Jak moc se rakouská politika podobá té české? Něco může napovědět série skandálů, na jejímž konci byl letos v říjnu odchod někdejší naděje evropských konzervativců Sebastiana Kurze z funkce rakouského spolkového kancléře. V aférách figurují záznamy textových zpráv se smajlíky a symboly polibků, vymazané pevné disky počítačů, policejní razie a spousta dalších místy zábavných a místy vážných věcí.
Také Německo sledovalo v druhé půli léta nárůst počtu nakažených koronavirem. Že v zemi po jarní vlně pandemie zdaleka nebylo vyhráno, naznačovalo již dění v červnu a červenci. Pozornost si přitom vysloužil obří masokombinát Tönnies, který se stal jedním z největších ohnisek nákazy. Nebyla to náhoda, ale důsledek využívání levných zahraničních dělníků a obecně skandálních podmínek, které v německém masném průmyslu panují.
Staronový rakouský kancléř Sebastian Kurz se pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku. Jeho konzervativní lidovci vytvořili v lednu koaliční vládu s levicovými Zelenými. Experti říkají, že takové uspořádání je vratké, většina veřejnosti však koalici podporuje. Vládní vyhlídky posiluje i fakt, že na obzoru není alternativa: předchozí partner lidovců, pravicově-populističtí Svobodní, se zmítá v těžké krizi.
O to město se zajímal málokdo; pak se kvůli vraždě spáchané migrantem a následným demonstracím dostalo do světových médií. Po pár týdnech se o něj zase svět přestal zajímat. Chemnitz neboli Saská Kamenice je zvláštní směsí nového i starého. V něčem stále připomíná své jméno z dob komunismu: Karl-Marx-Stadt. Část místních jej nyní chce změnit k lepšímu. Chemnitz dokonce kandiduje na Evropské město kultury 2025.
Stalo se v den, kdy německá armáda okupovala Čechy a Moravu. Bývalý (a také budoucí) československý prezident Beneš se sešel s mužem, jehož krajané v uniformách právě projížděli Prahou – se slavným německým spisovatelem Thomasem Mannem. Od tohoto dne, 15. března 1939, nás dělí osmdesát let.
Téměř půl století od invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa se René Böll, syn německého spisovatele Heinricha Bölla, vrátil na místa, jimiž procházel v srpnu 1968. Vzpomínal na zvuk střelby v pražských ulicích, pach výfukových plynů z tanků i scény, kdy na něj vojáci mířili samopalem.
Rakousko má nového kancléře, Sebastian Kurz je ve svých jednatřiceti nejmladším šéfem státu v Evropě (i český Stanislav Gross se stal premiérem až ve čtyřiatřiceti). V Kurzově životopise nelze najít žádné karamboly. Je konzervativní, ale pragmatický. Přirovnávají ho k surfařovi – navenek nenucený chlapec, za jehož fasádou se skrývá extrémně disciplinovaný sportovec.
Po svém volebním úspěchu se Alternativa pro Německo začala štěpit. Jde totiž o směs politiků s různými postoji, z nichž někteří prosluli nepříjemně extremistickými výroky. Logické drolení však ještě neznamená, že se AfD sama porazí.
I kdyby ústavní stížnost rakouské populistické FPÖ neskončila opakováním prezidentských voleb, nástup strany se jen těžko zastaví. Svobodní staví na nespokojenosti s velkou koalicí i na nostalgii po přehledné minulosti. Mají relativně dlouhou historii a zkušenosti: větší než jiné podobné formace v Evropě.
