob podnikání s veřejnými prostředky, Karel Havlíček uvedl, že výběrová řízení probíhala podle pravidel, byť uznal, že podmínka využít speciální zařízení Nanoprogressu byla „trochu limitující“. Na počátku podle něj v Česku existovalo málo „nanotechnologických“ firem a sdružení vzniklo právě na jejich podporu. Sdružení prý funguje velmi dobře, má dnes padesát členů a je „nejlepší v oblasti nano v EU“.

Již zmíněný vítěz, společnost CellMaGel, měl vyrábět různé hojivé léky. Z jejích výročních zpráv vyplývá, že zakázky od sdružení byly hlavním zdrojem jejích příjmů a obchodovala převážně jen s dalšími společnostmi z Havlíčkovy skupiny Sindat. Nedisponovala žádným majetkem, měla jednoho zaměstnance a sídlo na stejné adrese jako sdružení Nanoprogress. Loni zanikla, sloučila se s jinou společností Karla Havlíčka. Ten k tomu říká, že takto fungují startupy. Něco dopadne, něco ne.

Prodáno

Karel Havlíček podíly ve svých společnostech krátce před vstupem do vlády prodal. Majitelem většiny v biotechnologické části se stal František Novotný, který podniká s kosmetikou a provozuje například e-shop bezvavlasy.cz.

A majitelem poloviny ve skupině Sindat, která je však nyní mnohem menší než před lety, se stal hoteliér a provozovatel botelu Albatros Vladislav Pravda. Jde o dlouhodobého společníka a známého Bořivoje Frýberta ze Sokolova, kde se oba v dobách komunismu podíleli na organizování tamního Festivalu politické písně.

V osmdesátých letech byl Pravda v nejvyšším vedení svazu socialistické mládeže, býval předsedou ideologické komise a tajemníkem ústředního výboru. Před listopadem 1989 byl náměstkem ve státním Československém filmu. Po revoluci se vrhnul do privatizace a provozování hotelů. Zčásti šlo právě o hotely, které se obloukem přes špatné úvěry dostaly do jednoho ze zmíněných společných podniků státní spořitelny a skupiny Sindat Bořivoje Frýberta.

Ministr Karel Havlíček říká, že podíl ve skupině Sindat po vzájemné dohodě s Bořivojem Frýbertem prodal a již se nehodlá vracet. „Po dvaceti letech v jedné firmě na topmanažerské pozici už není jednoduché dávat tomu stále nové invence. Jsem přesvědčen, že to byl správný krok ve správnou dobu,“ uvedl.

Jako vicepremiér, ministr průmyslu a člen rady pro výzkum a inovace může mít nyní zásadní slovo při směřování desítek miliard určených na různé podpory a dotace. Se znalostí jeho podnikatelské dráhy, toho, jak ji líčil a jaká byla realita, člověka napadají logické otázky: Je Karel Havlíček člověkem na správném místě? A proč si ho vlastně Andrej Babiš vybral?

Projekt mapující zákulisí moci podporuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky.