Střepy české pravice

Jednou z klíčových otázek letošních parlamentních voleb je, zda v nich poprvé od vzniku samostatné České republiky vyhraje někdo jiný než standardní, dlouhodobě působící politická strana. Pozornost se přitom soustřeďuje na hnutí ANO Andreje Babiše, které vzniklo teprve před několika lety. A zatímco Babiš si udržuje silnou pozici, na pravici vznikají nová uskupení.

Pokusy o zakládání nových stran a hnutí přitom nejsou na české politické scéně ničím novým. Zajímavé je, že ty levicově zabarvené, směřující někam mezi sociální demokraty a komunisty (mám na mysli hlavně Důchodce za životní jistoty a Stranu práv občanů, Zemanovce) byly jednoznačně neúspěšné. Naopak konzervativně pravicový projekt TOP 09 i krajně pravicový Úsvit (a na něj navazující SPD) nesporně za úspěšné považovat můžeme. Schopnost stát se štikami v rybníce ovšem historicky prokázaly zejména nové subjekty stojící někde kolem středu, ať už si vezmeme za příklad jednorázový úspěch Věcí veřejných, nebo nynější hnutí ANO 2011.

Mohou se takovými štikami stát třeba Realisté Petra Robejška? Má snad šanci pokus o obnovení ODA? A jak je to vlastně s pravicovými voliči v Česku?

Nespolupráce a fragmentace

V devadesátých letech minulého století opakovaně hlasovalo v parlamentních volbách pro trojici pravicových stran přes 2,25 milionu voličů, a to navzdory skutečnosti, že ani tehdy nebyla česká veřejnost nijak výrazně pravicově ukotvená. Klíčovou roli hrála vize „návratu do Evropy“ a vůdcovské schopnosti Václava Klause. Když se oba faktory částečně vyčerpaly, počet voličů pravice klesl pod hranici 2 milionů (v roce 2002 to vlastně bylo ještě méně, ale neumíme oddělit počet hlasů pro středovou KDU-ČSL od hlasů pro US-DEU: strany totiž kandidovaly v koalici). Volby zkrátka začala vyhrávat levice, jejímž primárním tématem se staly sociální jistoty. V roce 2006 zůstala na poli neextrémní pravice ODS dokonce osamocená, a ani když ji po čtyřech letech doplnila TOP 09 s podporou Starostů, dvoumilionovou hranici se překročit nepodařilo. Pro pravici ovšem mělo být ještě hůř. Po pádu Nečasovy vlády v červnu 2013 ztratila do té doby dominující ODS podstatnou část svého voličstva a souhrnný výsledek tří subjektů neextrémní pravice (občanských demokratů, TOP 09 se STAN, Svobodných) činil pouhých 1,1 milionu hlasů, méně než polovinu ve srovnání s lety 1996 a 1998.

Tato krutá porážka mohla být impulzem k zásadním změnám politiky pravicových stran a možná i ke vzniku nějaké unie nebo přímo k jejich spojení. Návrhy na takový postup však přišly příliš pozdě, vlastně až tři roky po volbách. V té době se už ovšem jednotlivé strany z prohry otřepaly, ODS již necítila hrozbu, že by nepřekročila pětiprocentní hranici a nedostala se do Sněmovny, a různé animozity se ukázaly jako důležitější než snaha porazit ať už levici, nebo „Babiše“.