Kellner a ti druzí… Zlaté děti privatizace

Při pohledu na jakýkoliv přehled miliardářů v Česku je i po třiceti letech od začátku budování kapitalismu zřejmé, jak zásadní byla privatizace pro vznik nové majetkové elity. Vezmeme-li například prvních dvacet jmen z žebříčku nejmajetnějších lidí sestaveného časopisem Forbes – od prvního majitele skupiny PPF Petra Kellnera po dvacátého vlastníka vodních elektráren Jaromíra Tesaře –, byla privatizace podle autorů seznamu hlavním původem majetku u poloviny z nich.

Jde přitom o konzervativní odhad, protože u některých z miliardářů ze žebříčku, kteří jsou označováni jako selfmademani, lze diskutovat o tom, zda za jejich rychlým kapitálovým vzestupem přece jen nestojí spíš některá z forem privatizace státního nebo veřejného majetku.

Například dvojka na žebříčku, podnikatel v realitách Radovan Vítek, podle svého líčení jako student pracoval na brigádě v Itálii a dovážel zkraje devadesátých let vlněné deky. Nicméně kapitál pro rychlý růst získal jako člen skupiny Istrokapitál ovládnutím restitučního investičního fondu z kuponové privatizace na Slovensku. A k prvnímu velkému realitnímu majetku v Česku se dostal – jak sám říká – „nepřátelským převzetím“ spotřebního družstva Včela. Velmi podobnou cestou, tedy přes kuponovku a ovládnutí privatizačních fondů na Slovensku, přišli do Česka s významným startovacím kapitálem i majitelé investičních skupin Penta a J&T.

Startovní výhoda „pézetkářů“

Pro přiblížení, proč se zejména kuponová privatizace a raná devadesátá léta tak významně odrazily na složení polistopadové majetkové elity, je potřeba se vrátit o kousek dál, na konec let osmdesátých. Tehdejší hospodářství pozdního socialismu bylo z velké části nekonkurenceschopné, orientované na těžký průmysl a vývoz do dalších zemí socialistického bloku. Bylo také až absurdně sešněrované direktivním plánem. Do velkého detailu se plánovalo, kdo a za kolik bude vyrábět a kdo to bude za jakých podmínek povinně odebírat.

Od západních trhů – a vůbec všech, na nichž bylo třeba platit „tvrdými“ měnami, bylo Československo z velké části ekonomicky izolované. Velkou roli v tom hrál fakt, že nejenom nebylo čím platit, protože československá koruna byla nesměnitelná, ale často nebylo ani co nabídnout jako naturální protihodnotu. Zábavnou příhodu o tom loni Reportéru vyprávěl výtvarník Petr Sís, který působil koncem šedesátých let jako diskžokej a příležitostný promotér: kapela Beach Boys měla dostat za koncerty v Československu zaplaceno ve skle a v křišťálu, což na poslední chvíli neklaplo, takže jim nezbylo než koupit za koruny alkohol. „Na letišti byl jen jeden bar, a když tedy nevyšlo sklo, Beach Boys se rozhodli celý ten bar kompletně vykoupit. Když pak odlétali, děsně mi nadávali,“ vzpomínal Petr Sís, jenž hněv slavné americké kapely přestál na uzamčené letištní toaletě.